Lukáš Volkman: Zjevení v Galileji

Mt 28,16-20: „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Sestry a bratři, přečtené verše z 28. kapitoly Matoušova evangelia jsou závěrečnou statí „Zjevení v Galileji“, kterou celé evangelium končí. Výzva učedníkům bývá připomínána mimo jiné u křestních kázání, neboť jde o naplňování Ježíšova odkazu.

Dnes bych se rád především zaměřil na první dva verše – „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.“ Vedle projevů náboženské víry, úcty a důvěry – kterou vyjadřuje pojem „Klaněli se mu, ale někteří pochybovali“. Může nám to znít neuvěřitelně, neboť před oběma slovesy čteme o tom, že „ho spatřili“. Tento zásadní rozdíl v přístupu k Ježíši Kristu však nepovažuji v našem textu za nejdůležitější. Určující je, že „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim určil.“ Někteří totiž jistě s pochybnostmi na horu již odcházeli. Nezapomeňme, že v Matoušovu evangeliu se dosud zjevil (při velikém zemětřesení) anděl Páně jenom strážcům a ženám, které poslal dát svědectví učedníkům a cestou se jim zjevil i Ježíš a zopakoval jim jejich úkol. Podstatné je tedy to, že navzdory pochybnostem učedníci poslechli a vydali se na místo, které jim Ježíš určil.

Kdyby po ukřižování od Boha úplně odpadli, s ostatními přerušili veškeré kontakty a nikam už nechodili, jako to udělalo již tolik bývalých členů a příznivců naší církve, je otázkou, zda by se jim Ježíš zjevoval. Všechny aktivity vykonané navzdory našim pochybnostem a krizím, vyjadřují o to větší sebezapření a také riziko, což platí i v duchovní oblasti a má to před Bohem velikou cenu. Ježíš Kristus v podobenství o dvou synech upřednostňuje toho syna, který i přes počáteční neochotu splní vůli otcovu.

O klanění a především pak pochybování lze říci, že obě tyto tendence provázejí celé lidské dějiny, a to v nejrůznějších oblastech i projevech. To se samozřejmě týká i biblické víry Starého i Nového zákona. Klanění a pochybování je od počátku přítomné nejen při Kristově zrození a v celém jeho pozemském životě, ale i po jeho vzkříšení a zjevování. V různých historických a kulturních etapách se mění pouze stavy a počty klanějících a pochybujících. Vždyť tyto věci se dokonce často proměňují u jedněch a těch samých lidí, jak to jistě sami znáte ze svého života. Pravdou je, že u mnohých lidí je pochybování jejich trvalým stavem. Nesmíme ale zaměňovat skutečné pochybování s primitivním a sebevědomě důležitým povýšenectvím, ve kterém dotyční vědí všechno a vždycky nejlépe, anebo s lhostejnou povrchností, která život redukuje na pouhou konzumnost a spotřebu. Takoví lidé a jsme jimi obklopeni na každé kroku, nejen že o duchovní otázky ani nezavadí, ale mnozí z nich i ostatní hodnoty mají přepočítatelné na praktické využití, konkrétní výhody anebo finanční obnosy. Hodnoty jako – dodržení slova, pravda a mnohé jiné pro ně v podstatě neexistují. Krásně a vtipně to vyjadřuje aforismus Ivana Krause – „Dětem lze namluvit, že někdo žil šťastně a spokojeně až do smrti. Dospělým se to musí vyčíslit.“ Naopak upřímných pochybností, kterým předcházely dlouhé myšlenkové zápasy, kterým předcházely mnohé položené i nezodpovězené otázky a nejrůznější snahy i kroky – je zapotřebí si vážit. Skutečně velké křesťanské postavy a osobnosti také své pochybnosti a selhání nezakrývají ani nepopírají, ale naopak je před Bohem vyznávají a před lidmi se k nim přiznávají. Mezi pohodlnou, předpojatou či zahořklou skeptičností, ve které je zpochybněno všechno a všichni včetně pravdy i Boha – a pochybnostmi, kterým předchází hledání, kladení otázek a vyčerpávající snaha po jejich překonání je zásadní rozdíl.

Význam pochybností v oblasti vědy a lidského myšlení vůbec, je přímo neoddiskutovatelný. Podle francouzského filosofa Descartese „Pochybnosti jsou počátkem moudrosti.“ Pochybnost je podle Descartese nezbytným nástrojem k ověření pravosti všech tezí. K podobnému, byť mnohem staršímu výroku „O všem je třeba pochybovat“, kniha Moudrost věků uvádí – „Tento výrok je připisovaný Aristotelovi. Pochybování je počátkem filosofického poznání. Jde o umění správně klást otázky. Jedno ze základních východisek racionalismu.“ No a do třetice z téže knihy můžeme uvést velice známé latinské přísloví: „Dubito, ergo sum“ – „Pochybuji, tedy jsem.“

Směrem k víře nás pochybnosti mohou posouvat dál, stejně dobře jako nás mohou brzdit. Křesťanská víra totiž nikdy není čirým výsledkem rozumu, i když se rozumu nezříká. Její působení však proudí po jiných trasách a pochází z jiných zdrojů, než je omezený lidský mozek. Ne nadarmo apoštol Pavel do Korintu napsal – „Je psáno: „ Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí.“ A právě v tom je naše největší útěcha – že ve víře nejsme závislí pouze na své rozumnosti a chytrosti a ani na svých pochybnostech. Pavel Kosorin napsal: „Dovolme Bohu, aby nám zpochybnil všechny naše potřeby – jenom tak se můžeme dovědět, že především potřebujeme Boha.“ Naše pochybnosti o Bohu bývají skutečně mnohdy překonány teprve, až když začneme pochybovat o svých dosavadních jistotách, o druhých či sami o sobě.

Sestry a bratři, pochybností se jako věřící lidé obávat nemusíme. Daleko nebezpečnější je letargie a sebe spokojená lhostejná pasivita, která nevyvolává žádné pochybnosti, ale která předstírá neexistující víru. Víru zredukovanou na pouhý názor. Víru, která nic neovlivní, nic nepromění, nikam nás neposune. Takovouto víru mají ti, kteří věří v „něco“, a je to pochopitelné. Něco – již samo v sobě obsahuje otazník. Něco po nás nic nechce a nic nám nedává. Mezi anonymním, skrytým a nic neříkajícím něco – a úplným „nic“ – není vůbec žádný rozdíl. A do této stereotypní apatie se často může dostat i naše víra. „Víra“, před kterou má všechno ostatní a všichni ostatní absolutní přednost. Tento stav je nejnebezpečnější právě tím, že nic nepotřebuje hledat, ani nic měnit, nad ničím se zamýšlet, o nic zápasit. A přesto je důležité zůstat v církvi, zůstat ve společenství, zůstat v rituálech, ve svátostech a v kontaktu s těmi, kteří věří, naslouchají Slovu Božímu a obracejí se v modlitbách k Bohu. Jinými slovy, je důležité zůstat u zdroje. Protože Boží věrnost, láska a moc je daleko jistější a stabilnější než věrnost, důvěra, láska a všechny naše možnosti. Především jde tedy o to, nepodléhat momentálním pocitům, náladám, odcizenostem a přesvědčením. Pochybnosti je zapotřebí nejen umět vyvolat, ale také přijmout a použít. Jde o to, naučit se s nimi žít, nehroutit se z nich, ani je nepovyšovat, protože žádná pochybnost stejně není důkazem, což pro oblast transcendentální platí absolutně.

Sestry a bratři, přes všechny pochybnosti, obavy a duchovní únavy je nás Pán (Ježíš Kristus) ochoten i schopen nejen proměňovat, ale i použít pro svědectví i dílo své stejně, jako pochybující apoštoly, kteří se společně vypravili do jeho blízkosti a přítomnosti. AMEN