Lukáš Volkman: Vyvolení

„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Pavel I.list do Korintu, l,26-29

„Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Matoušovo evangelium 3,13-17

Vyvolení je z biblického pohledu jedním ze stěžejních pojmů a přiznám se, že po nahlédnutí do biblického slovníku jsem byl informacemi natolik zavalen, že jsem jej raději zavřel a nepoužil. „Vyvolení“ se totiž objevuje ve Starém i v Novém zákoně v moha textech i souvislostech. Vynecháme-li volby lidské, i Boží vyvolení má nejrůznější roviny.

Ve Starém zákoně můžeme hovořit o vyvolení národa Izraele, vyvolení lidu Božího, o vyvolení jednotlivců k nejrozmanitějším zaslíbením, jako obdrželi praotcové či k úkolům, ať už vojenským, soudcovským, královským, kněžským či prorockým. Vyvolení totiž bylo, je a bude přímo spojeno s poslušností a tam, kde se poslušnost promění v neposlušnost a vzdor, se vyvolení proměňuje v zavržení.

I Nový zákon je plný vyvolení (o kterém bude ještě řeč), avšak to nejpodstatnější, které je neopakovatelné a nikdy a nikým již nenahraditelné, a jehož přijetí či odmítnutí má zásadní vliv na vyvolení naše, je vyvolení Kristovo, o kterém píše (mimo jiné) i Matoušovo evangelium v tomto čtení. O jedinečnost a nenahraditelnost Kristova výkupného díla musela církev tvrdě a dlouze bojovat, než je prosadila a uzákonila v kánonu biblických knih, ale to je ovšem i vnitřním bojem každého hledajícího člověka, neboť osobní vztah k Ježíši Kristu – kým pro nás je – zda pouhým stvořením jako každý z nás, anebo je stejné podstaty s Bohem Otcem, jinými slovy, kdo je Ježíš Kristus - zda pouhým člověkem, byť jedinečným, anebo jak říká náš text „milovaným Božím Synem“, je rozhodujícím faktorem našeho vlastního vyvolení.

A tady začínají skutečné problémy. Vyvolenost v širším slova smyslu, je pojmem velice iritujícím a nebezpečným. V oblasti mocensko-politické zapříčinila vyvolenost ty největší hrůzy, zločiny a tragedie. Byla totiž příčinou, nástrojem i cílem těch nejhorších diktatur a krutovlád, neboť tím, že někoho nadřadila a privilegovala, musela ty ostatní zdiskreditovat, ponížit a zpravidla i pozavírat a zlikvidovat. Markantně viditelné je to např. v nacismu, který nadřadil rasu anebo v komunismu, který nadřadil třídu. Proto si oba režimy byly tolik podobné.

Vyvolenost a nadřazenost ale proniká do všech sfér a oblastí lidského bytí a může se týkat čehokoliv, včetně postavení ve společnosti, profese, bydlení, popularity a slávy, vzdělání, talentu, vztahů, designu, původu, vlivu, kontaktů či ekonomického zajištění. Není to tedy zdaleka jen záležitost politiky, umění či sportu. Tak zvaní VIP mají své podniky, večírky, zábavy či vyhrazená místa téměř kdekoliv. Přitom neuvěřitelné ani tak není, kdo všechno se za VIP považuje, ale kdo všechno je za ně považován a s jakým zájmem většina lidí sleduje stupidní bulvár a prožívá jejich bezvýznamné story. Úplně nejsmutnější ale je, že s nadřazeností a pocitem výlučné vyvolenosti se potkáváme i v církvích a nemusí to být jen na základě funkcí, vysokého postavení či peněz, jako všude jinde ve světě, ale bývá to i na základě zkreslené teologie, ze souvislostí vytržených biblických textů, z pocitů výlučnosti spásy, sežrání veškeré moudrosti a pravdy, z fanatismu a netolerantnosti. Nemluvě už vůbec o středověkých procesech a náboženských válkách.

Ono ale i v dobrém slova smyslu, už při samotném vyslovení slova VYVOLENOST, či při ocitování určitých biblických míst, se mnozí lidé rozhořčí a pociťují to jako diskriminaci a nespravedlnost neslučující se s milosrdným a odpouštějícím Bohem.

Aktuální otázka proto zní: „V čem spočívá diametrální odlišnost Božího vyvolení od všech ostatních vyvoleností?“.

Především nejde o osobní prospěch. Bůh nás nepotřebuje k prosazení svých záměrů, k získání moci, bohatství či vlivu. Jeho vyvolení je darem obětující se a ničím nezasloužené milosti a lásky. Vždyť také Boží vyvolení vzniká na základě lásky a je s láskou přímo spjaté. Tu souvislost vidíme i z posledního verše našeho textu: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“. Bůh vyvolil Ježíše Krista proto, že byl jeho milovaným Synem a vyvolil ho z lásky ke světu, jak čteme v Janově evangeliu kap.3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“.

Propastný rozdíl je i v tom, koho z lidí Bůh povolává, což výstižně popsal apoštol Pavel v našem čtení z I.listu Korintským. Příčinou tohoto zvláštního vyvolení slabých a neurozených je, aby „pozdvihl to, co není, a to co jest, obrátil v nic“, což Pavel odůvodňuje slovy „aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“

A to je milí přátelé naprosto podstatné, že totiž Boží vyvolení – z hluboké víry, skrze víru a ve víře – nevede k nadřazenosti, výlučnosti a separaci, ale naopak k pokoře, službě, větší toleranci a obětavosti. Důsledky vyvolení jsou tedy nejen úplně jiné, ale opět souvisejí s láskou – nejen přijatou, ale i prokazovanou a naplňovanou.

Je zapotřebí také zdůraznit, že Boží vyvolení není zabráním místa někomu jinému, ono není na úkor ostatních, ale k jejich užitku a je spravedlivě nabídnuto všem na základě osobního přijetí. Bůh nás skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu vyvolil k tomu, bychom si jej my zvolili za svého Pána Spasitele a tím nevolili pouhou smrt, ale život věčný. Amen.