Zdeněk Havránek: Vytrvalost ve víře

Texty Písma:

„…ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle…“

Žd 11,39-12,2

O posuzování druhých

„Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zvrženi, odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno, dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína, neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru, Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

LK 6,37-42

Sestry a bratří, dva texty, které jsem vybral pro dnešní kázání, spolu souvisí a budu se tedy odkazovat jak k evangeliu Lukášovu tak k listu Židům. Nejprve začnu evangelním textem, kde čteme, že mnoho lidí soudí ostatní či o nich přemýšlí namísto toho, aby se soustředilo na sebe. Myslím si, že právě to je kamenem úrazu mnohých z nás – pořád sledovat ostatní a zamýšlet se nad jejich chováním a hledání jejich nedostatků. To je první chyba. Další chybou je následování nesprávných autorit, kterých je kolem nás skutečně požehnaně. Pokud budeme vzhlížet k jiným autoritám, než je Kristus, může se stát, že se dostaneme do slepé uličky, či obrazně řečeno spadneme do jámy, jak jsme četli v evangeliu: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?“ Měli bychom být opatrní a spíše se vyhýbat lidem a společenstvím, kteří slibují a garantují cestu k Bohu a ke spasení. Tuto cestu garantuje jen náš Pán a každý z nás by měl jít právě za Kristem a nikým jiným a prožívat s Kristem osobní zkušenost víry. V další části evangelia nazývá Kristus některé lidi jako pokrytce. Někteří jsou tedy úplně slepí jak ke Kristu, tak i ke svému životu a netuší, co činí. Druzí jsou na tom o něco lépe, ale přesto jejich zrak trpí, aniž si to uvědomují. Jak je možné, že si neuvědomují svou vlastní nedokonalost, své chyby? Protože lidé mají často strach podívat se sami na sebe, mají strach sami ze sebe – a ten strach je tak mocný, že nevidí trám ve svém oku, ale vidí třísky v očích ostatních lidí. S třískou v oku ale stále člověk vidí lépe než s trámem. Člověk s trámem v oku hledajíce chybičky a chyby u druhých, někdy dokonce ostatním nabízí i svou pomoc k odstranění nepatrné třísky či nečistoty. Utíká od svého vlastního problému, a tím se stává slepým k sobě samému. Ani nevím, řeknu Vám, zda si nakonec uvědomuje nebo neuvědomuje svou poloslepost. Taková slepost či poloslepost odvádí od víry. Takoví lidé jsou těmi pravými pokrytci. Ti, kteří pořád někoho umravňují a diví se cizímu chování, a přitom sami jsou mnohdy ještě horšími lidmi, kteří nejen že nemají čas sami na sebe, ale už vůbec ne na Krista. Člověk má totiž ve zvyku přísněji nahlížet na ostatní, než na sebe. Toto téma mi přijde velice aktuální, i když nevím, zda zrovna na půdě našeho sborového společenství. Je faktem, že jsem zde žádné řešení ostatních nezažil. Ale co se týče mého pracovního života a života mimo naší náboženskou obec, pořád mi někdo vypráví o někom, chce znát můj názor, vědět, co si o tom myslím, a můžu Vám říct, že mě to unavuje, vysiluje a nebaví. „Ten udělal to a ten ono“ – tomu všemu dnes nahrávají naše, v uvozovkách kvalitní, média, která také pořád někoho – například celebrity – sledují a ukazují na ty nebožáky, co provedli, či jaké mají osobní problémy… Tak asi člověk omlouvá sám sebe, a získává tak alibi pro svůj dosavadní život a chování. Jako když někdo řekne: „kradou nahoře, tak proč bychom nekradli také?“

A to je právě to – že si často za vzor bereme nesprávné autority. Proto právě přecházím k listu Židům, ve kterém jsme četli část pojednávající o vytrvalosti ve víře. Když vytrváme ve víře, budeme před sebou mít stále tu pravou autoritu. Nejdříve se musíme ale soustředit sami na sebe – začít od sebe, najít svůj vnitřní zrak a svou vlastní osobitou víru a vztah ke Kristu. Potom, namísto pozorování a opravování ostatních, budeme k nim milosrdní, tak jako je k nám milosrdný Ježíš Kristus, který nám neustále odpouští a nabízí nové vykročení. Nechá nás v naší situaci nejdříve vykoupat, a pak nás osvobodí od tíhy, břemene, kterou za sebou táhneme a nejsme schopni se pohnout z místa. Musíme však dojít k uvědomění, prosit a modlit se ke Kristu. Kdyby Kristus nebyl milosrdný a neodpouštěl by, byli by všichni do jednoho zatraceni. Buďme tedy shovívaví k ostatním a snažme se jim pomoci s otevřenou náručí a netočme se k bližnímu svému zády, když se mu nedaří či provedl něco, co zrovna úplně neschvalujeme. Kristus také přišel na svět za hříšníky, aby napravil jejich cestu a životní směřování.

Máme následovat Krista a chovat se k ostatním tak jako on. Abychom k tomuto cíli směřovali, zapomeňme na dodržování předem daných pravidel, která nám budou určovat, za jakých okolností je třeba se zachovat tak či onak. Nejde o to přemýšlet, zda správně dodržujeme pravidla, abychom náhodou nebyli potrestáni. To musí jít z nás, od srdce. Pokud bychom se řídili pravidly a příkazy, chovali bychom se jako stroje. Stroje také pracují podle předem určených pravidel. Takovým chováním se rozmělňuje rozměr lidskosti a rozměr toho být pravým synem či dcerou Boží. Je zde něco vyššího než zadaná pravidla či přikázání. Jistě, platí Boží zákon, ale je také něco vyššího než zákon. V světském pojetí je to něco vyššího než právo. Právo je minimem morálky, ale zdá se, že u nás je právo naopak jejím maximem, a podle toho také žijeme, jak žijeme. My tedy směřujeme k něčemu vyššímu, než jsou příkazy a zákazy, směřujeme k našemu nebeskému Otci. Abychom byli pravými dětmi našeho Otce, měli bychom jej napodobovat, a to především tím, že budeme milosrdní, tak jako Otec je milosrdný k nám. Abychom byli správnými syny a dcerami, měli bychom vzhlížet k pravému učiteli, k pravé a jediné autoritě, kterou je Ježíš Kristus.

V listě Židům jsme četli, že dějiny víry jsou dějinami zkoušek. Život je zkouška a víra je zkouška ještě těžší. Každou životní zkoušku či utrpení bychom měli brát jako výchovnou lekci od našeho Otce. Otec nás vede a vychovává – vede nás k vyššímu cíli. Víra a život mučedníků, apoštolů, svědků víry nám má být povzbuzením v naší víře. Vždyť i sám Kristus trpěl a byl obětován pro nás. V listě Židům čteme, že jsme obklopeni oblakem svědků, těch svědků celé historie víry, a můžeme doplnit, že jsme obklopeni i oblakem Ducha svatého, a tak máme Boha stále nablízku. Pro Vaše povzbuzení bych rád znovu přečetl malou pasáž z naší epištoly: „Proto i my, obklopeni takovým oblakem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ Naším cílem je Ježíš Kristus. A další povzbuzení víry je toto: „Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.“

A tak nám všem přeji, ať vytrváme ve víře, ať nacházíme ve svém životě Ježíše Krista a ať nám dodává sílu překonávat životní překážky, abychom po překonání různých problémů byli silnějšími a moudřejšími. Amen.