Lukáš Volkman: Víra a pověra

Texty: Evangelium Janovo 5,41-44

„Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu. Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne. kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!“

„Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. Pamatujete se, když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet“, a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém.“ 1. list Korintským, kap.12, v. 1-3.

Ve sboru jsme předminulou neděli hovořili o vztahu víry v člověka a víry v Boha – dnes bych se rád zaměřil na vztah víry a pověry. Pověrčivost je neobvykle rozšířeným jevem neboť se nezmocňuje jenom lidí nevěřících (kterým může velice špatně nahrazovat víru) ale zmocňuje se mnohdy i nás křesťanů.

Pověrčiví lidé často říkají, že pověrčivost je věcí dispozice. Někdo k ní má sklony a druhý nikoliv. Mnoho jiných věcí je ale také záležitostí dispozice – například alkoholismus. Zda se stane člověk opilcem je ale kromě dispozice také otázkou vůle a sebeovládání.

Proti pověře bývá však vůle zpravidla bezbranná a neúčinná. Zato víra by však měla být zbraní velice účinnou a spolehlivou. Velikost pověrčivosti totiž svědčí o malosti víry. Síla pověrčivosti je důkazem slabosti víry. Chci říci, že podle biblických nároků by pověra a víra neměly bydlet pod jednou střechou. Intenzita i způsoby pověry jsou velmi různorodé a rozmanité, tak jako je tomu i u samotné víry. Existuje široká škála pověr, která je dána i vnějším prostředím a místní tradicí a zvyklostmi, a proto je intenzita pověry různorodá nejen u jednotlivců, ale i u celých národů. Země, kde je pověra velice silně udržována, je například Japonsko. Prof. Jiřina Kubíková v knížce Doma nad Písmem v kapitole „Pověry“ uvádí (ze spolehlivých pramenů): „V Japonsku lpí ještě velmi mnoho lidí na starých tradicích panteistické minulosti a v denním životě vládne pověra. Celé rodiny si opatřují horoskopy, radí se s věštci a odborníky, kteří čtou budoucnost z ruky, ptají se jich na vhodná data pro svatbu i na jména, která jejich dětem přinesou štěstí, dokonce i mnoho podnikatelů se řídí podle věšteb. Nejžádanější jsou v Japonsku stavitelé. Přes 80% nových budov v Japonsku je postaveno podle kabalistického rituálu. Stavět se vždycky začíná v den, který zvolil věštec jako šťastný a také všechny ostatní důležité fáze stavby se začínají a dokončují v určité dny. I na střechách nejmodernějších tokijských správních budov stojí kapličky, které mají odhánět zlé duchy“ – tolik citace. Pověra, jak je vidět z uvedené ukázky, má vždy vztažnost k osudu, zdraví, úspěchu nebo obráceně nezdraví a smrti, a týká se zpravidla naší budoucnosti. Snaha dovědět se něco z naší budoucnosti ať už od věštců, vykladačů karet, hadačů z ruky, astrologů, spiritistů či pomocí horoskopů, kinetického kyvadélka nebo křišťálové koule – tato snaha patří už do oblasti okultismu. To co tu vyjmenovávám jsou jednotlivé formy mantiky – což je odborný název pro hádání minulosti, přítomnosti či budoucnosti, obecně pro věštění. V lidské historii se vyskytlo asi dvě stě forem této mantiky. Mantika jako součást okultismu je pro každého člověka velice nebezpečná a pro křesťana zcela nepřípustná. Do okultismu patří i magie. Rozdíl mezi mantikou a magií je v tom, že mantika chce předpovídat běh událostí, zatímco magie je chce změnit. Krásnou definici magie jsem našel v knize W. C. Van Dama Okultismus a křesťanská víra: „Člověk žijící magicky se snaží podřídit si vyšší moci, které vnímá okolo sebe, a chce je použít ke svému prospěchu. Již primitivní člověk učil: ,Kdo si zhotoví obraz zvířete zasaženého oštěpem, bude mít při lovu úspěch. Kdo si vytvoří obraz některého člověka a poškodí jej, zraní zobrazeného člověkaʻ.“

Rozebírat podle této knihy jednotlivé formy okultismu samozřejmě není předmětem této úvahy. Je však dobré si říci, že okultistické jevy skutečně existují i v současné době u nás, a jsou velice nebezpečné.

Co proti tomu znamená strach z pověr, jako je třeba černá kočka, která přeběhla zleva doprava přes cestu nebo datum pátek 13. v měsíci. Přesto jsou tyto pověry jsou zcela vymyšlené, a jsem přesvědčen, že jejich vymyšlenost anebo naopak prokázané skutečnosti nejsou pro pověrčivého člověka rozhodující. Neboť i v nejvymyšlenější pověře má člověk strach ze zásahu do svého osudu a spoléhá více na náhodu než na Hospodina. A pověra může přerůst ve zcela nesprávnou a mylnou víru, které se poddáváme. Stejně tak křesťanská víra může být zdeformována a znehodnocena pověrčivostí, která se skutečnou vírou nemá vůbec co dělat – například když se v katolicismu vyskytující víra v patrony a světce rozroste do takové síly, že se k nim někteří věřící obracejí víc a častěji než ke Kristu.

Písmo samo se staví proti pověře, spiritismu i magii. Velice zřetelně to můžeme číst již ve Starém zákoně v 5. knize Mojžíšově: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač, čaroděj ani zaklínač, ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každý, kdo činí tyto věci, se Hospodinu hnusí.“ (M 18, 10-12) a v 3. knize Mojžíšově dokonce čteme o přísném trestu, který by postihl toho, kdo poruší Boží zákon: „Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít.“ (3 M 20, 27). V pověře a okultismu je totiž Bůh zbavován své moci, nepočítá se s ním. Duchovní dary by pak neznalému člověku mohly splývat s některými okultními praktikami, a proto apoštol Pavel hovoří o nezbytnosti rozlišování duchů. Duchovní dary jsou vždy vázány k biblické víře a k Ježíši Kristu.

A tak křesťan místo do pověr vkládá své naděje do Božího milosrdenství, které se nevztahuje pouze k naší nejbližší či vzdálenější budoucnosti, ale i k zaslíbenému životu věčnému. Na poměr mezi pověrou a vírou můžeme vztáhnout Ježíšův výrok: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého bude milovat.“ Víra vylučuje pověru právě svým obsahem, totiž spolehnutím se na Hospodina, v jehož ruce je nejen celý náš život vezdejší, ale i zaslíbené království Boží, pro ty, kdo ho uctívají a milují.