Lukáš Volkman: Vzkříšení syna Naimské vdovy

„Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém. Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu…“ Žalm 68, 6-7

„Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého, byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Veliký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: ,Neplač!‘ Přistoupil k márám a dotkl se jich, ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: ,Chlapče, pravím ti, vstaň!‘ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: ,Veliký prorok povstal mezi námi‘ a ,Bůh navštívil svůj lid. ‘ A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.“ Lukášovo evangelium, kap. 7, v. 11-17

Vzkříšení syna Naimské vdovy. ( Války, matky, vdovy.)

Sestři a bratři, milí přátelé – v letošním létě jsme svědky válečných konfliktů v několika oblastech světa a z médií máme zprávy, jako třeba o smrti českých vojáků z mise v Afganistánu, tak i o mnoha podobách utrpení, která válka přináší i civilistům – zejména matkám. Text, který jsem vybral k této úvaze, do tohoto kontextu velice dobře zapadá – Máme zde v jedné osobě totiž matku-vdovu a máme zde také mrtvého syna.

Dalo by se jistě namítnout, že v tomto textu nejsou zachyceny žádné válečné hrůzy – strategie nepřátel, těžce ranění a umírající. Nejsou zde krvavé prohry ani vítězné boje a není zde ani Ježíšovo vymezení se vůči zlu, násilí a zabíjení. A přesto je zde nepřítel nejmocnější, kterému na rozdíl od všech válek podlehne úplně každý živý tvor, nezávisle na tom, zda si jeho existenci připouští anebo ji vytěsňuje ze svého myšlení. Nezávisle na tom, zda se vzdává či dokonce toužebně odevzdává nebo zda urputně bojuje to poslední minuty svého bytí, a to mnohdy i s celou armádou těch nejlepších odborníků, nejvyspělejších přístrojů a nejmodernějších technologií. Tím nepřítelem, před nímž není dříve či později úniku, je smrt – ta v našem textu obsažena je, a to dokonce ve velmi smutné a dramatické podobě.

Přežije-li rodič své dítě, je to vždy velice smutné i drastické a v našem případě o to více, že se jednalo o jediného syna a navíc o vdovu, která již nikoho jiného neměla. Již samotný úděl vdov je velice těžký a válka byla a je dosud velkovýrobou vdov nejen staršího, ale především mladšího věku. Vždyť jak napsal Bernard Russel: „Válka je iracionálním následkem pýchy, nudy a chamtivosti“.

Ve světě Bible, a to již ve Starém zákoně, bylo na vdovy pamatováno v Mojžíšových knihách a zároveň na mnoha dalších místech je zdůrazněno, že i Bůh se vdov ujímá, což říká i náš verš z 68. Žalmu. Ježíšův postoj k této věci v rovině názorové i praktické je zcela jasný, což právě ukazuje náš text ale stejně tak i prvotní církev vdovy neopomíjela. Apoštol Pavel v l. listu Timoteovi, 5. kapitole a 3. verši píše: „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné.“

Vdova z našeho příběhu skutečně opuštěná byla. A to nejen svým manželem, ale čerstvě i svým jediným synem. Osud Naimské vdovy jistě nevzbudil lítost jenom u Ježíše, ale i u všech citlivých a empatických lidí. I útěšných slov se možná vdově od někoho dostalo. Rozdíl je v tom, že Ježíš nezůstal u lítosti v srdci ani u samotných slov, ale byla mu dána moc, aby způsobil zázrak vzkříšení. Nebyl to jediný případ. Vedle známého vzkříšeného Lazara je tento anonymní syn velice málo známým. Pro plačící, zničenou matku se však nemohlo stát větší dobrodiní.

Poté, co se její syn „posadil a začal mluvit“, byla jeho matka stejně jako všichni ostatní kolem naplněna údivem, bázní i vděčností, ale navíc jistě i nesmírnou úlevou a radostí. Vždyť jí bylo zázračně a naprosto nečekaně vráceno to úplně nejcennější, o co přišla. Její syn byl vzkříšen a mnozí by jistě s výčitkou dodali – na rozdíl od všech mrtvých synů bezpočtu matek 1. i 2. světové války i válek současných. Toto utrpení zoufalých matek ztrácejících své syny ve válečných hrůzách například geniálně zachytil Karel Čapek ve stejnojmenné hře „Matka“. Je však třeba říci, že každá ztráta dítěte je pro milující matku, ale i ostatní blízké, tou nejtěžší ranou. Jenomže Ježíš Kristus ve svém pozemském životě nezpůsobil jenom několikrát zázrak vzkříšení, ale byl také slavně vzkříšen sám, a to nejen k našemu údivu, přemýšlení či i nezájmu, ale především k našemu přijetí a osvobození se ze strachu a definitivního vítězství smrti i nad námi.

Jedno židovské přísloví praví: „Bůh nemůže být všude, proto stvořil matky.“ Doufám, že tuto pravdu většina z nás alespoň v raném dětství osobně prožila. Z pohledu duchovního bych já však slovo „stvořil“ nahradil slovem „zplodil“ a slovo matky bych nahradil slovy „svého Syna Ježíše Krista“,.protože zplodil svého Syna Ježíše Krista. A my skrze slovo Písem, svátosti, pokání, modlitbu i živé obecenství a plnění Boží vůle jsme v Ježíši Kristu a On je v nás, a to všude tam, kde k tomuto setkávání a naplňování dochází. Skrze duchovní rozměr Kristus vstupuje i s námi do velice blízkých až i pokrevních vazeb. Vždyť ve stati Ježíšova rodina v Matoušově evangeliu (kapitola 12., verše 46-50) čteme: „Ještě když mluvil k zástupům, hle jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: ,Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.‘ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: ,Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?‘ Ukázal na své učedníky a řekl: ,Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka‘.“

Slavný Cicero kdysi napsal: „Filosofie je matkou všech dobrých činů i všech dobrých výroků“ – jenomže ta může být stejně tak dobře i matkou všech zločinů i diktatur. Z pohledu Bible je touto „matkou všech dobrých činů“ Kristova obětující se a námi přijatá láska. Moudré poznání je jistě důležité – vždyť i o škole se říká, že je to naše „Alma mater“ – matka živitelka – z hlediska duchovního je však naší skutečnou a největší Alma mater někdo jiný. Boží láska a milost, která živí nejen naši víru v tomto životě, ale i naději pro život věčný.

A abych se v závěru vrátil do našeho evangelního příběhu k reakci na vzkříšení mrtvého syna neznámé vdovy – k tomu je třeba říci, že skrze víru by se i z nás měli stát svědci vzkříšení. Nikoliv vzkříšení chlapcova, ale vzkříšení Kristova, kteří také s bázní i radostí budou o něm šíři zvěst a ve společenství jeho lidu budou zakoušet ono biblické poznání a požehnání že „Bůh navštívil svůj lid“. Amen.