|
Uzdravení, Zdeněk
Havránek (2.3.2020) II. Kol. 3,15: „Ve
vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němu jste byli povoláni
v jedno společné tělo. A buďte vděčni.“ J 14,6: „Já
jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ III. Mojžíšova 26,6: „Zemi
daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit.“ Mk 9,14-29: … Sestry a bratři, když jsem tak rozjímal nad tím, jaký text vyberu na dnešní den – ať už jsem se podíval do jakékoliv příručky, často jsem nacházel texty o Ježíšových mocných činech – mám na mysli činy, kterými Ježíš uzdravoval nemocné a posedlé. Nakonec jsem vybral text o uzdravení posedlého chlapce, ve kterém se mluví nejen o zázraku Ježíšovi moci, ale i o víře, která je k uskutečňování těchto zázraků přímo nezbytná. Těmito činy uzdravování Ježíš dokazuje svou božskou podstatu předtím, než dojede do Jeruzaléma, kde se naplní jeho poslání. Tak se šíří jeho pověst. V ostatních textech se dokonce dočteme, jak Ježíš říká lidem, aby o těchto činech nikde nepovídali, ale stal se vždy pravý opak. A tak se o těchto činech vyprávělo a byly zaneseny i do Písma svatého. Tato zázračná vyprávění by také měla utvrzovat naší víru. Byli jste svědky těchto zázraků i v dnešní době? Řeknu – sám bych chtěl věřit, že zázraky se dějí a že je vše v rukou Božích. Řekl jsem záměrně – chtěl bych. Jelikož, když se podívám na text, tak ani učedníci neměli dostatečnou víru. Pak se obávám, že i moje víra je nedostatečná i přesto, že se mohu stále ujišťovat, že dostatečná je. Díky tomu, že víra učedníků v té dané chvíli našeho vyprávění nebyla pravou vírou, nebyli schopni uzdravit posedlého chlapce. Vždyť přece právě Ježíšovi učedníci měli tu moc vyhánět zlé duchy a uzdravovat. A co teprve ten chlapec nebo kdokoliv z nás – máme opravdovou víru? Ten chlapec byl tak nemocný, že ani nemohl tušit, že by se stačilo pomodlit a byl by uzdraven. Možná ani nevěděl, že existuje Ježíš. Naštěstí měl u sebe člověka, který si moc přál, aby se uzdravil. To byl jeho vlastní otec. Ten o Kristu věděl, a proto šel za ním a věřil, že má tu moc uzdravit jeho syna. Můžeme se bavit o zdraví těla i ducha. Hlavní je ale zdravý duch, potom zvládneme i neduhy těla. Ke zdravému duchu je zapotřebí také zdravá víra. Ne každý ale tu víru máme. Ne každý ví o existenci Ježíše Krista. Často jsou lidé slepí a hluší k dobré zprávě evangelia. Co s tím, jak to napravit? Jak napravit víru svou i ostatních? Často naše činy nejsou v naší moci, nejen činy, ale i víra v Krista, či zdraví našeho těla. Bohu dík máme braty, přátele, rodinu. Často člověk někam míří a ono to stále není to, co by si představoval a neví proč. Naši přátelé však mohou vidět tu slepou uličku, do které jsme se dostali, a můžou se za nás začít modlit. Můžou nás zastavit a spolu s Kristem namířit jiným směrem. Stejně tak jako otec posedlého syna, když šel za Kristem a Kristus jej uzdravil. Potom jistě oba až do konce svých dnů žili s Kristem v modlitbách a měli jeho lásku a pravdu ukrytou hluboko ve svých srdcích. Je důležité, aby se lidé modlili za ostatní, aby nebyli slepí a hluší, ale aby našli cestu ke Kristu a dobru. Tak můžeme Krista prosit o uzdravení našich duší a prohloubení naší víry. Ještě zpátky k textu – i otec chlapce nakonec pochyboval, když řekl: „Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. Ježíš mu řekl: Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří“. Víra je darem, který přijímáme uprostřed našich pochybností a chaosu naších myšlenek. Víra není výsledkem lidského úsilí. Můžeme prosit Boha o dar víry. Vždyť i v odpovědi otce je vidět jakýsi nesmysl či paradox, když říká: „Věřím, pomoz mé nedověře“. My toužíme po víře, ale zároveň si uvědomujeme, že naše víra není dokonalá a to do té doby, než do našeho úsilí vstoupí Bůh a učiní naši víru v neotřesitelnou jistotou. Tak se stalo i v našem příběhu – i přes nedověru otce, Bůh zasahuje a uzdravuje. Nyní bych rád odcitoval
německého teologa Rudolfa
Schnackenburga: „I na víru věřícího člověka působí nejistota a pochyby uprostřed
skutečností tohoto světa, uprostřed jeho záhad, v temnotách utrpení a
zloby, uprostřed nakažlivé nevěry ostatních. V jeho existenciálním
postoji bude vedle víry, které se pevně drží a které se chce pevně držet,
vždy i kus nevěry. Úzkostné zvolání toho otce je zároveň výkřikem moderního
člověka. A jeho modlitba vycházející z hloubi srdce je i modlitbou
věřícího dnešních dnů. Tuto upřímnou modlitbu Bůh vyslyší, stejně jako Ježíš
vyslyšel stísněného otce.“ Nakonec byl syn uzdraven. Tento
mocný čin Ježíšův lid nepřivedl k údivu, jak se stalo u jiných
zázračných činů. Lidé zůstali po tomto Ježíšově činu stále nevěřící. Nejspíše
ani to, když budeme přítomni u nějakého údivu, zázraku, není zárukou, že to
prohloubí naší víru. A jak je napsáno v závěru textu, zlého ducha je
možné vyhnat jen modlitbou. Také zlé myšlenky a představy lze vyhnat jen
modlitbou. Proto nám všem přeji, abychom si byli schopni najít čas na
modlitbu, tím dali prostor Bohu, aby byl součástí našich životů a uzdravoval
naši mysl a řídil naše kroky. Zázračné činy a důkazy nejsou tím pravým
ořechovým k prohloubení naší víry. To, co nám dopomůže k víře, je
modlitba. A tak se modleme za pravou víru a za ten dar daný nám všem od Boha.
Amen. |