Lukáš Volkman: Svátky Vánoční 2011

L 2,4-14 – Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Mt 2,1-5 – Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka.“

Milí přátelé, Tříkrálové poselství bývá stanoveno až v lednu, ale my jsme si jeho část úmyslně přečetli k doplnění zprávy o radosti pastýřů. Ježíšovo narození i celý jeho život provázely oba extrémy. Na jedné straně to byla radost, oslava a pokoj, které by nám měly vánoční svátky přímo symbolizovat a na straně druhé to byly obavy a strach vystupňované až do brutálního zabíjení. V lidských dějinách bylo jistě mnoho postav, jejichž narození bylo provázeno ještě halasnější radostí a velkolepější oslavou. A jednalo-li se o následníka trůnu, potom mohly u těch ostatních vzniknout i veliké obavy a strach. Tato sláva anebo úzkost byla však způsobena významem rodičů a jejich společenským postavením. U Ježíše Krista pro slávu ani pro nepokoj z měřítek ryze lidských nebyl ani ten nejmenší důvod. A to nejen vzhledem k původu jeho rodičů, ale i k celkové bezvýznamnosti a okrajovosti Izraele z hlediska mocenského či mezinárodního. Tato bezvýznamnost se netýkala pouze země, kraje a města, ale byla vystupňovaná až k nezbytnosti porodit dítě ve chlévě. Společenskou bezvýznamnost Marie a Josefa právě dokládá fakt, že se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Betlémský chlév nám může připomínat romantický domov a zatím to byla z nouze ctnost. Byla to poslední a nejméně žádoucí alternativa, když všechny ostatní selhaly. Ze slov 8. verše – „protože se pro ně nenašlo místo pod střechou“ – vidíme, že Josef s Marií chtěli a zkoušeli lepší možnosti, kam přivést na svět své prvorozené dítě. Betlémský chlév nejen, že nebyl vytoužený, ale on nebyl ani předpokládaný. Betlémský chlév se stal nechtěnou nutností. Společenské a sociální postavení rodičů tedy Ježíšovi slávu a obecnou známost zajistit nemohlo. Naopak – Josef a Marie byli pro Židy překážkou nejen v náboženském přijetí Ježíše Krista, ale i v pochopení Ježíšovy moudrosti a inteligence. To dokládá mimo jiné text z Matoušova evangelia (kázání v Nazaretě) v 13,54-57 – „Přišel do svého domova a učil je v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: „Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?“ A byl jim kamenem úrazu. Ale Ježíš jim řekl: „Prorok není beze cti leda ve své vlasti a ve svém domě.“ Otázka Židů – odkud to ten člověk má, pochází-li z tak prostého prostředí, už předem zpochybňuje možnost Božího obdarování. A právě toto obdarování, určení a vyvolení je Ježíšovou legitimací. Legitimací toho, že Ježíš nepřichází z vůle své, ale z vůle Boží, a že je tedy ten pravý a jediný, který byl zaslíben ústy proroků, a který měl přijít.

Sláva a radost z Betlémského zrození se tedy stává pro věřícího člověka přímo znamením Boží milosti a lásky. A pro člověka nevěřícího by se mohla stát znamením Boží jsoucnosti a existence a tedy i zájmem hledat skrze živého Ježíše Krista cestu k Pánu Bohu. Chci říci, že Betlém, který se stal u Židů překážkou pro uvěření v Ježíše Krista, by se pro nás naopak mohl stát motorem víry. Kolik lidí se už narodilo v celých dějinách. A kolik slávy a radosti (ať už osobní či veřejné) bylo se všemi těmito porody spojeno. A přitom zrození žádného člověka na světě nebylo a není více oslavováno ani připomínáno.

A totéž můžeme říci o Ježíšově smrti. Význam Ježíšova zrození musíme vidět na základě lidského zabití a Božího vzkříšení. Ježíšův počátek by bez jeho konce a zaslíbení nového začátku neměl vůbec žádnou cenu. Ježíšovo narození je tedy provázeno andělskou zvěstí, ale i hrozbou smrti. Dnes nám Betlém připomíná pouze to krásné, ale tenkrát asi dominoval strach a úzkost, neboť těch, kdo se znepokojili, bylo nepoměrně víc. Evangelista Matouš hovoří o Herodesovi a dodává – „…a s ním celý Jeruzalém.“ Úmysl zabít Ježíše tedy začíná od jeho narození a táhne se celým jeho životem, až do realizace na kříži.

Rozdíl v pohledu a přijímání Ježíše Krista se výrazně projevil už v jeho narození. Pro jedny je Ježíš novou existencí a pro druhé je ohrožením jejich existence. Obě tyto tendence jsme mohli pociťovat i my v dobách komunistické diktatury a zlovůle. Navzdory úpornému a nesmyslnému zápasu s křesťanstvím a vírou zde byli křesťané, faráři, církve i kostely. Doba pronásledování a tohoto druhu diskriminace před 22 lety skončila, křesťanství zůstalo, protože za ním stojí všemohoucí Bůh, a je tudíž lidsky nezničitelné. Jenomže nám nezůstala pouze radost a víra betlémských pastýřů.

Je ještě jedna tendence, zdánlivě tolik nevyhraněná a přitom provázející lidstvo všech věků, a tou je lhostejnost a nezájem. I s touto tendencí (a na to bych rád položil důraz), se v Betlémě potkáváme. Jde o skutečnost, že se pro Ježíšovo zrození nenašlo místo pod střechou. To svědčí o lidské sobeckosti a pasivitě. Betlém tedy není jen místem radostných pastýřů, ale je také místem zavřených dveří i zavřených srdcí před pomocí bližnímu. Mnoho lidí má dobrý pocit, že nejsou podobni Herodesovi, a že tolerují křesťanství, zatímco by měli mít špatný pocit, že jsou podobni obyvatelům Betléma – uzavření a hluší k výzvám evangelia i křesťanské zvěsti.

Drtivá většina lidí, a mnohdy i každý z nás, je takto uzavřená a neochotná přijmout Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele. Toho Ježíše Krista, který od dob biblických vstupuje do srdcí lidí a proměňuje jejich životy. Dává jim nový význam, smysl i naději. Ani svou nepřístupností ani svým nezájmem lidé nedokazují neexistenci Boží, ani tím neomezují jeho moc a slávu, ale dokazují pouze svoji vlastní vzpurnost, povýšenost a neúplnost lidství, ke kterému byli stvořeni. Kterýkoliv člověk je ve službě pro Ježíše Krista nahraditelný, ale Ježíš Kristus ve svém nejhlubším poslání – obětování se, vzkříšení a otevření bran věčnosti – je pro každého člověka absolutně nenahraditelný. Bůh navzdory všem lidským překážkám dokáže prosadit svoji vůli a milost. To mohou dosvědčit milióny věřících lidí na celém světě, kteří s tím mají osobní zkušenost. Největším důkazem toho ale přesto zůstávají betlémské jesle a golgotský kříž.

Milí přátelé, Betlém je počátkem, nikoliv konečnou stanicí, a proto se pokoušejme (každý z nás) dojít ve svém životě duchovně dál, než na půlnoční pobožnost. Amen.