Lukáš Volkman: Starosti

Mt 6,33-34 – „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“

Ž 9,10 – „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.“

Problematika starostí a obav z budoucnosti, stejně jako duchovní nasměrování, je zela stěžejní a velice aktuální. Starosti globální, týkající se celé země, Evropy anebo celého světa, prožíváme či neprožíváme zcela rozdílně. Je to dáno i tím, že nejsme přímo ohrožení ani válečným stavem ani okupačními vojsky ani hladomorem, tragickým nedostatkem vody anebo epidemiemi smrtících chorob a infekcí.

Důvodů k osobním starostem je ovšem celá řada, byť jejich velikost a naléhavost je velice individuální. Ne všichni jsme stejně ohroženi zdravotně, existenčně, vztahově a stejně nejsou ohroženi ani naši nejbližší. Velikost starostí je vždy dána osobní momentální situací, která se může stále zhoršovat, stagnovat anebo zlepšovat, a také naším přístupem, naší povahou. Na straně druhé jsme každý ohrožený vším. Těch nečekaných událostí, které mohou totálně a komukoliv obrátit život vzhůru nohama, je okolo nás bezpočet a ani nám mnohé plány a představy nevyšly anebo se úplně zhroutily.

Se starostmi lidé bojují nejrůznějšími způsoby. Introvertně v skrytu a tajnosti, společným sdílením s jednotlivci či nějakou skupinou kolegů, přátel či příbuzných. Někteří hledají pomoc u duchovních, u psychologů anebo psychiatrů a někteří, což není nikdy nejlepší řešení, se snaží své starosti utopit v alkoholu či drogách, čímž na sebe nabalují problémy další.

Bible starosti ani nepodceňuje ani nepopírá. Onen stoický klid, ve kterém se člověka nedotýkají žádné emoce, protože je nad ně povýšen, nebyl vlastní jenom jednomu z proudů staré řecké filosofie, ale tento přístup je vlastní i řadě náboženských směrů a východních nauk. Ježíš se s tímto postojem neztotožňuje, což dokazují nejen jeho emoční projevy, jakým byl například hněv a vyhnání penězoměnců z chrámu, strach ze smrti v Getsemanské zahradě anebo lítostný pláč nad Jeruzalémem. Všechny tyto situace byly reakcí na velké starosti, ať už se jedmá o náboženskou čistotu, o vlastní život anebo o budoucnost celého města a národa, a důkazem toho je právě náš dnešní text.

V něm je existence starostí nejen přiznávána, ale starosti a trápení jsou běžnou součástí každého dne. Závěrečný výrok – „Každý den má dost vlastního trápení“ neplatí pro nikoho z nás (alespoň doufám) zcela absolutně. Jistě prožíváme i relativně bezstarostné dny, ale absolutně v každém dni prožívají mnozí lidé veliká trápení a veliké bolesti. Ježíš pouze eliminuje starosti rozdělením na přítomné a budoucí a doporučuje řešit ty přítomné a nezvětšovat je strachem z toho, co se ještě nenastalo. Nejde tedy o pasivní či nezodpovědný přístup, ani o rezignaci, ale o to, co je v daném momentě nejdůležitější. Vedle vlastní snahy je nezbytná i důvěra v Boží pomoc a také to, že nevíme dne ani hodiny, což se zdaleka netýká jenom smrti. Průběh svých zítřků neznáme, nemluvě o tom, že zítřek se pro žádného člověka na světě už nemusí zrodit. Ježíš je realistou, nikoliv idealistou, a proto nikomu „světlejší zítřky“ nezaslibuje. Naopak na rovinu říká, že „i zítřek bude mít své starosti.“ Popravdě řečeno, zaslibované „světlejší zítřky“ vedly v praxi do temné přítomnosti a reality, a pro mnohé dokonce do té nejtemnější, ve které už žádných zítřků nebylo.

Kristova redukce starostí je tedy velice praktickou radou, kterou vyjadřuje i latinské úsloví – „Zkrať své starosti, aby sis prodloužil život“. Ježíš Kristus se ale svěřuje dál a hlouběji než k vyřešení denních starostí. Proto jsme v úvodním 33. verši četli – „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Podle mého soudu je nutné položit důraz na tři slova. Na naše hledání, které může být různě úspěšné, ale u kterého je důležitá vytrvalost. Dále na slovo především, protože Bůh by (alespoň někdy) měl být námi přesunut z okraje zájmů do centra našich životů, no a především a hlavně jde o jeho Království a spravedlnost, které je nám skrze víru v Kristovu smrt a vzkříšení přislíbeno. Hledáním Božího království nám mnohé zbytečné starosti odpadnou a závažné starosti začnou býti k přežití, protože přidáno nám bude i smíření, vyrovnání se se svým údělem. Přidána nám bude i naděje nejen pro život vezdejší, ale i pro život věčný.

Seneca napsal: „Drobné starosti hovoří, velké ztrácejí řeč.“ U drobných anebo pro někoho drobných starostí, které hovoří, mnozí lidé řeknou – „Vaše starosti na moji hlavu“ a někteří nám rovnou poradí „Hoď své starosti za hlavu“. Otázka zní – co ale se starostmi, které ztrácejí řeč, které jsou až k neunesení. Úžasné je, že i Ježíš Kristus je hlavou. Je hlavou těla, kterým je církev a tedy měl by být i hlavou každého z věřících. Jde o to, že i nejzávažnější starosti, které nedokážeme s nikým sdílet anebo je vůbec vyjádřit, můžeme vložit do svých modliteb a to i do modliteb beze slov. Ty nejhlubší starosti, starosti života a smrti je dobré vložit na hlavu, kterou je Ježíš Kristus. Vždyť Ježíš Kristus nás v témže Mt evangeliu v kap. 11 přímo vybízí, aby všichni, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny, šli k němu a on jim dá odpočinout. On jde dokonce ještě dál, když ve 29. a 30. verši vybízí: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

V kázání na toto téma jsem položil otázku, zda Kristovo břemeno bylo tak lehké, že jej každý může vzít na sebe a odpověď zněla ne – ono bylo tak těžké, že bylo odneseno za nás. Tou největší starostí je tíha břemene smrti. Smrti naší i našich blízkých. A právě toto břemeno Ježíš Kristus svojí obětí i zmrtvýchvstáním nám odlehčuje a přináší tak skutečné odpočinutí našim strachujícím se duším.

Sestry a bratři, ke křesťanské víře nepatří pouhé nesení vlastních břemen a přijetí Kristova břemene. Apoštol Pavel v listě píše: „Jedni druhých břemena neste.“ Můj otec v básni „Břemena“ říká: „Proč se tahat druhým s břemeny? Životem jdou rychleji ti, co nic nenesou a ničím se nezatěžují. Kde jsou dřív v životě? U jeho východu.“ Pozorným nasloucháním a vyslyšením pomáháme nést starosti a břemena svým bližním.

Sestry a bratři, i před vstupem do nového církevního roku, stejně jako kdykoliv jindy můžeme být zatíženi nejrůznějšími starostmi a obavami, které jsou pro nás velkým břemenem a zátěží. Nezapomeňme však na úměru, kterou Pavel Kosorin u pojmu „Břemeno“ vyjádřil takto: „Čím větší je břemeno, které nám Bůh naložil, tím větší je síla, kterou nás podpírá.“ Amen.