Lukáš Volkman: Skok – Spatřování Ježíše

Texty: Matouš 28,16-17: „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.“

Milí přátelé, abychom ještě zůstali u důležitého povelikonočního tématu Kristova zjevení a rozdílné lidské reakce na něj, vybral jsem pro dnešek první dva verše závěrečné statě Matoušova evangelia, nesoucí název Zjevení v Galileji, která vedle zjevení také pojednává o „klanění se“, tedy projevu úcty a náboženské adorace na jedné straně, ale i o „pochybování“. Právě na tyto projevy bych se především rád zaměřil.

Podobně jako v minulosti již několikrát vypreparuji z dnešních veršů všechna slovesa. Podstatná jména mohou sice být veliká, důležitá a doslova a do písmene skutečně podstatná, ale teprve slovesa přinášejí dynamiku, pohyb a konkrétní akci. Teprve slovesa oživují všechnu statičnost, netečnost a strnulost. Teprve slovesa startují, aktivizují a zároveň i dokazují, jak opravdové je naše osobní přijetí biblického poselství. Činorodý Bůh nepovolává nikdy nikoho jinak, než k určité formě konání a služby. A někdy u lidí zcela bezmocných může jít o úkol nejtěžší, ale pro ně osobně a jejich těžkou situaci nejpotřebnější, a tím je posunutí (opět sloveso!) jejich zorného úhlu na vlastní utrpení, úděl a bolest. V každém případě a vždy je víra věcí určitého pohybu – přinejmenším v nás samotných.

V našem textu „Zjevení v Galileji“ čteme hned na začátku o 11 učednících, kteří se odebrali, tedy putovali na horu, tedy na místo, které jim Ježíš určil. Najít v našem životě místo, které nám Bůh určil, může představovat mnohdy zdlouhavé, vyčerpávající a tápající úsilí. V té nepřeberné spleti cest, po kterých se člověk může v životě vydat, vyvstává otázka po správnosti směru a shodě s Boží vůlí. Na straně druhé je každému člověku dána plná svoboda rozhodování. Konkrétní cesta, po které se vydáme, nebývá před Pánem Bohem mnohdy vůbec určující a rozhodující. Často nechává věci na našem uvážení. Myslím si, že Bůh (krom případů velice silné vokace, tj. povolání), spíše sleduje podle jakých ukazatelů směřujeme, jak je dodržujeme a k jakému cíli a s jakými úmysly se k němu ubíráme. To nejdůležitější místo pro nás určené leží totiž za hranicemi pozemského bytí.

Jde tedy o to svou širokou, pohodlnou cestu, která může vést kamkoliv a minout se cíle, zúžit na cestu, která byť nejrůznějším směrem, ale přitom jasně, směřuje do království nebeského. Toto určené místo není na rozdíl od Galilejské hory určeno zeměpisně, ale způsobem, jakým po svých pozemských nejrozmanitějších cestách putujeme. Stejně jako apoštolové i my se musíme vždy znovu odebrat nejen na cestu, ale i do vůle Boží.

ásledující verš 17: „Spatřili ho, klaněli se mu, ale někteří pochybovali“ obsahuje další tři důležitá slovesa. Spatřit ve svém životě Ježíše nemusí být vždy tak jednoduché, protože nám v tom fyzický zrak rozhodně vůbec nepomůže. V listě Židům čteme slova: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme…“ A přesto jej vnitřním zrakem víry můžeme vidět zcela znatelně a zřetelně. Můžeme vidět jeho lásku, milost, péči, oběť i moc a především pak jeho stvoření, jež nás bytostně obklopuje a jehož jsme nepatrnou a pomíjivou součástí.

Sloveso druhé – „klaněli se mu“ – je vyjádřením vztahu a úcty. Tento projev vůči vzkříšenému Kristu je tentýž, který nalézáme u mudrců z Východu před narozeným nemluvnětem v Betlémě. Nevidět Ježíše vůbec, anebo se mu „neklanět“ – nesklánět se před ním je totiž míjení se se Spasitelem světa. Jedině v pokorné úctě můžeme i pro sebe přijmout Kristův pravý, nejhlubší a zcela nenahraditelný význam, připomínaný o velikonočních svátcích – jeho kříž a prázdný hrob, jeho smrt a zmrtvýchvstání.

Klanění se Kristu na rozdíl od jakéhokoliv a tolik rozšířeného poklonkování, nekritického obdivu a servilnosti před mocnými, bohatými či slavnými tohoto světa nám nezpůsobuje deformaci páteře, charakteru ani lidské důstojnosti, ani nezpůsobuje trapnou podlézavost, ale přesně naopak. Opravdová a hluboká úcta před Ježíšem Kristem nám umožňuje vzpřímení se, rozpoznání vlastní ceny, která i za nás byla zaplacena a kterou nepřevyšují ani nejdražší fotbaloví hráči na světě, a tím vzrůstá odolnost před oslňující září všech mocipánů i ostatních celebrit.

Na závěr 17. verše jsme však četli: „..ale někteří pochybovali…“. Sloveso pochybovat je snad nejvýstižnějším a nejčastějším postojem ve vztahu k Bohu. Řekl bych, že někteří lidé oč méně pochybují o sobě, o to více pochybují o Bohu. Víra toto nazírání nejen obrací, ale přináší i Pavlovskou útěchu o tom, že naše nevěrnosti nezruší věrnost Boží. Vždyť Boží obětující se láska je jedinou hodnotou, která by mohla a měla stát mimo všechny pochybnosti.

Na straně druhé k upřímné víře, která nežije v sebeklamu ani povýšenosti, mohou patřit i upřímné pochybnosti, které jsou daleko lepší, čestnější a opravdovější, než zbožné postoje, obyčeje a fráze. V cestě víry je překonávání pochybností poctivou prací a úsilím dostat se za ně, až k naději života věčného. Nemusí to být proto vždy tak, že někteří spatřují Ježíše Krista, někteří se mu dokonce i klaní a někteří pouze pochybují. Často můžeme každý sám na sobě spatřovat odlišná stadia svého vztahu k Bohu a znovu a znovu se musíme skrze víru vydávat na těžkou a náročnou cestu od pochybností k vidění a spatřování Boha ve svém životě a odtud je třeba se odebrat dál, až k projevům vnitřního pokání, osobního vztahu a uznání Ježíšovy jedinečnosti v díle vykoupení a otevření bran věčnosti. Není podstatné, kolik lidí z našeho okolí se před Ježíšem Kristem skloní. Podstatné je, abychom to dokázali každý sám za sebe a vzájemně se dokázali podpořit a posilnit a vytvářeli obecenství lidu Božího, kde Kristus bude vprostřed nás i v nás. Amen.