Lukáš Volkman

„Slunce – letní vedra“

Jon 4,5-8: „Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“

Mt 5,43-45: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: ,Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé‘.“

Sestry a bratři, příšerná vedra, která v minulých dnech byla a ještě někde i jsou, kdy teploměr na slunci ukazuje někdy i hodně přes 40 stupňů Celsia mne přivedla k tomu, že jsem se rozhodl svou promluvu zaměřit k tak významnému a nenahraditelnému tělesu, jakým je Slunce.

Omezím-li se na několik nejzákladnějších fyzikálních informací, dovolte mi ocitovat úryvek z knížky „Pro školáky a předškoláky“ od Sally Tayholmové s názvem „Čtvero ročních období“ z kapitoly Slunce v létě. „Slunce je naší nejbližší hvězdou a zdrojem všeho světla, tepla a života na Zemi… vzniklo z mlhoviny, oblaku plynu a prachu, asi před pěti miliardami let. Teplota jeho jádra je asi 13,6 miliónů stupňů Celsia (na povrchu je to okolo 5.800 °C) a jeho světlo se pohybuje rychlostí asi 300 000 km za sekundu. To znamená, že trvá přibližně 8,5 minuty, než k nám sluneční světlo dosáhne. Ačkoliv je léto obvykle nejteplejším obdobím v roce, Země je v tomto období ve skutečnosti nejdále od Slunce. To proto, že neputuje okolo Slunce v přesném kruhu, ale po eliptické dráze. V červenci jsme přibližně 155 miliónů kilometrů od Slunce, zatímco v lednu jsme od něj přibližně 150 milionů km.“ A ještě doplňme údaje z jiné knížky, nazvané „Slunce a planety“, abychom si vedle teploty a vzdálenosti představili i rozměry tohoto tělesa, že Slunce je tak obrovské, že by se do něj vešla planeta Země asi třináctsetkrát.

Opustíme-li přírodní fakta a čísla a vstoupíme-li do tematiky náboženské, je „nad slunce jasné“, že slunce svou jedinečností bývalo od starověku velice často zbožšťováno, a to v řadě národů. Nám se asi nejspíše vybaví egyptský bůh slunce Re.

V Písmu svatém je od samotného počátku Slunci, i přes všechnu jeho jedinečnost, vymezena role pouhé součásti Božího stvoření. Protože ale slunce i v Bibli zůstává jedinečné, a pro život na zemi zcela nezbytné, je k němu Bůh Stvořitel metaforicky přirovnáván. K jeho teplu, světlu, významu i k jeho nenahraditelnosti, bez které by život nebyl absolutně myslitelný. Tento obraz se mnohokrát opakuje, mimo jiné například v Žalmu 84,12 „Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce…“. Stejné metafory je použito i v Novém zákoně, směrem k Ježíši Kristu, kde například při proměně na Hoře můžeme číst… „Jeho tvář zářila jako slunce“. Zajímavé je, že tentýž obraz se vztahuje i na lidstvo v zaslíbeném Království nebeském: „Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce.“

Vraťme se ale k našim biblickým textům. Nejprve k proroku Jonášovi. Z jeho dramatického života jsem vybral tu krátkou část, ve které si Jonáš udělal přístřešek zastíněný skořcem. Radost ze skořce, který vytvářel stín, si asi každý z nás, zvláště při těchto vyčerpávajících vedrech, dovedeme představit více než dobře. Naproti tomu Jonášů hněv až ke smrti se nám může jevit jako nadnesený, hysterický. Ale i když nejsme v Jonášově kůži, stavu zemdlenosti, byť asi v mírnější podobě, procházíme v těchto dnech opakovaně.

Samozřejmě, že spáleni, napáleni i dopáleni můžeme být z nejrůznějších důvodů a vyčerpávající zemdlenost i ztrátu chuti k životu nám může přivodit lecos i leckdo. Tyto stavy jsou v určité míře lidské, i když hněvem ke smrti by člověk asi planout neměl, mimo jiné i proto, že je v tom značné rouhání a pohrdání životem, kterého si mnozí lidé začnou vážit, až když o něj přicházejí. Z biblického pohledu ale nejde o to nepodléhat emocím a zachovávat za všech okolností stoický klid. Podstatné je smíření a odpuštění, které by mělo přicházet jako „po noci den a po mracích slunce“, jak praví moudré úsloví.

A tím se dostáváme k našemu textu z listu Efezským, kde apoštol Pavel právě na toto téma klade důraz slovy (Ef 4,26): „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa Ďáblu.“ A aby tento stav nastával, k  tomu potřebujeme lásku, čímž se dostáváme až k našemu evangelnímu textu z Matoušova evangelia. Křesťanská láska dokáže prozářit i situace a vztahy, které by jinak byly úplně beznadějné. Tato známá pravda není v rovině slovní „nic nového pod sluncem“, ale v rovině skutků je „nad slunce jasnější“, že jde o jeden z nejtěžších nároků Ježíše Krista nejen vyslovených, ale také pouze u něj bezezbytku naplněných.

Sluncem i deštěm jsme obdarováváni i mořeni (to podle intenzity) všichni bez rozdílu, neboť jak jsme četli „…slunce svítí na dobré i zlé a déšť přichází na spravedlivé i nespravedlivé.“ Je jisté, že stejnou intenzitu lásky dokáže darovat celému stvoření jenom Bůh v Ježíši Kristu. U nás by ale na základě víry mělo docházet alespoň k určitým změnám v přetlaku hněvu, k protrhávání oblačnosti a občasnému vyjasňování. Žádný skutek lásky anebo milosrdenství nemůžeme před Bohem odškrtnout jako splněnou a vyřízenou povinnost, kterou máme jednou provždy z krku. Také obdarovávání Boha je stejně pošetilé jako „přinášet slunci světlo a teplo“. Na druhé straně ale musíme vědět, že všechno co si myslíme, říkáme a děláme se neděje jenom pod sluncem, nýbrž především pod Božím spravedlivým soudem. A proto bychom si měli vážit všeho, co jsme schopni druhým dávat i od nich přijímat.

I malé počiny mohou být zdrojem velké radosti, pokory a vděčnosti. Indický myslitel Rabíndranáth Thákur moudře napsal „Kdo vzdychá v noci po sluníčku, přichází o hvězdičky.“ Amen.