Lukáš Volkman: Skok – Je to i naše pokušení??

(z doby postní 2014)

Texty: Matoušovo evangelium kap. 4, verše 5 – 7: Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“

Pokušení Ježíšovo – druhé –, které je zapsáno v uvedeném textu, nepůsobí na první pohled jako pokušení, které by se nás mohlo týkat. Dělá to dojem, že je pokušením jen pro Ježíše, v jehož životě se děly zázraky všeho druhu, anebo pro sebevrahy, kteří ale o žádnou záchranu nestojí. Z těchto důvodů jsem se mu i já chtěl vyhnout, ale když jsem o něm začal přemýšlet, došlo náhle k pravému opaku a já jsem se právě do tohoto textu vrhnul přímo po hlavě.

Co se mé osoby týká, nikdy jsem žádné sebevražedné sklony neměl. Slyšel jsem ale o neuvěřitelné smůle jednoho sebevraha, kterému ukončení života stále nevycházelo a mimo jiné také skočil (myslím že z Eiffelovy věže), ale vítr byl tak silný, že ho vtáhl o kousek níže zase dovnitř. Jinak mě ale pokušení odněkud skočit provázelo celé mé dětství a dodnes si vzpomínám na skoky i sázky, na které jsem si troufnul a na ty, které jsem nakonec – a se zármutkem – vzdal a které zůstal jen v mé hlavě. S přibývajícími léty se však ode mne všechny tyto skoky vzdalují přímo mílovými skoky a pokušení už také není, co bývalo, zvláště po prodělaných trombózách v obou nohách.

Vrhnout se, a to i po hlavě, je ale možné i v jiných rovinách než jsou výšky. Vrhnout se lze do různých knížek, zájmů, aktivit, do práce anebo do všelijakých vztahů. Na vrhání se do nerozvážných vztahů doplácí bezpočet lidí a co je ještě daleko smutnější a tragičtější je skutečnost, že na to doplácejí, a to zcela nezaviněně i osudově, bezpočet dětí na celém světě. Vrhání se po hlavě je o to nebezpečnější, že bývá unáhlené a zbrklé, bývá málo uvážené a promyšlené a nezřídka jeho dopady mají fatální následky. Obecně lze říci, že při vrháním se po hlavě může člověku sice lecos i vyjít, ale existuje zde zvýšené riziko postupné ztráty zájmu.

To se týká i duchovního života, který právě proto musí být stále znovu obnovován, udržován a prohlubován. Zejména z naší církve se vytratilo veliké množství lidí a zdaleka ne vždy se jednalo o úmrtí. Zakoušíme to i v našem sboru či diaspoře, kterou se (z milosti Boží) zatím daří doplňovat a rozšiřovat, ale dopady vyhasínajícího zájmu o víru, a především o církev, jsou alarmující.

Tento stav předpokládal a zakoušel i Ježíš Kristus, a proto vyslovil ono nadčasové „podobenství o rozsévači“, v němž některá zrna padla podél cesty, takže je ptáci sezobali, jiná na skalnatou půdu, takže rychle vzešla, ale slunce je spálilo a jiná mezi trní, které vzrostlo a udusilo je, no a samozřejmě, že jsou i ta, která padla do dobré půdy a přinesla užitek. Podobenství nám jasně ukazuje, že možností k odpadnutí je celá řada, protože samozřejmě nejsou to nebeští ptáci, čím býváme pohlceni,či pozřeni, ale je to práce, starosti, bolesti, radosti, různé zájmy či vztah, a také hektický životní styl a záplava informací, které nás odevšad zahlcují a nebývá to vždy slunce, čím se necháme spálit či nechat napálit. Dušeni taktéž nebýváme trním, ale spíše časovým presem, ekonomickou či politickou situací, různými strachy, obavami či utrpením a mnozí bývají dušeni i tím, kdo je nad nimi. Důvodů k nedostatečné duchovní zakořeněnosti je tedy bezpočet, včetně naší lenosti, lhostejnosti a pasivity, a právě ona bezhlavá unáhlenost a euforické nadšení, kdy se i do duchovního zájmu vrháme po hlavě, může lehce narazit na tvrdé dno netrpělivosti či každodenního zevšednění.

Rozhodně bych však byl nerad, aby to vypadalo, že odsuzuji vrhání se po hlavě jako takové. Nejen skok anebo šipka do vody mohou být krásné a elegantní, ale nezřídka je nezbytné se do něčeho pustit po hlavě – tedy okamžitě a s plným nasazením. Může to být výraz našeho nadšení, nenáhlé situaci, naléhavé potřeby. O to více je ale zapotřebí zapojit rozum a zvážit případné perspektivy i následky. Bezmyšlenkový skok po hlavě do neznámé vody je nezodpovědným šílenstvím, i když i to může Bůh nakonec použít k velikému svědectví jako v případě Američanky Joni Eriksonové, která svoji pohybovou energii po nešťastném skoku přetavila do svědectví o Ježíši Kristu.

Já sám se sice nakonec „vrhám po hlavě“ do různých církevních kauz, ale mám to přitom promyšlené mnohem víc, než to vypadá. Svým andělům strážným, a především pak těm z masa a kostí, samozřejmě velice děkuji.

Pravdou je, že člověk, skupina i národ může být také vržen do víru událostí či pod kola dějin. V této souvislosti se mi vždy vybaví geniální vtip z období totality: „V roce 1968 se naše republika ocitla na kraji propasti. Nyní udělala krok vpřed.“ Být vržen do vody, do určité situace, do víru života či dění bývá mnohdy i velice prospěšné, abychom se naučili plavat. Častěji se však naučíme spíše splývat anebo čímkoliv proplouvat. Právě v této době je i církev vrhána do nových poměrů a v rámci vyrovnání státu s církvemi je odsouzena k sebefinancování, což je pokušení nad jiné silné. Každý z nás býváme nejednou vrženi rukou osudu, rukou Boží, některými lidmi, svými chybami či jakkoliv jinak do momentů, které se promění ve výzvy, zkoušky či těžké zápasy.

Co však je zcela nezbytné vyzdvihnout na závěr je položení důrazu na Ježíšovu odpověď, abychom ani my nepokoušeli Hospodina, ani osud a nevystavovali se zbytečným rizikům, a jde tedy i o to, abychom se alespoň občas (a nejen když jsme k tomu dotlačeni nečekanými okolnostmi) dokázali vrhnout před Bohem na kolena. Vrhnout se s plnou důvěrou, nadějí a odevzdaností, že jedině On, skrze svého syna Ježíše Krista, který jediný odolal všem pokušením, nás vezme do svých ukřižovaných rukou, pozvedne nás nejen z našich splínů a bezradností, ale jednou pozvedne i kámen nejtěžší – kámen smrti – a pozve nás skrze své slavné vzkříšení do života věčného v království nebeském. Amen.