Marta
Jurková: Lk
2,21-40: Když uplynulo osm dní a nastal čas
k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než
jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova,
přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina –
jak je psáno v zákoně Páně: „vše, co je mužského rodu a otvírá život
matky, bude zasvěceno Hospodinu“ a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě
hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem
Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch
svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti,
dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu.
Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon,
vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji
svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení,
které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům,
slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy,
která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on
jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení,
kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo
najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení
Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým
mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku.
Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami.
A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom
dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když Josef a Maria vše
řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města
Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. A začínáme spolu zase další
rok… čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, jak ten čas letí! Včera
batolátko – dnes slečna do tanečních – a tak rostlo i to dítě v Betlémě
narozené a kazatelský plán naší církve také jako by s ním v čase
rychle pospíchal – před týdnem ještě jesličky a na dnešní neděli je tam text,
jak dvanáctiletý Ježíš jde do chrámu. A tak já jsem si řekla, že když zase
jednou (ani nevím zda po roce či dvou) káži, vezmu texty o těch, kteří jsou
mi (a asi i nejednomu z vás) jaksi generačně bližší – stařičký Simeon, čtyřiaosmdesát
let stará vdova Anna – pravda, jsou to postavy biblického věku, ale generačně
vlastně naši vrstevníci… Tak si zkusme ten jejich úděl společně přiblížit. V čem
jsou oni stejní a v čem jiní než my? Nu, myslím, že jak Simeonovi
přibývalo věku a s ním i lecjakých potíží těla, jak to známe a naříkáme
na to – tak víc a víc vyhlížel ten okamžik, kdy mu bude dopřáno odejít
k Hospodinu, neboť jako muž zbožný a spravedlivý a Duchem svatým
obdařený je o tom přesvědčen… tak třeba i leckdo z nás? ...ale ten Simeon
má před svou očekávanou a očekávatelnou smrtí před sebou ještě něco nesmírně
vzácného: zaslíbení, že uzří Mesiáše, Spasitele světa. Vy všichni přece víte
tak jako já, jak je nesmírně cenné je, když se na stará kolena uprostřed
všech svých všelijakých obtíží smíme na něco těšit, něco očekávat, a tak
vzácné zaslíbení dostal i Simenon, a proto vytrvale čeká, vyhlíží. A my? Moji
milí, což jsme nedostali i my také totéž úžasné a velké zaslíbení, že přijde
Syn člověka v slávě své… To lepší, nejlepší je teprve před námi, říkával
nám v mládeži bratr Mikulecký. Jenomže my vyhlížíme, bereme to tak doopravdy,
abychom se těšili? A pak je tu ta Anna – již po
sedmi letech manželství vdova – bez dětí a zajištění, sama ve světě… co ona
má ze života? Kolik je mezi námi takových i podobných a možná ani ne tak
opuštěných – naříkajících co mám ze života? Jenomže ta Anna, jakkoli i jí ty
kamenité pahorky Jeruzaléma, na kterých se rozkládal v biblických dobách
chrámový komplex, musely také ta kolena a klouby zmáhat, ta vytrvale vstupuje
do chrámu, aby se tam modlila a sloužila Bohu. Co my se sestry a bratří
navymlouváme, že už nic nemůžeme… Nic? To nejvíc můžeme: modlit se! Arci, to
ale znamená mít za partnera, za toho druhého nejbližšího, samého Pána Boha –
jak to Anna pro svůj život přijala. Naši generační spoluvrstevníci Simeon a
Anna, ale že by v té zvěsti nebylo nic pro ostatní, ty ještě plné života
a mladé… Jistě že je – pro všechny. Minule tu bratr Zdenek představil
evangelistu Lukáše jako toho, kdo víc než teologii popisuje historická fakta
– nabízí se to, neboť třeba Skutky apoštolů, které jsou z jeho pera, se
jeví skoro jako záznam cestovního deníku – jenomže on, Lukáš píše něco jako
literaturu faktu – on do těch jakoby historických postav – neboť nevíme, zda
jak moc byli skuteční Simeon a Anna –, on do vyprávění o nich vkládá hluboké
sdělení biblické – lépe řečeno evangelní, to jest potěšující – zvěsti,
naplnění toho, co kdysi slibovali pro svět proroci. A tak Simeon vzal to dítě
do náruči a volá: „Mé oči viděly tvé
spasení Pane, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, jež bude
zjevením všem národům…“ Víte, co to tu ten Simeon vyhlašuje? Že ačkoli to
nemluvňátko je podrobeno všem dosud platným starozákonním pravidlům
židovského národa – rodiče jdou za něj obětovat dvě holoubátka, jak
předepisuje kniha Mojžíšova Levitikus –, že je to přesto právě toto izraelské
dítě, které bude jedinečnou osobností veškerých lidských dějin – Mesiáš,
Kristus, Spasitel –, neboť přinese Spásu, záchranu, možnost vstoupit do
Božího světa všem národům. Těm současným, tehdejším, těm mnohým
v dějinách po tom, až i pro naši současnost… Ale ještě něco čtu ve zvěsti
tohoto textu, co bychom určitě neměli přeslechnout: Simeon řekne Marii ještě
jedno prorocké slovo: „Hle, on jest dán
k pádu i ku povstání mnohých
v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, …, aby vyšlo najevo
myšlení mnohých srdcí…“ Když sestry a bratří toto znamení, totiž Ducha
Kristova kladu jako měřítko na myšlení to svoje, ale i mnohých srdcí kolem
nás ať blízko, ať kdekoli na světě, bojím se, že jsme tuze blízko pádu. Pádu,
jak ho chápe Písmo – totiž zhroucení,
zřícení se do věčné zkázy bez Boha… Když se pak rozhlížím po světě, kde jedni
se vzpírají Bohu zlem a násilím páchaným kamkoli vstoupí, a jinde proti tomu na
tak mnohé trpící a umírající právě i pro svou křesťanskou víru, bojím se, že to
naše české, středoevropské, jaksi jen „pokojové“ křesťanství vede právě naše
společenství k pádu. A tak se proto pak rychle
nořím zpět do světa evangelních
Ježíšových příběhů tam, kde On vztahoval ruku, aby naopak povstávali
mnozí – ten zcela chromý či mládenec syn vdovy z Naim, Lazar ve svém
hrobě – až pak i Ježíš sám, jenž slavně z mrtvých vstal… a vidím ten dům
plný pláče i neveřících úsměšků, kde nad zemřelým děvčátkem se Ježíš sklání „nezemřela, ale spí“, bere ji za ruku
a říká: „Děvčátko vstaň.“ Doufám, pro sebe i pro nás
všechny tu, blízké i daleké, že jednou, ať už uběhne kolik chce dní či let,
že uslyšíme i my tuto Jeho výzvu. Tobě pravím, vstaň! |