Marta Jurková:
Simeon a Anna

Lk 2,21-40:

Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: „vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu“ a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.

 

A začínáme spolu zase další rok… čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, jak ten čas letí! Včera batolátko – dnes slečna do tanečních – a tak rostlo i to dítě v Betlémě narozené a kazatelský plán naší církve také jako by s ním v čase rychle pospíchal – před týdnem ještě jesličky a na dnešní neděli je tam text, jak dvanáctiletý Ježíš jde do chrámu. A tak já jsem si řekla, že když zase jednou (ani nevím zda po roce či dvou) káži, vezmu texty o těch, kteří jsou mi (a asi i nejednomu z vás) jaksi generačně bližší – stařičký Simeon, čtyřiaosmdesát let stará vdova Anna – pravda, jsou to postavy biblického věku, ale generačně vlastně naši vrstevníci… Tak si zkusme ten jejich úděl společně přiblížit. V čem jsou oni stejní a v čem jiní než my? Nu, myslím, že jak Simeonovi přibývalo věku a s ním i lecjakých potíží těla, jak to známe a naříkáme na to – tak víc a víc vyhlížel ten okamžik, kdy mu bude dopřáno odejít k Hospodinu, neboť jako muž zbožný a spravedlivý a Duchem svatým obdařený je o tom přesvědčen… tak třeba i leckdo z nás? ...ale ten Simeon má před svou očekávanou a očekávatelnou smrtí před sebou ještě něco nesmírně vzácného: zaslíbení, že uzří Mesiáše, Spasitele světa. Vy všichni přece víte tak jako já, jak je nesmírně cenné je, když se na stará kolena uprostřed všech svých všelijakých obtíží smíme na něco těšit, něco očekávat, a tak vzácné zaslíbení dostal i Simenon, a proto vytrvale čeká, vyhlíží. A my? Moji milí, což jsme nedostali i my také totéž úžasné a velké zaslíbení, že přijde Syn člověka v slávě své… To lepší, nejlepší je teprve před námi, říkával nám v mládeži bratr Mikulecký. Jenomže my vyhlížíme, bereme to tak doopravdy, abychom se těšili?

A pak je tu ta Anna – již po sedmi letech manželství vdova – bez dětí a zajištění, sama ve světě… co ona má ze života? Kolik je mezi námi takových i podobných a možná ani ne tak opuštěných – naříkajících co mám ze života? Jenomže ta Anna, jakkoli i jí ty kamenité pahorky Jeruzaléma, na kterých se rozkládal v biblických dobách chrámový komplex, musely také ta kolena a klouby zmáhat, ta vytrvale vstupuje do chrámu, aby se tam modlila a sloužila Bohu. Co my se sestry a bratří navymlouváme, že už nic nemůžeme… Nic? To nejvíc můžeme: modlit se! Arci, to ale znamená mít za partnera, za toho druhého nejbližšího, samého Pána Boha – jak to Anna pro svůj život přijala. Naši generační spoluvrstevníci Simeon a Anna, ale že by v té zvěsti nebylo nic pro ostatní, ty ještě plné života a mladé… Jistě že je – pro všechny. Minule tu bratr Zdenek představil evangelistu Lukáše jako toho, kdo víc než teologii popisuje historická fakta – nabízí se to, neboť třeba Skutky apoštolů, které jsou z jeho pera, se jeví skoro jako záznam cestovního deníku – jenomže on, Lukáš píše něco jako literaturu faktu – on do těch jakoby historických postav – neboť nevíme, zda jak moc byli skuteční Simeon a Anna –, on do vyprávění o nich vkládá hluboké sdělení biblické – lépe řečeno evangelní, to jest potěšující – zvěsti, naplnění toho, co kdysi slibovali pro svět proroci. A tak Simeon vzal to dítě do náruči a volá: „Mé oči viděly tvé spasení Pane, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, jež bude zjevením všem národům…“ Víte, co to tu ten Simeon vyhlašuje? Že ačkoli to nemluvňátko je podrobeno všem dosud platným starozákonním pravidlům židovského národa – rodiče jdou za něj obětovat dvě holoubátka, jak předepisuje kniha Mojžíšova Levitikus –, že je to přesto právě toto izraelské dítě, které bude jedinečnou osobností veškerých lidských dějin – Mesiáš, Kristus, Spasitel –, neboť přinese Spásu, záchranu, možnost vstoupit do Božího světa všem národům. Těm současným, tehdejším, těm mnohým v dějinách po tom, až i pro naši současnost…

Ale ještě něco čtu ve zvěsti tohoto textu, co bychom určitě neměli přeslechnout: Simeon řekne Marii ještě jedno prorocké slovo: „Hle, on jest dán k pádu i ku povstání  mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, …, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí…“ Když sestry a bratří toto znamení, totiž Ducha Kristova kladu jako měřítko na myšlení to svoje, ale i mnohých srdcí kolem nás ať blízko, ať kdekoli na světě, bojím se, že jsme tuze blízko pádu. Pádu, jak ho chápe Písmo –  totiž zhroucení, zřícení se do věčné zkázy bez Boha… Když se pak rozhlížím po světě, kde jedni se vzpírají Bohu zlem a násilím páchaným kamkoli vstoupí, a jinde proti tomu na tak mnohé trpící a umírající právě i pro svou křesťanskou víru, bojím se, že to naše české, středoevropské, jaksi jen „pokojové“ křesťanství vede právě naše společenství k pádu.

A tak se proto pak rychle nořím zpět do světa evangelních  Ježíšových příběhů tam, kde On vztahoval ruku, aby naopak povstávali mnozí – ten zcela chromý či mládenec syn vdovy z Naim, Lazar ve svém hrobě – až pak i Ježíš sám, jenž slavně z mrtvých vstal… a vidím ten dům plný pláče i neveřících úsměšků, kde nad zemřelým děvčátkem se Ježíš sklání „nezemřela, ale spí“, bere ji za ruku a říká: „Děvčátko vstaň.“

Doufám, pro sebe i pro nás všechny tu, blízké i daleké, že jednou, ať už uběhne kolik chce dní či let, že uslyšíme i my tuto Jeho výzvu. Tobě pravím, vstaň!

ZPĚT NA KÁZÁNÍ