Lukáš Volkman

Bílé pevniny – území věčného sněhu a ledu

Tato má duchovní úvaha, kterou v počáteční zimě tohoto roku rozesíláme, vzešla z mimořádně dramatického, heroického, až dojemně statečného a nakonec i tragického činu, kterým bylo dobytí Jižního pólu Robertem Falconem Scottem. Proto nejprve malý historický úvod.

Již před svou osudovou cestou měl za sebou anglický důstojník Robert Scott vědecko-pozorovací výpravu s pokusem dobytí jižního pólu, ve které již zakusili – vedle Scotta, ještě Edward Wilson (který pak se Scottem o 10 let později rovněž zahynul) a slavný sir Ernest Henry Shackleton, obrovskou smůlu, nemoce a nepředstavitelné utrpení. Již tenkrát Scott prokázal výjimečnou statečnost a obětavost. Je zajímavé, že některé lidi neodradí od jejich cíle a poslání absolutně nic na světě.

Scott pak do výpravy k dosažení Jižního pólu investoval skoro celé jmění, nechal doma mladou ženu a malého syna a r. 1910 odjel dobývat jižní točnu. Ve stejné době vyplul Nor Roald Amudnsen úplně opačně – dobýt točnu severní. Cestou se však dozvěděl, že Američan Robert Peary severní pól již dobyl. Proto Amundsen stočil loď k jihu a poslal o tom Scottovi telegram. I když datum Scottova odchodu k pólu bylo vyjímečné: 11. 11. 1911 – více jedniček už mít nemohl, měl strašnou smůlu. Jedny motorové saně se propadly do hlubin moře, druhé se rozbily. Poníci postupně pomřeli. Amundsen však přezimoval o 100 km blíže k pólu a místo poníků měl sebou psy. A tak další číslice jedna, je tu – Scott dorazil k pólu o 1 měsíc později než Amundsen.

Na zpáteční cestě zemřel nejprve člen výpravy Edgar Evans a později drasticky umíral i Lawrens Oates, kterého zachraňovali a nesli dál, přesto, že je prosil, aby ho nechali zemřít. Jejich obětování se pro nemocné a umírající zbývající tři muže natolik vyčerpalo, že se to stalo jednou z příčin jejich smrti. Nakonec skončili ve svém stanu pouhých 18 km od potravinových zásob. Od 21. března 1912 zuřil totiž sněhový blizard a oni byli až do své smrti 29.-30.března uvězněni ve stanu smrti. Je obdivuhodné, že přes všechnu bolest, strádání, totální vyčerpanost a hlad dotáhli ke svému pohřebišti i 16 kg horninových vzorků. Co je však absolutně neuvěřitelné, je železná pravidelnost, se kterou Scott denně pořizoval zápisky. Nejen od vyplutí z Nového Zélandu v listopadu 1910, ale i během celé vyčerpávající cesty, psal až do úplné smrti. Psal i přes omrzliny, obrovské mrazy i několikadenní hladovění a nakonec, když už umíral, jakoby se ještě svým čtenářům omlouval: „bohužel myslím, že už nebudu moci psát.“ Pod podpisem zaznamenal poslední výkřik: „Probůh pečujte o naše pozůstalé!“

Naprosto ohromující je také vyrovnanost, smíření, laskavost a útěšnost Scottových dopisů, ve kterých se loučí se životem a utěšuje pozůstalé své i svých dvou kamarádů. Zcela vyčerpaní polárníci přesto svůj stan postavili tak pevně, že i po 8 měsících přes všechny vichřice a vánice mohl být nalezen, a tak se našla i brašna se třemi deníkovými sešity a dopisy na rozloučenou. Ještě téhož roku – přesně před 100 lety – byl Scottův deník vydán. Je přeložen i do češtiny.

Scott se svými druhy vydobyl vítězství jiného druhu, než pro které šel bojovat, a v jistém smyslu slova zastínil i Amundsenovo prvenství. A to osvětluji v následující duchovní promluvě.

Milí přátelé, na dnešní dlouhé líčení polárních cest si především vzpomeňte vždy, když vám bude zima, budete drkotat zuby a budete takříkajíc klepat kosu. Oč nesrovnatelně to je snazší, než když zakoušíte tak intenzivní zimu, až si pro vás přijde zubatá s kosou. Řada lidí, kteří se třesou zimou, o svém pocitu stále hovoří. Kolik procházek a výletů bylo tímto pocitem pokaženo. A Scott se svými kamarády, kteří umírali zimou a měli omrzliny, až se skoro už ani nemohli hýbat, byli optimističtí, dokonce si ve stanu smrti zpívali i písně a v denících ani dopisech není jediné nadávání, proklínání, vyčítavé stěžování či obtěžování druhých. To je myslím pro každého z nás lekce, ze které se můžeme poučit až do konce života. Říkal-li Ježíš ve svých blahoslavenstvích, že plačící budou potěšeni a hladoví nasyceni, potom se dá věřit i tomu, že promrzlí budou zahřáti. Mt 5,4.6: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“

Je pravdou, že Robert Scott si neuměl pro své záměry vybrat vhodná zvířata, ale zato velice dobře si uměl vybrat lidi. Do krajnosti obětavé, kteří i nejtěžšími zkouškami prošli bez vzájemného osočování, vytýkání a hádek. Scottovi muži procházeli strašlivými přírodními vichřicemi, ale byli ušetřeni všech vichřic hněvu, zloby a bezmocného vzteku. Stále zhoršující se situace ještě plněji vykreslovala krásu a pevnost jejich charakterů, což Scott obdivně vylíčil ve svých dopisech na smrtelném loži.

A opět máme situaci lehčí, neboť zvířata, která si pořizujeme, nebo nepořizujeme, nemívají zpravidla vliv na naše přežití. Velice vzácná i důležitá je ale kvalita našich přátel a těch, s kterými se stýkáme. Naše společná cesta není sice ani v tisícině tak dramatická a náročná jako cesta Scottovy výpravy, a asi neskončíme ve společném stanu bez jídla a tepla, ale společné máme to, že řečeno s apoštolem Pavlem – „Víme přece, že stan našeho pozemského přebývání bude jednou stržen.“ (A to nezávisle na blízkosti a vybavenosti našich skladů a zásobáren.) A nadto se od Pavla v 2K 5,1 dozvídáme: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ Scottovo hořké zklamání, že byl připraven o prvenství, je z pohledu sportovního i z pohledu vynaložené přípravy, dřiny a strádání naprosto pochopitelné. Ale pravdivý je též výrok zakladatele olympijských her barona Pierre de Coubertena – „Důležité není vyhrát, ale zúčastnit se.“ Scott vyhrál v nesoutěžních disciplínách – v obětavosti, sebezapření a v útěše nešťastných. Prosbu o předání dopisu „mé ženě“ škrtl a napsal „mé vdově“ a snažil se potěšit i vdovu a osiřelou matku svých kamarádů ve smrti. Jen Bůh ví, zda se i na něm naplní biblická slova z epištoly Jk 1,27: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Pravdou je i to, že se dokázal vyrovnat se svou porážkou mužně a zvláště na smrtelném loži pokrytém bílým prostěradlem věčného ledu a sněhu napsal, že „lituje pouze jediného: našich pozůstalých žen“. To znamená, že přestal litovat svou ztrátu prvenství na pólu a také ztrátu svého života.

Život někdy bývá velice složitý a naše největší životní prohry mohou časem být našimi největšími výhrami, jak to nakonec ilustruje i kapitán Scott se svými věrnými druhy. A kdyby nás náhodou výrok barona Coubertena v našich touhách po vítězstvích a prvenstvích utěšoval málo, můžeme si připomenout jiný výrok – tentokrát výrok Ježíše Krista v evangeliu Mk 10,31: „Mnozí první budou poslední a poslední první.“ Kapitán Scott i jeho výprava dokázali úžasně a statečně bojovat se svými největšími nepřáteli – mrazem, zimou, vichřicemi a hladem. A opět si můžeme položit několik otázek. Jak my bojujeme se svými ochladlými city a vztahy k bližním? A co náš vztah k Bohu a k Ježíši Kristu, který je tak často na bodu mrazu, a někdy spíše hluboko pod ním? A nebýváme ledově uzavření k potřebám strádajících? A nezamrzly v nás Ježíšovy výzvy a zaslíbení, které naopak měly prozařovat naše bytí? A není zamrzlá, zledovatělá a ztvrdlá cesta mezi naším mozkem a srdcem? Má vůbec biblické poselství sílu doplout z našeho mozku až do srdce a odtud volně vtékat do moře každodennosti a všednosti, anebo je uvězněno jako mnohé lodě v ledovém poli – naší nedůvěry, samolibosti a sobeckosti? A pociťujeme vůbec duchovní hlad? A jaké vichřice námi zmítají? A nevzdouvají se nejčastěji přímo v nás samotných? Nepotácíme se v konfliktech ve svých rodinách, pracovištích, o církvi ani nemluvě?

Dalším tématem je cíl. Ten Scottův je pokořen a zároveň je stále příliš těžký a nedostupný. Kapitán Scott jej však dosáhl a i v tom může pro nás být velkým příkladem. Otázka zní – jaké cíle máme my? A směřujeme k nim? A ještě aktuálnější otázka – přijali jsme cíl, který před nás položil Bůh v Ježíši Kristu? A který cíl je nedostupnější – jižní pól, anebo Království nebeské? To je těžká otázka, protože jižní pól je velice těžké dobýt vlastními silami, ale do království nebeského z vlastních sil nelze dojít vůbec. Máte-li však průvodce, ukazatele a toho, kdo jde před vámi i s vámi, a kdo pracně vydobyl pro nás úzkou cestu, překonal bariéru a okovy smrti a prošel územím, z kterého jinak není návratu, potom se mi zase jeví království Boží jako cíl daleko dostupnější. A předpokládám také mnohem vlídnější prostředí. Mimo jiné mne totiž Robert Scott zbavil veškeré touhy navštívit jižní pól.

Ježíše Krista ale nelze vnímat pouze jako profesionálního průvodce, který nás přivede k Božímu programu, ale též jej lze vnímat jako přítele, jehož láska byla tak veliká, že položil život za své přátele a dokonce i nepřátele. Scottovi přátelé museli být úžasní lidé do nepohody, ale na nepohodu, jakou je smrt, to chce hledat přátelství ještě i v jiných zónách než ryze lidských.

Kristus je startem i cílem, neboť říká: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“ (Zj 22,13). Příjemné na tom je, že nemusíme a ani nemůžeme soutěžit o prvenství v cíli, kterým je království boží, neboť jak napsal apoštol Pavel: „Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ (1K 15,20).

Ale pozor, být veden neznamená být tažen, jako když kapitán Scott s doktorem Wilsonem táhli nemocného poručíka Shackeltona. Základní biblickou zásadou totiž je, že všecky cíle vytyčené Bohem vyžadují aktivní spolupráci. Tažným koněm ani psem Ježíš Kristus rozhodně není. Má-li Kristus podobu zvířat, potom obětního beránka – jak o něm řekl Jan Křtitel: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1,29). V Kristu se naprostá pokora s poslušností spojila s nadlidskou silou. Svou smírčí obětí se proto Kristus zároveň stal Lvem z Judy, jak čteme v Zj 5,5.

Aktuální otázka zní, je-li Kristus v nás? Prochází námi jedním uchem tam a druhým ven? Anebo v nás zůstává? A z toho plyne další otázka. Jakou jsme krajinou? Studenou, zamrzlou, tvrdou, nevlídnou a nehostinnou? Anebo naopak otevřenou, vřelou, prozářenou láskou a pochopením? Asi každý z nás jsme krajinou, ve které se střídají všechna roční období, a Boží láska dokáže pronikat i do těch míst, která by byla nepřístupná, stinná a temná.

Milí přátelé, možná bychom někdo chtěli být hrdiny světového formátu, ale asi bychom pro to nechtěli podstoupit tak dlouhé a kruté utrpení. Kapitán Scott a jeho druzi se svým způsobem stali nesmrtelnými, protože jejich činy, výkony a jména byla zapsána do Scottova deníku v češtině vydanému pod názvem – „Dosažení jižní točny“, a tím se zapsali do srdcí i myslí řady čtenářů. I my bychom se měli snažit svými slovy a skutky zapsat do srdcí i myslí svých bližních a nejbližších, ale ještě důležitější je, aby naše jména byla zapsána v Beránkově knize života, jakési prezenční listině života věčného. „A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.“ (Zj 21,27)

Na závěr bych rád zdůraznil poslední myšlenku. Konečnou osudovostí Scottovy výpravy byla přes všechnu blízkost, díky ukrutné vichřici, nepřekonatelná vzdálenost od skladu se zásobami. Myslím, že naše blízkost či vzdálenost ke Kristu je stejným způsobem určující.

Na otázku, jaké vichřice na rozdíl od promrzlých polárníků z roku 1912 zabraňují nám, abychom došli až ke Kristu a byli duchovně nasyceni, si musíme odpovědět každý sám, a i když si tuto otázku nikdy nepoložíme, stejně nám bude jednou zodpovězena. Ale jisté a útěšné je, že nežijeme v Antarktidě a že Kristus dokáže jakoukoliv bouři i sebezuřivější utišit a že pod jeho láskou a obětí mohou roztát i ty nejpevnější kry a ledovce. Amen.