Zdeněk Havránek: Rozmluva se ženou

J 4,5-30

„Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.

Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“. Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl, nač se ptáš? Nebo proč s ní mluvíš? Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.“

Samařané

Náš evangelní text je zajímavým textem o víře. Ježíš procházel Samařím, tam, kde dříve stálo hlavní město Izraelské říše. Samaří mělo své vlastní náboženství konkurující náboženství judskému čili židovskému. Ta náboženství si byla podobná, ale existovaly mezi nimi rozdíly. Samařané splývali s kmeny žijícími na území Izraelského království, a tak pronikali i pohanské prvky do jejich ritu – kultu. Mezi Izraelským královstvím a Judskem existovala zdravá rivalita, která se však postupně rozvinula v nenávist. Došlo to tak daleko, že nazvat někoho Samařanem v době Ježíšově bylo urážkou, ne-li nadávkou. Dostat jakékoli jídlo od Samařana bylo kulticky nečisté, tak jako vepřové maso. Přitom ale měli mnoho společného – například svátek Šabat, obřízku, očekávali Mesiáše, uznávali pět knih Mojžíšových. Ježíš je nadčasový ve svém chování i v tomto případě. Tak jako dnes se potýkáme s rasovými a náboženskými problémy, je vidět, že i v době Ježíšově tyto problémy byly víc než reálné a nebezpečné. Ježíš se nepodřizoval ani náboženským ani rasovým doktrínám. Tím je nadčasový, a tím je nám příkladem. Výpověď víry – tato víra hovoří o univerzálnosti – když Samařané, tak každý. Pohled Janova evangelia – univerzálnost je na prvním místě.

Můžeme najít určitou paralelu v současném světě. Jako byli v Ježíšově době vnímáni Samařané, jsou dnes vnímáni například Romové nebo bezdomovci. V ČR žijí i jiné etnické skupiny, ke kterým se Češi chovají nehezky, můžeme říci nekřesťansky, či přinejmenším zdrženlivě. Neměli bychom zapomínat na Ježíšovu univerzálnost, že je tu pro každého. Je tu i pro nás i pro všechny ostatní. Ježíš tu není jen pro vyvolený národ, či vyvolenou skupinu těch nejlepších, je tu pro všechny. Pokud s tím máme problém, přistupovat mile či křesťansky k určitým lidem, je dobré se pomodlit a poprosit Pána, ať nám dá sílu jakoukoliv věc vyřešit mírumilovně a rozumně, bez použití násilí, či nepatřičného vyjadřování se a chování. Hodně každému z nás pomůže modlit se a snaha vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Ježíšovi záleželo na Samařanech, a tak mu záleží na každém národu, kmeni i člověku, tedy na nás všech. A jelikož mu záleží na nás všech, měli bychom se i my snažit být otevření a přístupní k okolnímu světu.

Mesiáš

Setkání, rozhovor muže s ženou byl normální i v době Ježíšově. Divné na tom setkání bylo to, že Ježíš chtěl od Samařanky napít, protože by to mohlo znamenat znečistění, proto se i samotná žena diví. Samařanka byla nečistá i v tom smyslu, že měla hodně mužů. Existovalo několik reálných důvodů, proč by se s ní Ježíš neměl bavit. To, že jde pro vodu se džbánem, byla běžná praxe té doby. Voda je základní symbol, rodíme se ve vodě, voda dává život. Je to nezbytná podmínka pro život na zemi, symbolizuje čistotu. Bez vody bychom nepřežili. Ježíš ale mluví o metaforické vodě. Samařanka myslí na vodu ve studni. S vodou je spojena žízeň, žízeň symbolizuje, že člověku něco chybí, že člověka něco trápí – je to metafora. Ježíš nám chce říci, že když se obrátíme na něj, nebude nám chybět to, co nám chybí dnes. To, co nám chybí, může být jistota, důvěra, víra, směřování a cíl, dobrý a kvalitní vztah, spirituální nebo-li duchovní stránka života. To vše a mnohem více nám nabízí Ježíš.

Ježíš Samařance řekl takový detail týkající se jejího osobního života, že jí to skutečně muselo udivit. Tím poznala proroka a byla si jistá, že Ježíš je Mesiáš. Kristus, v řeckém překladu Christos, znamená Mesiáš, což je doslova pomazaný, hebrejsky Mášíach. To byl prvotně přívlastek izraelských králů a kněží. Později se titul mesiáš začal používat pro budoucího krále, který přinese nový věk a nový řád. A tak titul mesiáš začal být spojován se spasitelem. Prorok vidí to, co ostatní nevidí. V našem textu prorok zná minulost samařské ženy. Je to jediné místo, kde Ježíš přímo odpoví, že je mesiáš. Zajímavé je, že právě Samařance. Ona poznala, že s tímto člověkem – Ježíšem – se dá hovořit i o podstatnějších věcech, než jen o vodě ve studni. Řekl jí o věcech, o kterých nikdo jiný neví a ona mu nikdy nic nevyprávěla. Tato žena byla v celé Bibli jediná, které Ježíš přiznává, že je Mesiáš. Je zajímavé, že se objevuje slovo Mesiáš z úst Samařanky – to je neobvyklé. A možná i tím se zdůrazňuje důkaz, ta pravda, právě z úst cizince, nikoli Žida, že Ježíš je Mesiáš. Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

Existují různé představy o mesiášovi – prorok, davidovský mesiáš, král spravedlnosti, trpící mesiáš, pomazaný Hospodinův. Zpočátku byl mesiáš vnímán jako místodržitel Boží (kněz či král), později byl mesiáš spojován s někým, kdo přijde v budoucnu a nastolí nový řád na zemi. Nevíme přesně, jakého mesiáše měla Samařská žena na mysli. Ale je to někdo, kdo je důležitý pro všechny Samařany. Oznámí nám všecko – oznámil mi všecko, řekla – oznámil všecko potřebné k tomu, abychom se dobře naladili na pravou víru. Může nás připravit na příchod Mesiáše. Nebo-li, on nás připravuje na příchod mesiáše. V textu je také naznačeno, vysvětleno, že není důležité, kde Ježíše ctíme – na jakém místě. Je ale třeba ctít Ježíše v duchu pravdy. Ti kdo vědí, znají pravdu, jsou Židé, spása je totiž ze Židů, ta pravda je ale určena všem. A neváže se na určité dané místo. Spása ani modlitba a ani bohoslužba nejsou určeny jediným místem. Takovou představu by chtěli lidé, ale Hospodin nepotřebuje určovat místo spasení. Vztah k Bohu nezávisí na místě uctívání.

Překážky víry

Musíme si své věci řešit sami. Musíme s problémy, překážkami života také bojovat sami. Když uvěříme, může nám to pomoci, dá nám to sílu. Je třeba si ujasnit, že Ježíš nepřišel urovnat věci na tomto světě, o to se musí snažit postarat člověk. To si myslím, že je pro lidi jedna z největších překážek ve víře. Že by chtěli, aby Bůh za ně všechno vyřešil. To není možné. Můžeme se modlit k Bohu, aby nám dával sílu překonávat různé překážky a nástrahy tohoto života, ale zároveň musíme být zodpovědní sami za sebe a snažit se my sami. Další věcí je Boží spravedlnost a naše porozumění spravedlnosti. Překážkou víry může být také nesmírné utrpení například po přírodní katastrofě na Filipínách. Se svým osobním životem by si měl člověk také poradit sám, tak jako Samařanka, která v osobním životě nenalezla příliš štěstí, ale vyrovnala se s tím a nakonec nalezla štěstí u Krista.

Co nás může utvrzovat ve víře je, že pokaždé když člověk zapochybuje, nebo se na nějakou dobu před Bohem uzavře, vždy se k němu může navrátit. Bůh je věrný.

Pravda – Boha máme uctívat v Duchu a pravdě, nebo-li v duchu pravdy.

Nezáleží, kde uctíváme Boha, ale jak. Ježíš Kristus je pravda zjevená a pravda, kterou známe díky našim zkušenostem a znalostem. To, co je v Bohu dobré se nepostaví proti sobě. Pravda náboženská a pravda běžná tedy nestojí proti sobě. Pravda v sobě obsahuje jednotlivé ctnosti jako: spravedlnost, upřímnost, stálost, věrnost, víru – určitě Vás napadnou i jiná synonyma pravdy. V Novém zákoně rozpoznáváme pravdu v díle a osobě Ježíše Krista. Při bohoslužbách by se z pravdy měla stávat skutečnost – zvěstováním pravdy, tedy slova Božího. Věrnost Boží se nám stává skutečností každý den. Mě to přijde více než symbolické, že právě u Jákobovy studny, Samařská žena pozná, že Ježíš je mesiáš. Že je to ta pravda. Tím vlastně dostala požehnání a dar víry. Mluvíme-li o praotci Jákobovi, na paměť jeho obrácení jej Bůh začal nazývat Izrael = Bůh zápasí. Změna jména také symbolizuje změnu charakteru. Každý z nás byl, či může být takto změněn Božím požehnáním a vírou.

Rád bych uzavřel dnešní duchovní úvahu větou z evangelia Janova: „Není to snad Mesiáš?“