Zdeněk Havránek: Rozmluva v chrámu

Jan 10,22-30: „Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalamounově. Židé ho obklopili a řekli mu: ,Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!‘ Ježíš jim odpověděl: ,Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno‘.“

Izajáš 30,15: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete.“

Sestry a bratři, náš text navazuje na kapitolu o dobrém pastýři. Každý z nás může být součástí ovčince našeho pastýře Ježíše Krista anebo ne, to záleží na nás. Náš text je vložen do svátku posvěcení chrámu, který židé nazývají Chanuka, nebo svátek světel. Slavnost trvá osm dní na památku poražení Syrských sil a znovu zasvěcení Jeruzalémského chrámu Judou Makabejským. Jsou to radostné svátky, kdy bývají domy osvětleny. Zapaluje se speciální svícen určený pro tento svátek, který se jmenuje chanuka a je osmiramenný. Každý den se rozsvítí jedno světlo. Tento svátek se slaví v období zimy. Můžeme si představit, že asi pršelo, a tak Ježíš rozmlouvá s lidmi uprostřed chrámu.

Náš text je textem o víře, tak jako mnoho jiných úseků Bible. Přesto, že Židé znají skutky Ježíše, nejsou schopni uvěřit. I kdybychom my byli svědky skutků, o kterých Kristus mluví, stejně bychom se museli rozhodovat, zda proto jít za Kristem, nebo nikoliv. Stejně tak se člověk rozhoduje ve své víře. Jít za Kristem nebo nejít? To rozhodnutí vykročit za Kristem záleží jen na nás. Jsme schopni uslyšet Kristovo volání, jeho hlas a jít za ním? Abychom dokázali uslyšet jeho volání, je důležité se modlit a v modlitbě vytrvat. Zastavit se a myslet na Krista. Snažit se s ním rozmlouvat i při našich každodenních činnostech.

Kdo se rozhodne jít za Kristem, je pod jeho ochranou. Neexistuje moc, která by nás z rukou Kristových vytrhla: Jan 10,27-28 – „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve“. Takový člověk nepodléhá Božímu soudu a dostává se mu nejvyššího daru – života věčného. V závěru našeho textu čteme, že Otec a Syn jsou jedno. Tím je řečeno, že kdo je v rukou Kristových, je zároveň v rukou Božích. Cokoliv řekne a udělá Ježíš Kristus, je ve shodě s vůlí Boha Otce. Znovu si pokládám otázku, zda jsem schopen vykročit za Kristem a odpovídat na jeho volání? Jsem schopen uslyšet jeho volání v naší uspěchané době? Cítíte to také tak, že běh života utíká až moc rychle, že je jaksi uspěchaný? Není člověk příliš zaneprázdněn na to, aby mu vůbec zbýval nějaký čas na víru v Krista? Nepřipadá Vám, že se zaneprázdněností je spojena i vlastní důležitost, nepokora? Jsem důležitý člověk, jelikož jsem zaneprázdněný. Může si člověk skutečně připadat důležitý, protože je zaneprázdněný? Zažili jste to někdy? Osobně nevím, zda si připadám důležitý, zamyslím se nad tím. Ale zaneprázdněný rozhodně jsem. Nevím, co dřív. Máte taky ten pocit? Odpočinek v nedohlednu. Utíkám od jedné činnosti k druhé. Utíkám z jednoho místa na druhé. Tento uspěchaný problém nemají jen „obyčejní“ smrtelníci, ale také duchovní. Mnozí z nich o své důležitosti nepochybují, mimo to, že jsou stále zaneprázdněni. Např.: konference duchovních nebo synoda duchovních – mnozí přijedou později, mnozí odjíždí dříve, mají totiž něco důležitějšího. Nebo se můžu zeptat Vás, jako kdybyste seděli v kostele – půjdeme na kávu? Odpověď často zní – nemám čas. Nemám čas ani půl hodinu, abych se spolu s ostatními zamyslel nad slovem Božím. „Jsem rád, že jsem vůbec na bohoslužbu dorazil,“ řeknou si mnozí. Samotný kostel však nestačí. Možná někteří, kteří nechodí do kostela, myslí na Boha více než ti, co tam chodí. Člověk v tom veškerém shonu by jaksi neměl zapomínat na motlitbu a na Pána Boha a řekněme, že by si na Pána Boha mohl udělat více času než „jen zajít na Bohoslužbu“. Stačí si na Pána Boha vzpomenout při všech našich všedních i nevšedních starostech, rozmlouvat s ním. To je také modlitba.

Z čeho taková zaneprázdněnost mnohých plyne? Člověk je stále ve skluzu. Možná z pocitu důležitosti. Nemohu přeci navenek vypadat jako člověk, který nic nedělá, nebo jako člověk od kterého nikdo nic nepotřebuje. Když se to stane u faráře, nemá potom čas na své ovečky a není ostrůvkem klidu. Je potom také lapen ve víru zaměstnanosti a zaneprázdněnosti. Dalším důvodem naší zaneprázdněnosti může být naše lenost. Program a plný diář nám určuje okolí. Člověk by měl umět říci ne. Nemůžeme bohužel vycházet vstříc každé prosbě. Měli bychom se snažit náš čas řídit sami. Možná je problém ve vlastním životním stylu západní společnosti. Je to výkonnostní společnost. Kdo nemá výkony jako by nebyl. Každý volný čas musí být vyplněn. Podívejte se do svých kalendářů – otázka k těm, kterých se to týká – mě také – umíme se zastavit? Jen tak být? Příliš rychle jím, mluvím, chodím a také žiji. Nemám čas. Potom se znovu ptám – mám čas na modlitbu? Ani moderní technologie nám nedávají více volného času, což byl původní záměr. Nové vynálezy nám možná ušetří čas, ale do volného okénka ušetřeného času hnedle něco nastrčíme – další aktivitu. Ježíš Kristus také nejezdil autem ani nelétal letadlem a stihl toho docela dost. Měli bychom si z něho vzít příklad. Jak by se asi na Krista lidé dívali dnes? Možná jako na potulného podivína. Bůh nespěchá, to je jen lidská vlastnost. Těch, kterých se to týká, by měli zvolnit a zapudit jakousi potřebu být neustále zaneprázdněni. Jak to udělat? Když se někoho zeptáte, co je pro něj důležité, většinou odpoví, že zdraví, rodina, volnočasové aktivity. Mnoha lidem však na tyto důležité věci moc času nezbývá. Když člověk začne podléhat vlivu okolí a také tomu, že něco je potřeba udělat hned teď, pak nám na to podstatné nezbude čas. Na to by si člověk měl dát především pozor, aby nepodléhal zdánlivě naléhavým výzvám a problémům. Ne vždy je to, co se zdá naléhavé, důležité. Když potom člověk podléhá programu okolí a zdánlivě naléhavým (důležitým) věcem, potom mu zbývá málo času na věci skutečně důležité jako je víra, rodina, zdraví, seberozvoj... Život je potom poskládaný z činností a věcí, které je potřeba udělat ihned a to podstatné je odsunuté. Můžeme se sami sebe ptát: Věnuji se věcem naléhavým nebo důležitým? (Musím vydělat peníze – je to důležité nebo naléhavé?...) Jaké důležité věci trvale zanedbávám? Pokud víru v Ježíše Krista dosadím na první místo mezi svými prioritami, potom bude možné slyšet a odpovídat na jeho volání a být součástí jeho ovčince a být pod jeho stálou ochranou. Žalm 23,1: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek“. Přeji si, aby Ježíš Kristus byl vaším radostným světlem, které ozařuje vaše životy i domovy. Amen.

ZPĚT NA KÁZÁNÍ