Lukáš
Volkman: Rovina – jednání na rovinu Lukášovo evangelium 6,17-19: „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal
stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu
z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského;
ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí.
Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu
se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala
všechny.“ Sestry a bratři, milí přátelé,
abychom správně rozuměli našemu úvodnímu 17. verši: „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát;…“, bylo by dobré
přečíst si i počátek předchozí statě „Vyvolení dvanácti“, kde čteme: „V těch dnech vyšel na horu
k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den,
zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také
nazval apoštoly“. Ježíšův předchozí výstup na horu způsobil, že nyní
sestoupil na rovinu! Proto v Lukášově evangeliu hovoříme o Ježíšově
kázání na rovině, což je úplný protisměr s evangeliem podle Matouše, kde
naopak „když spatřil zástupy, vystoupil
na horu“. A když se posadil, začal kázat. Mám-li být upřímný, řeknu
vám na rovinu – jsem velice rád, že v Lukášově evangeliu Ježíš kázal na
rovině. Až neuvěřitelnou shodou okolností se totiž v rámci mých úvah
ocitáme letos na nejrůznějších místech. Po kázání v Nazaretu byl totiž
Ježíš vyveden rozhořčenými posluchači až na nejvyšší sráz hory, odkud ho chtěli
svrhnout. Minulý týden jsme v rámci „Povolání rybářů“ a zázračného rybolovu
zajeli zase na hlubinu. Opakovaně jsme také vylezli se Zacheem na strom a
koncem měsíce budeme balancovat i padat do nejhlubších propastí, až se
z toho bude hlava točit. A tak právě rovina je tím místem, kde jsme
ještě nebyli. Z pohledu turistického je sice rovina pro mnohé lidi nudná
a nezajímavá, ale zase pro méně mobilní a pohyblivé je nejdostupnější. Možná,
že Lukášovo nejsociálnější evangelium myslelo i na tyto potřebné a chromé. Já
osobně kdykoliv jdu do kostela nebo na faru, tak také scházím dolů na rovinu
(konkrétně z Hanspaulky). Výhodou pro některé je, že do kostela nemusíme
vystupovat vzhůru (jako třeba na Zderaze), pouze do tohoto sálku je třeba
sestoupit (Komenského sál). V 17. verši jsme četli: „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát“. Při
bohoslužbách v Komenského sálku i my scházíme dolů a alespoň já zůstávám
stát. Rozdíl oproti evangeliu je ale v tom, že zpravidla neschází dolů
velký zástup ani veliké množství lidu, a když už nás bylo skutečně hodně, tak
zase někteří byli otrávení, jak je to nepohodlné. Přesuňme se ale milí
přátelé do jiných rovin tohoto pojmu. Rovina a vyrovnanost, a to ve všech
rovinách života, je místem i stavem velice příjemným. Tak mimořádně
nevyrovnanému člověku ocitajícímu se občas i na šikmých plochách (jakým jsem
já) to můžete opravdu věřit. Křesťanská víra – především modlitba a ztišení
se k vyrovnanosti i vyrovnáváním se s mnohými křivdami, skluzy i
pády, je velice potřebná a v případě ohrožení či padání do propasti
smrti je přímo nenahraditelná. Další důležitou rovinou, u
které bych se rád zastavil, je to, co mi v rovině celospolečenské,
církevní a mnohdy i osobní schází nejvíce – a to je „jednání na rovinu“. Jednání
na rovinu (stejně jako krajina) se vyznačuje tím, že je přehledné a čitelné.
Nejsou v něm propastné tůně skrytých záměrů či pomluv, nejsou v něm
hory lží, za kterými skrýváme své myšlenky a názory i skutky. Ani v něm
nejsou (řekl bych přímo) homole sladkostí, přeslazenosti a falešných úsměvů,
kterými mažeme lidem „med kolem huby“ a zvláště těm, se kterými nestojíme na
stejné rovině, těm, kteří stojí o něco výš. V mnoha oblastech, kruzích i
vrstvách jednání na rovinu zmizelo úplně a stalo se přímo nežádoucím a
zapovězeným. Mnozí lidé chtějí stále a za každou cenu stoupat vzhůru, ale
z pohledu biblického se dá říci, že to jde s nimi spíše stále
z kopce. S přetvářkou, falší a lží se ocitáme vždy na šikmé ploše,
neboť si na ně zvykneme, až se stanou běžnou či dokonce vyžadovanou formou,
přičemž obelháváme sami sebe, namlouvajíce si, že jsme ve své podstatě
otevření, upřímní, pravdomluvní a nadto ještě šikovní a diplomatičtí. Naše církev stále hledá
svojí identitu (jako děti, které stále hledají svého otce). Závažnější však
je, že ve světě pokrytectví, které prosakuje i do všech církví, ztrácíme
identitu každý z nás, neboť přijímáme i předstíráme nejrůznější role i
postoje. Úplně nejhorší i nejrozšířenější to ale je v oblasti duchovní.
Většina lidí zná svého pozemského otce, ale nezná svého Otce v nebesích,
anebo (což se týká zvláště křesťanů) se k němu nezná, přičemž se sami
před sebou i druhými snažíme vzbuzovat dojem, že je všechno v nejlepším
pořádku. Při psaní těchto slov mne až polila úzkost, v jak velikém
pokrytectví často přebývám. Rovina před Bohem, to je
stálé balancování, opakované návraty i chytání se jeho slov i milostivé a
otevřené náruče nabídnuté nám skrze Kristovy trpící ruce. Postní období,
do kterého jsme vstoupili, by mělo být sestoupením právě do těchto rovin
z výšin naší sebe spokojenosti i všech rolí, které předvádíme a
zastáváme. Otevřenost a upřímnost sebou přináší potlačení snahy být se všemi
zadobře a každému se zalíbit. A právě touto myšlenkou, a jenom
v Lukášově evangeliu, zakončuje Ježíš svá blahoslavenství. V 26. verši
naší šesté kapitoly stojí psáno: „Běda,
když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové
k falešným prorokům“. V tom je právě ten zásadní rozdíl –
falešné proroky všichni chválili – ty upřímné, pravdivé a pravé zpravidla
pronásledovali a kamenovali. Ono nejde o to, aby nás lidé nechválili, jde o
to, nesnažit se, aby nás všichni lidé chválili. Důraz je třeba položit na slovo
všichni. Ti, kteří chtějí být
všemi obdivováni a milováni a s každým dobře vycházet, zákonitě musejí
být falešní jak pětník, protože upřímnost a otevřenost jde v každé době
ruku v ruce s nepopularitou a nenávistí. Liší se jen tvrdost a
metody postihu a nutno říci, že v této době a zemi žijeme v takovém
luxusu, že „už nejde o život“. O to tragičtější však je, v jakém stavu a
rozpoložení se celá společnost nachází. Milí přátelé, zní to
paradoxně, ale cesta na rovinu je nejtěžší cestou, po které lze jít i se na
ní udržet. Cesta na rovinu obsahuje totiž nejvíce překážek i nepřátelství.
Jako lidstvo jsme totiž na jedné lodi, ale v žádném případě nejsme na
jedné rovině. Neobýváme stejnou třídu, a o to těžší je na rovinu mluvit i
jednat. O to těžší je se ani nepovyšovat, ale ani zase před nikým se
neponižovat. Říká se, že: „Teprve smrt nás všechny srovná!“ Avšak víra je o
tom, že se máme s pomocí Boží sami snažit srovnat před Bohem i lidmi i
se máme snažit srovnávat s tím, co přichází, přičemž nejtěžší je srovnat
se s údělem konce a smrti u sebe i u našich nejbližších. Útěchou nám
může být, že před Bohem, přes všechny rozdíly, nerovnosti i nesrovnalosti –
platí rovnost, která se vztahuje skutečně na každého, kdo o ni stojí. Proto
by všechny naše sestupy, výstupy – cesty měly směřovat ke vstupu do života
věčného. Vždyť Pán Ježíš v Janově evangeliu, v 3. kapitole nám dal
toto zaslíbení: „Nikdo nevstoupil na nebesa,
leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na
poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří,
měl život věčný.“ Amen. |