Lukáš Volkman: Rovina – jednání na rovinu

Lukášovo evangelium 6,17-19: „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.“

Sestry a bratři, milí přátelé, abychom správně rozuměli našemu úvodnímu 17. verši: „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát;…“, bylo by dobré přečíst si i počátek předchozí statě „Vyvolení dvanácti“, kde čteme: „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly“. Ježíšův předchozí výstup na horu způsobil, že nyní sestoupil na rovinu! Proto v Lukášově evangeliu hovoříme o Ježíšově kázání na rovině, což je úplný protisměr s evangeliem podle Matouše, kde naopak „když spatřil zástupy, vystoupil na horu“. A když se posadil, začal kázat.

Mám-li být upřímný, řeknu vám na rovinu – jsem velice rád, že v Lukášově evangeliu Ježíš kázal na rovině. Až neuvěřitelnou shodou okolností se totiž v rámci mých úvah ocitáme letos na nejrůznějších místech. Po kázání v Nazaretu byl totiž Ježíš vyveden rozhořčenými posluchači až na nejvyšší sráz hory, odkud ho chtěli svrhnout. Minulý týden jsme v rámci „Povolání rybářů“ a zázračného rybolovu zajeli zase na hlubinu. Opakovaně jsme také vylezli se Zacheem na strom a koncem měsíce budeme balancovat i padat do nejhlubších propastí, až se z toho bude hlava točit. A tak právě rovina je tím místem, kde jsme ještě nebyli. Z pohledu turistického je sice rovina pro mnohé lidi nudná a nezajímavá, ale zase pro méně mobilní a pohyblivé je nejdostupnější. Možná, že Lukášovo nejsociálnější evangelium myslelo i na tyto potřebné a chromé. Já osobně kdykoliv jdu do kostela nebo na faru, tak také scházím dolů na rovinu (konkrétně z Hanspaulky). Výhodou pro některé je, že do kostela nemusíme vystupovat vzhůru (jako třeba na Zderaze), pouze do tohoto sálku je třeba sestoupit (Komenského sál). V 17. verši jsme četli: „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát“. Při bohoslužbách v Komenského sálku i my scházíme dolů a alespoň já zůstávám stát. Rozdíl oproti evangeliu je ale v tom, že zpravidla neschází dolů velký zástup ani veliké množství lidu, a když už nás bylo skutečně hodně, tak zase někteří byli otrávení, jak je to nepohodlné. Přesuňme se ale milí přátelé do jiných rovin tohoto pojmu. Rovina a vyrovnanost, a to ve všech rovinách života, je místem i stavem velice příjemným. Tak mimořádně nevyrovnanému člověku ocitajícímu se občas i na šikmých plochách (jakým jsem já) to můžete opravdu věřit. Křesťanská víra – především modlitba a ztišení se k vyrovnanosti i vyrovnáváním se s mnohými křivdami, skluzy i pády, je velice potřebná a v případě ohrožení či padání do propasti smrti je přímo nenahraditelná.

Další důležitou rovinou, u které bych se rád zastavil, je to, co mi v rovině celospolečenské, církevní a mnohdy i osobní schází nejvíce – a to je „jednání na rovinu“. Jednání na rovinu (stejně jako krajina) se vyznačuje tím, že je přehledné a čitelné. Nejsou v něm propastné tůně skrytých záměrů či pomluv, nejsou v něm hory lží, za kterými skrýváme své myšlenky a názory i skutky. Ani v něm nejsou (řekl bych přímo) homole sladkostí, přeslazenosti a falešných úsměvů, kterými mažeme lidem „med kolem huby“ a zvláště těm, se kterými nestojíme na stejné rovině, těm, kteří stojí o něco výš. V mnoha oblastech, kruzích i vrstvách jednání na rovinu zmizelo úplně a stalo se přímo nežádoucím a zapovězeným. Mnozí lidé chtějí stále a za každou cenu stoupat vzhůru, ale z pohledu biblického se dá říci, že to jde s nimi spíše stále z kopce. S přetvářkou, falší a lží se ocitáme vždy na šikmé ploše, neboť si na ně zvykneme, až se stanou běžnou či dokonce vyžadovanou formou, přičemž obelháváme sami sebe, namlouvajíce si, že jsme ve své podstatě otevření, upřímní, pravdomluvní a nadto ještě šikovní a diplomatičtí.

Naše církev stále hledá svojí identitu (jako děti, které stále hledají svého otce). Závažnější však je, že ve světě pokrytectví, které prosakuje i do všech církví, ztrácíme identitu každý z nás, neboť přijímáme i předstíráme nejrůznější role i postoje. Úplně nejhorší i nejrozšířenější to ale je v oblasti duchovní. Většina lidí zná svého pozemského otce, ale nezná svého Otce v nebesích, anebo (což se týká zvláště křesťanů) se k němu nezná, přičemž se sami před sebou i druhými snažíme vzbuzovat dojem, že je všechno v nejlepším pořádku. Při psaní těchto slov mne až polila úzkost, v jak velikém pokrytectví často přebývám.

Rovina před Bohem, to je stálé balancování, opakované návraty i chytání se jeho slov i milostivé a otevřené náruče nabídnuté nám skrze Kristovy trpící ruce. Postní období, do kterého jsme vstoupili, by mělo být sestoupením právě do těchto rovin z výšin naší sebe spokojenosti i všech rolí, které předvádíme a zastáváme. Otevřenost a upřímnost sebou přináší potlačení snahy být se všemi zadobře a každému se zalíbit. A právě touto myšlenkou, a jenom v Lukášově evangeliu, zakončuje Ježíš svá blahoslavenství. V 26. verši naší šesté kapitoly stojí psáno: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“. V tom je právě ten zásadní rozdíl – falešné proroky všichni chválili – ty upřímné, pravdivé a pravé zpravidla pronásledovali a kamenovali. Ono nejde o to, aby nás lidé nechválili, jde o to, nesnažit se, aby nás všichni lidé chválili. Důraz je třeba položit na slovo všichni. Ti, kteří chtějí být všemi obdivováni a milováni a s každým dobře vycházet, zákonitě musejí být falešní jak pětník, protože upřímnost a otevřenost jde v každé době ruku v ruce s nepopularitou a nenávistí. Liší se jen tvrdost a metody postihu a nutno říci, že v této době a zemi žijeme v takovém luxusu, že „už nejde o život“. O to tragičtější však je, v jakém stavu a rozpoložení se celá společnost nachází.

Milí přátelé, zní to paradoxně, ale cesta na rovinu je nejtěžší cestou, po které lze jít i se na ní udržet. Cesta na rovinu obsahuje totiž nejvíce překážek i nepřátelství. Jako lidstvo jsme totiž na jedné lodi, ale v žádném případě nejsme na jedné rovině. Neobýváme stejnou třídu, a o to těžší je na rovinu mluvit i jednat. O to těžší je se ani nepovyšovat, ale ani zase před nikým se neponižovat. Říká se, že: „Teprve smrt nás všechny srovná!“ Avšak víra je o tom, že se máme s pomocí Boží sami snažit srovnat před Bohem i lidmi i se máme snažit srovnávat s tím, co přichází, přičemž nejtěžší je srovnat se s údělem konce a smrti u sebe i u našich nejbližších. Útěchou nám může být, že před Bohem, přes všechny rozdíly, nerovnosti i nesrovnalosti – platí rovnost, která se vztahuje skutečně na každého, kdo o ni stojí. Proto by všechny naše sestupy, výstupy – cesty měly směřovat ke vstupu do života věčného. Vždyť Pán Ježíš v Janově evangeliu, v 3. kapitole nám dal toto zaslíbení: „Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Amen.

ZPĚT NA KÁZÁNÍ