Lukáš Volkman: Radost

J 15,9-11

„Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby byla plná.“

Ř 12,12-15

„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“

Projevy radosti jsou nesmírně rozdílné. A to nejen co do vnějších způsobů, příčin a obsahu a také co do hloubky, intenzity, a vytrvalosti, ale (což je asi nejdůležitější) velice rozdílné jsou naše rodové dispozice, životní prožitky a zkušenosti a také povahové vlastnosti.

Židovský skladatel Irving Berlin, který se dožil úctyhodných 101 let – moudře napsal: „Život se skládá z deseti procent toho, co z něj uděláte, a z devadesáti procent toho, jak ho berete.“ Proto i šťastný a objektivně bezproblémový i úspěšný život může být vnímán pesimisticky, otráveně či beznadějně a naopak. Život plný proher, neúspěchů, nedostatku či vyložených tragédií může být vnímán pozitivně, radostně a spokojeně.

Naše vnímání, projevy i nálady jsou pro nás i pro naše okolí nesmírně důležité. Pozitivní přístup k životu a odhodlání bojovat někdy může ve vážném ohrožení našeho zdraví či života být přímo záchranné. Ne nadarmo jedno italské přísloví praví: „Veselá mysl tahá hřebíky z rakve.“ Blahodárné účinky dobrého rozpoložení v oblasti rodinné, přátelské, pracovní, společenské či soukromé, jsou naprosto neoddiskutovatelné. Stěžovat si, lamentovat anebo nadávat lze samozřejmě na cokoliv. Počasím, ekonomickou situací či politickou počínaje, až po velice vážné zdravotní problémy či tragické okamžiky. Naše sklony a projevy mohou být ovšem pro nás natolik určující, že ani křesťanská víra je příliš neovlivní. To však není podstatné. Víra – přes všechnu individuálnost a individualitu by především měla zamezit pocitům naprosté beznaděje a ztrátě smyslu života. I když při vážných psychických poruchách nemusí ani víra situaci vždy zachránit.

Čeho bych se však rád dotknul, protože se s tím setkávám velice často, a i u mne to bude čím dál aktuálnější, je vyrovnávání se, anebo spíše nevyrovnávání se se stářím. I v tomto případě může biblická víra velice pomoci, ale jak vidět, úplně to nefunguje u všech. Co by však víra měla přinášet a obsahovat, to je pokora a vděčnost. Vděčnost za každý den. Stáří přes všechna omezení a potíže je samo o sobě velikou milostí. V této souvislosti jako obrovská moudrost i útěcha se mi vždy vybaví dva, přímo geniální a vtipné výroky. Ten první pochází od Winstona Churchilla, který řekl: „V mém věku si už nemohu dovolit, abych se cítil špatně.“ Skutečně je pro nás velice prospěšné, aby s přibývajícími léty i komplikacemi přibývalo také naší vděčnosti za hodnotu největší, kterou je život sám.

Myšlenkové a duchovní posuny a mnohdy těžké a nároční následování Ježíše Krista není odvislé od naší mobility, a přitom ono jediné je před Bohem podstatné a určující. Výrok druhý je ještě existencionálnější a pochází od hudebního skladatele Louise Kaufmana a zní: „Stárnout není až tak špatné, když si uvědomíte tu druhou možnost.“ Na tohle si milí přátelé vzpomeňte vždy, když budete mít všeho plné zuby. Spisovatel Turgeněv měl totiž pravdu, když říkal: „Se špatnou náladou se stárne velmi rychle.“ Obrovského nepoměru mezi fyzickým a psychickým stářím bývám často svědkem a to v obou směrech.

Naše nátura, jakkoli je důležitá pro nás i naše okolí, rozhodně není určující před Hospodinem – Stvořitelem celého světa. Přesto by k určitým posunům a proměnám docházet mělo. Radost je velice důležitým i frekventovaným biblickým pojmem. Omezíme-li se jenom na evangelia, je třeba zdůraznit již to, že samotný pojem evangelia znamená v překladu – dobrou či radostnou zprávu. A nejde o radost ledajakou. Hned na počátku čteme v Matoušově evangeliu o mudrcích z východu toto: „Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ a u Lukáše je anděl zvěstující velikou radost a jsou tam chválící nebeské zástupy i radující se pastýři. Radost je obsažena v Ježíšových blahoslavenstvích i podobenstvích, jako např. v Podobenství o ztracené ovci, nebo v Podobenství o ztraceném penízi, kde se raduje nejenom nálezce, který k radosti vyzve i své sousedy, ale jde i o předobraz věcí budoucích. V 7. verši 15. kapitoly Lukášova evangelia můžeme číst – „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Radost obsahuje celá řada dalších příběhů a událostí. Důležité ale je připomenout zcela výjimečnou radost, která má souvislost s Kristovým vzkříšením. Například Lukášovo evangelium končí slovy: „Oni před ním padli na kolena, potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.“ Kristovo zmrtvýchvstání se zaslíbením života věčného pro ty, kteří jej přijmou – je nejhlubším jádrem, zdrojem i obsahem křesťanské radosti.

Aktuální otázkou je, jak by se tato radost měla projevovat? Okázalé předvádění radosti některých vyznavačských křesťanů mi často připadá nesmírně křečovité, hysterické a trapné. V kombinaci s absencí tolerance, empatie, nadhledu a smyslu pro humor jsou mi tyto projevy ještě vzdálenější a nepříjemnější. Na straně druhé, některým křesťanům chybí radost úplně! Ponuře zachmuřené výrazy, myšlenky i projevy jakoby se míjely se samotným křesťanským poselstvím. Říká se, že „průvodcem radosti je žal“, což ale platí i obráceně. A právě ve víře jsem v momentě největšího žalu (ztráty velice blízkého člověka), zakusil i nesmírně radostnou a naděje plnou přítomnost Boží, která všechen smutek nakonec zastínila.

Starý řecký filosof Sokrates moudře doporučil: „Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe“. Z pohledu biblického je ale nezbytné toto čerpání přenést ještě někam jinam, a to konkrétně na Boha. Sestry a bratři, radost jak vidíme v našem textu z Janova evangelia má úzkou souvislost s Boží láskou, naším zůstávání v ní a se zachováváním Božích přikázání. Plnost naší radosti je totiž dána a dovršena milostí a zvěstí Krista, protože bez daru víry bychom ji ani nepoznali, ani nepřijali a ona by nás tudíž nemohla ani potěšovat a ani naplňovat. AMEN.