Zdeněk Havránek: Prvenství Ž 131: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani
povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž
chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě
je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.“ Evangelium:
Marek – 9,33-37 „Přišli
do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale
oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš
usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech
poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich,
objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu,
přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ V této části
evangelia procházeli učedníci spolu s Ježíšem tajně krajinou
Galilejskou. Nakonec přišli do Kafarnaum a když byli doma, Ježíš se optal
učedníků o čem cestou přemýšleli.
Než rozebereme danou otázku, chtěl bych upozornit na to, že
v perikopách, jako je ta dnešní, je možno rozeznat jak se v prvotní
křesťanské církvi učilo víře. Je možné sledovat Ježíšovy výroky a myšlenky,
které napomínají a poučují věřící prvotní církve, především učedníky, kteří
měli předávat slovo a moudrost evangelia. Jedním z oblíbených a
ničím nerušených míst katecheze byl dům, kde se dalo vyučovat
v soukromí. I dnes pokud se soukromě učíme jazyku či matematice, učíme
se zpravidla u někoho doma. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že
klid domova je pro výuku skutečně místo vyvolené. A nejen to. Učitel zaměří
své síly na možnosti dané osoby. A pokud žák má snahu a učitel dobrou vůli,
výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Ježíš tedy položil otázku učedníkům až
v poklidu domova. Přestože všichni seděli v poklidu domova a mohli
v takové úžasně klidné atmosféře nerušeně rozmlouvat, učedníci mlčeli.
Cítili se provinile jako malé děti, které také raději mlčí, pokud se přijde
na to, že provedli něco co neměli a někdo se jich zeptá: „Co jste to udělali;
co se přihodilo?“ Po chvilce mlčení Ježíš
učedníkům odpovídá na jejich předchozí diskuzi, bez náznaku aktivity ze
strany učedníků. Ti stále jen mlčeli. V Ježíšově odpovědi je poučení a
napomenutí zároveň. „Kdo chce být
první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Učedníci se totiž cestou
mezi sebou dohadovali, kdo z nich je učedník největší, neboli
nejpřednější a tím pádem nejblíže Pánu. Je to obdobné jako u dětí, které se
také před sebou vytahují, ať už tím, co mají za hračku, nebo kde všude
byly a nebyly, co znají a co umějí, zda jsou z bohaté či jinak významné
rodiny. A tím chce být dítě důležitější než jiné děti. Přeje si, aby ho
všichni obdivovali. Bohužel se podobné věci dějí i mezi dospělými jedinci,
jak můžeme například sledovat dennodenně na naší politické scéně. Ostatně,
učedníci již také byli dospělými osobami. Každý z nich uvažoval o své
přednosti a tím si hledal důvod, proč on je ten vyvolený mezi vyvolenými.
Petr byl Ježíšem často chválen a vyzdvihován. Jakýmisi Ježíšovými důvěrníky
byli Jan a Jakub. Prvním učedníkem byl vybrán Ondřej. Jakub a Juda byli
Ježíšovými příbuznými. Jidáš se staral o pokladnu. Taková pokladna také
nemůže být svěřena kdekomu. Takto vedli svou diskusi a nejen při této
příležitosti mohli učedníci trpět v určitých chvílích žárlivostí sami na
sebe, když zrovna Ježíš vložil důvěru na jednoho, či pochválil druhého, mezi
učedníky byla jistě cítit i ctižádostivost. Je to přirozená lidská vlastnost
a bylo to logické vyústění dané situace. Vždyť Ježíš stál přímo před nimi,
měli jej přímo před sebou. Tyto vlastnosti se dnes projevují při budování
kariéry a při honbě za penězi. Jak vidno, přehnaná ctižádostivost a
žárlivost, pýcha jsou špatnými vlastnostmi i pokud nám jde o Pána Boha.
Představme si, že by všichni věděli s jistotou o existenci Boží – to by
se všichni předháněli o prvenství a záviděli si jeden druhému. Ještě že máme
možnost pokorné víry. Evangelium je zasazeno
do židovského prostředí doby Ježíšovy. V těchto dávných dobách Židé
usilovali nejen o společenský úspěch, ale i o dobré postavení v rámci
náboženství. Podíváme-li se na dnešní dobu, tak nejen že nikdo – lépe
řečeno většina lidí – o nějakém náboženském úspěchu neuvažuje. A nejen to –
náboženství je vlastně ze života lidí dlouhodobě vytěsňováno. A tak se mnoho
lidí snaží jen o úspěch občanský. Dosažením takového úspěchu nabudou, podle
jejich vlastní představy, vysněné důležitosti. Z toho se nabízí otázka:
Je naše společenská, ekonomická a jiná úspěšnost důležitá pro Ježíše Krista? V další části
perikopy používá Ježíš názorný příklad svého výkladu, kterým je dítě. Dítě jako správný příklad víry i učedníka
bylo používáno Ježíšem na mnoha místech evangelia. Děti v Ježíšově
době neměly takových práv a předností jako dnes. Chce se tím nejspíše
naznačit, že Ježíš je stále s těmi nejmenšími a nejslabšími.
S těmi, kteří na zemi trpí křivdami. V 37. verši čteme: „Kdo přijme jedno z takových dětí
v mém jménu, přijímá mne.“ Aramejské slovo tayla, které znamená dítě, je někdy překládáno jako služebník.
Náš verš by mohl být přeložen i jiným způsobem jako např.: Kdo přijme
jednoho z takových nejmenších v mém jménu, přijímá mne. To
stejné slovo může znamenat učedníka, hlasatele evangelia i člena církve.
Ježíš tedy zůstává s těmi nejmenšími a s těmi, kteří jsou
v nesnázích. Samotní učedníci a členové církve jsou chápáni jako
vyslanci Krista. Buďme i my těmi
správnými posli a zástupci Ježíše Krista na zemi. Krásné je, že
v 37. verši je zástupcem Ježíše Krista právě dítě. Již na počátku
Křesťanství mělo dítě svá práva na víru a na Boha. A nejen to, dokonce
stojí jako příklad pro víru a jako příklad toho, koho máme chránit.
Postavení dětí u prvotních křesťanů je, alespoň podle Bible, mnohem vyšší a
lepší než postavení dětí u pohanů a Židů té doby. Když tedy přijmeme ty
nejmenší, slabé, zbídačené, utiskované ve jménu Ježíšově, přijímáme Krista
samotného. Pak však Ježíš dodává, že pokud jej přijmeme, nepřijímáme jej, ale
toho, který jej poslal. Ježíš byl poslán Hospodinem. Podle židovské tradice
měl vyslanec stejnou váhu jako ten, kým byl poslán. A proto i
v našem výkladu má Ježíš stejnou váhu jako Hospodin. A učedníci mají
stejnou váhu jako Kristus, jelikož byli právě Kristem vysláni do světa
šířit evangelium. Skrze učedníky k nám promlouvá Kristus. Buďme tedy pokorní před
tváří Hospodinovou, jak můžeme číst i v žalmu 119, 67: „Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem,
nyní dodržuji, co jsi řekl.“ Nesnažme se vyvyšovat se nad ostatní a
ukazovat svou důležitost. To, že si vzájemně můžeme sloužit ve jménu Ježíše
Krista, je nám již tou největší odměnou. Buďme si vzájemně služebníky a
staňme se tak hodnými Hospodinova přijetí. Amen. |