Zdeněk Havránek: Prvenství

Ž 131: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.“

Evangelium: Marek – 9,33-37

„Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

V této části evangelia procházeli učedníci spolu s Ježíšem tajně krajinou Galilejskou. Nakonec přišli do Kafarnaum a když byli doma, Ježíš se optal učedníků o čem cestou přemýšleli. Než rozebereme danou otázku, chtěl bych upozornit na to, že v perikopách, jako je ta dnešní, je možno rozeznat jak se v prvotní křesťanské církvi učilo víře. Je možné sledovat Ježíšovy výroky a myšlenky, které napomínají a poučují věřící prvotní církve, především učedníky, kteří měli předávat slovo a moudrost evangelia.

Jedním z oblíbených a ničím nerušených míst katecheze byl dům, kde se dalo vyučovat v soukromí. I dnes pokud se soukromě učíme jazyku či matematice, učíme se zpravidla u někoho doma. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že klid domova je pro výuku skutečně místo vyvolené. A nejen to. Učitel zaměří své síly na možnosti dané osoby. A pokud žák má snahu a učitel dobrou vůli, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Ježíš tedy položil otázku učedníkům až v poklidu domova. Přestože všichni seděli v poklidu domova a mohli v takové úžasně klidné atmosféře nerušeně rozmlouvat, učedníci mlčeli. Cítili se provinile jako malé děti, které také raději mlčí, pokud se přijde na to, že provedli něco co neměli a někdo se jich zeptá: „Co jste to udělali; co se přihodilo?“

Po chvilce mlčení Ježíš učedníkům odpovídá na jejich předchozí diskuzi, bez náznaku aktivity ze strany učedníků. Ti stále jen mlčeli. V Ježíšově odpovědi je poučení a napomenutí zároveň. „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Učedníci se totiž cestou mezi sebou dohadovali, kdo z nich je učedník největší, neboli nejpřednější a tím pádem nejblíže Pánu. Je to obdobné jako u dětí, které se také před sebou vytahují, ať už tím, co mají za hračku, nebo kde všude byly a nebyly, co znají a co umějí, zda jsou z bohaté či jinak významné rodiny. A tím chce být dítě důležitější než jiné děti. Přeje si, aby ho všichni obdivovali. Bohužel se podobné věci dějí i mezi dospělými jedinci, jak můžeme například sledovat dennodenně na naší politické scéně. Ostatně, učedníci již také byli dospělými osobami. Každý z nich uvažoval o své přednosti a tím si hledal důvod, proč on je ten vyvolený mezi vyvolenými. Petr byl Ježíšem často chválen a vyzdvihován. Jakýmisi Ježíšovými důvěrníky byli Jan a Jakub. Prvním učedníkem byl vybrán Ondřej. Jakub a Juda byli Ježíšovými příbuznými. Jidáš se staral o pokladnu. Taková pokladna také nemůže být svěřena kdekomu. Takto vedli svou diskusi a nejen při této příležitosti mohli učedníci trpět v určitých chvílích žárlivostí sami na sebe, když zrovna Ježíš vložil důvěru na jednoho, či pochválil druhého, mezi učedníky byla jistě cítit i ctižádostivost. Je to přirozená lidská vlastnost a bylo to logické vyústění dané situace. Vždyť Ježíš stál přímo před nimi, měli jej přímo před sebou. Tyto vlastnosti se dnes projevují při budování kariéry a při honbě za penězi. Jak vidno, přehnaná ctižádostivost a žárlivost, pýcha jsou špatnými vlastnostmi i pokud nám jde o Pána Boha. Představme si, že by všichni věděli s jistotou o existenci Boží – to by se všichni předháněli o prvenství a záviděli si jeden druhému. Ještě že máme možnost pokorné víry.

Evangelium je zasazeno do židovského prostředí doby Ježíšovy. V těchto dávných dobách Židé usilovali nejen o společenský úspěch, ale i o dobré postavení v rámci náboženství. Podíváme-li se na dnešní dobu, tak nejen že nikdo – lépe řečeno většina lidí – o nějakém náboženském úspěchu neuvažuje. A nejen to – náboženství je vlastně ze života lidí dlouhodobě vytěsňováno. A tak se mnoho lidí snaží jen o úspěch občanský. Dosažením takového úspěchu nabudou, podle jejich vlastní představy, vysněné důležitosti. Z toho se nabízí otázka: Je naše společenská, ekonomická a jiná úspěšnost důležitá pro Ježíše Krista?

V další části perikopy používá Ježíš názorný příklad svého výkladu, kterým je dítě. Dítě jako správný příklad víry i učedníka bylo používáno Ježíšem na mnoha místech evangelia. Děti v Ježíšově době neměly takových práv a předností jako dnes. Chce se tím nejspíše naznačit, že Ježíš je stále s těmi nejmenšími a nejslabšími. S těmi, kteří na zemi trpí křivdami. V 37. verši čteme: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne.“ Aramejské slovo tayla, které znamená dítě, je někdy překládáno jako služebník. Náš verš by mohl být přeložen i jiným způsobem jako např.: Kdo přijme jednoho z takových nejmenších v mém jménu, přijímá mne. To stejné slovo může znamenat učedníka, hlasatele evangelia i člena církve. Ježíš tedy zůstává s těmi nejmenšími a s těmi, kteří jsou v nesnázích. Samotní učedníci a členové církve jsou chápáni jako vyslanci Krista. Buďme i my těmi správnými posli a zástupci Ježíše Krista na zemi. Krásné je, že v 37. verši je zástupcem Ježíše Krista právě dítě. Již na počátku Křesťanství mělo dítě svá práva na víru a na Boha. A nejen to, dokonce stojí jako příklad pro víru a jako příklad toho, koho máme chránit. Postavení dětí u prvotních křesťanů je, alespoň podle Bible, mnohem vyšší a lepší než postavení dětí u pohanů a Židů té doby. Když tedy přijmeme ty nejmenší, slabé, zbídačené, utiskované ve jménu Ježíšově, přijímáme Krista samotného. Pak však Ježíš dodává, že pokud jej přijmeme, nepřijímáme jej, ale toho, který jej poslal. Ježíš byl poslán Hospodinem. Podle židovské tradice měl vyslanec stejnou váhu jako ten, kým byl poslán. A proto i v našem výkladu má Ježíš stejnou váhu jako Hospodin. A učedníci mají stejnou váhu jako Kristus, jelikož byli právě Kristem vysláni do světa šířit evangelium. Skrze učedníky k nám promlouvá Kristus.

Buďme tedy pokorní před tváří Hospodinovou, jak můžeme číst i v žalmu 119, 67: „Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl.“ Nesnažme se vyvyšovat se nad ostatní a ukazovat svou důležitost. To, že si vzájemně můžeme sloužit ve jménu Ježíše Krista, je nám již tou největší odměnou. Buďme si vzájemně služebníky a staňme se tak hodnými Hospodinova přijetí. Amen.

 

Zkosené hrany: ZPĚT NA KÁZÁNÍ