|
Lukáš
Volkman: Počátek běd… LK 21 v.7-19: Otázali se ho: „Mistře, kdy to nastane? A jaké bude znamení, až se to
začne dít?“ Odpověděl: „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť
znamení přijdou v mém jménu a budou říkat: „Já jsem to!“ a „nastal čas.“
Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to
musí nejprve být, ale konec nenastane hned.“ Tehdy
jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou
velká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a moc, hrůzy a velká
znamení z nebes. Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás
pronásledovat a budou vás vydávat synagogám na soud a do vězení a vodit před
krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí ke svědectví. Vezměte
si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť
já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátiti žádný váš
protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás
budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Ale ani vlas z vaší
hlavy se neztratí. Když vytrváte, získáte své životy.“ Milí přátelé, toto kázání jsem
psal poprvé 19.listopadu 1989 a zjišťuji, že na jeho aktuálnosti a zejména na
všech skutečnostech, o kterých mluví Lukášův text, se nic nemění – proto ho
dnes ve dnech výročních 17. listopadu 1989 posílám. Je třeba ale začít dvěma verši
předcházejícími naší otázce – „když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben
krásnými kameny a pamětními dary, řekl: ,Přijdou dny, kdy z toho, co
vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetánoʻ.“ Je až neuvěřitelné, jak pravdivě
se naplnily Ježíšovy předpovědi. To je pro naši víru velice posilující, neboť
tím nadějnější jsou biblická zaslíbení života věčného v království
Božím. Jeruzalémský chrám byl skutečně rozmetán a nezůstal kámen na kameni.
Stalo se tak za římské nadvlády roku 70 po Kristu. Ale zatím jsme v době
Ježíšovy pozemské existence a lid chce vědět, kdy to nastane a jaké bude
znamení. Ježíš nedává konkrétní odpověď. Není podstatné kdy se to stane, ale
že se to stane. A tak místo odpovědi čteme o varování, jak praví Janovo evangelium,
lživými proroky. A pak tu máme výčet hrůz, které nastanou: povstane národ
proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení a v mnohých
krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Tato slova, jako
by byla opsána ze Zjevení Janova. I toto je proroctví, ve kterém měl Ježíš
pravdu. Ježíš neidealizuje budoucnost. Všechny ty hrůzy, strádání, umírání a
hlad a bolest nevylučují Boha. „Kdyby byl Bůh, tak by se to
nemohlo dít“ – tuto lidskou argumentaci náš text rozbíjí a popírá. Vyvrací
tento důvod, vedoucí mnohé lidi k ateismu. Nikdo nevydal větší svědectví
o Bohu než Kristus a zároveň tento Kristus hovoří o válkách, zemětřeseních a
hladu. Ježíš Kristus ale nezaslibuje pokojný, klidný, bezproblémový pozemský
život. Nevěří-li někdo na základě existujícího utrpení v Boha – potom
nedokazuje, že Bůh není, ale dokazuje, že svou nevíru postavil na svých
úvahách. Na svých laciných a pohádkových představách, které nemají nic
společného s Bohem biblickým. Utrpení nevylučuje Boha, neboť právě utrpení se mnohdy stává jedinou přístupovou
cestou k Bohu. Přes utrpení se člověk stává nejpřístupnějším. Ale co je
ještě neuvěřitelnější, že Bůh sám v Ježíši Kristu trpí. Skrze Kristovo
utrpení k nám přichází Boží milost. V trpícím Kristu zakoušíme Boží
lásku. Ježíš věděl, co ho čeká, a v 18. kapitole Lukášova evangelia
verše 32-33 předpovídá svým učedníkům svou budoucnost: „neboť bude vydán
pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a
zabijí a třetího dne vstane…! Kristus sám nebyl utrpení ušetřen a své
učedníky upozorňoval na to, že to nebudou mít příliš lehké. Jak čteme: „ale před tím vším na
vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat, budou vás vydávat synagogám na
soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. Zradí vás i vaši
rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti a
všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Tedy nejen že existují všechny ty
pohromy, o kterých Kristus mluvil, ale vyznavačům Kristovým je přímo
předpověděna budoucnost, která vůbec nevypadá růžově. Kristus nám nikde
nezaslibuje, že se nám vyhne utrpení. Kristus nám ve víře zaslibuje sílu k překonání
utrpení a zaslibuje nám naději, která převyšuje jakékoliv utrpení. To je to,
oč v křesťanství jde. Je nám zaslíben život věčný a toto zaslíbení stojí
nad všemi hrůzami i katastrofami. Toto zaslíbení smíme z milosti Boží
přijmout. A to je také důvod proč nejen ve
víře, ale i pro víru, jsou schopni vytrpět to, co by v žádném jiném
případě nevytrpěli. Ani ve výčtu utrpení svých učedníků se Ježíš nemýlil.
Důkazem toho může být například apoštol Petr, ale našlo by se daleko víc
svědků. Petra uvádím proto, že zažil pozemského Ježíše a zřejmě i na vlastní
uši slyšel, co čeká věrné vyznavače Kristovy, a navíc na Petrovi se vyplnilo
vše, o čem Ježíš hovořil. Byl pronásledován, vyslýchán, bičován, souzen,
vězněn a nakonec popraven. Když si uvědomíme, jak velikou víru museli tito
lidé od Boha dostat a jak byli schopni o tuto víru se opřít, tak to vypadá až
neuvěřitelně. Ano, víra, to je také statečnost. Ale apoštolové uvěřili
Ježíšovu výroku, kterým končí naše stať: „Když vytrváte, získáte své životy.“
Toto ujištění není lidskou vůlí, ale Božím zaslíbením. Z toho pohledu
víry najednou zjišťujeme, co to je skutečná tragedie – je to život bez Boha,
život bez výhledu do budoucnosti, život bez naděje. To je ta největší hrůza,
která může člověka potkat. A tohoto neštěstí nás che Bůh uchránit. Víra
neznamená, že neprožijeme nic tragického, víra znamená, že před tím, co je
nejtragičtější, můžeme být zachráněni – a to je ztráta života věčného.
Pravdivě a hezky to vyjádřil Coretta Scott King: „Smrt není největší zlo,
mnohem horší je žít stranou Boží lásky.“ Amen. |