|
4. 6. 1989
a 8. 10. 2017, Lukáš Volkman, říjen 2017 Mk – 11, 22-25: Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo
řekne této hoře: ,Zdvihni se a vrhni se do moře – a nebude pochybovat, ale
bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.ʻ Proto vám pravím: ,Věřte,
že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít. A
kdykoliv povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i
váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupeníʻ.“ Sestry a bratři, milí přátelé – text pro dnešní zamyšlení
je jedním z nejaktuálnějších z celého listu apoštola Pavla Římanům
a dalo by se říci z celého Písma svatého. Naše stať nese název „Scestí bezbožnosti“ a zvláště její
první část, kterou jsme si četli, je pro nás velice důležitá. Ukazuje nám, že
ateismus je stejně starý jako víra. Bezbožností a nepravostí potlačující
pravdu má apoštol Pavel na mysli pravdu o Bohu. Toto tvrzení se však dá zevšeobecnit. Nepravost potlačuje
jakoukoliv pravdu, a to tím, že chce sama sebe ospravedlnit a zamaskovat. Za
tímto účelem se nepravost vydává za to nejlepší, co existuje, a na potlačení
pravdy je schopna vynaložit maximální úsilí. Pravda, která začne vycházet
najevo, je potom zuřivě zastírána a umlčována. Systém postavený na nepravosti
je nucen měnit svá násilně, či křečovitě prosazovaná a proklamovaná tvrzení,
což platí především v politické diktatuře, ale abychom to zaktualizovali
i v časech demokratické svobody, neboť jak vtipně napsal Ivan Kraus: „Svobodu lze pohřbít už ve volebních
urnách“. Výroky a to i vrcholných politiků (a nejen těch obžalovaných či
trestně stíhaných) docházejí mnohdy (a nejen na podkladě odposlechů) takových
proměn, až jsou v úplném rozporu (o skutcích ani nemluvě). Týká se to
ale všech sfér lidského života včetně náboženského fanatismu a zaslepenosti.
Ani ze lží, ani z mnoha polopravd se však pravda složit nedá. Přejdeme-li do duchovní sféry, potom platí, že
v pozemském životě dokonce pravda o Bohu nikdy plně najevo vyjít nemůže.
Přes všechno poznání zůstává Bůh tajemstvím. Je to vždy věcí víry, a proto
přístup k ní je vnitřní záležitostí, pro kterou se musí každý jedinec
rozhodnout sám. Následující verše 19. a 20. – „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné; Bůh jim to přece
odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od
stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají
výmluvu.“ – jsou v podstatě nepřímým důkazem Boha z jeho
stvoření. Tato myšlenka byla zvláště silně rozpracována v katolické
církvi ve středověku a je i dodnes používána, a to dokonce i ve vědeckých
kruzích. Vzpomínám si na výrok jednoho vynikajícího fyzika – nositele
Nobelovy ceny (jehož jméno jsem bohužel zapomněl) a ten řekl: „Dokonalost motýlího křídla mě přesvědčuje
o tom, že Bůh existuje“. Bible považuje ateismus za bláznovství (jak dokládá náš
vstupní verš) ze Žalmu 14: „Bloud si
v srdci říká; „Bůh tu není“. V kralickém překladu je použito
slovo „blázen“. Podobný pohled nacházíme i u apoštola Pavla v 22. verši
našeho textu – „Tvrdí, že jsou moudří,
ale upadli do bláznovství“. Toto tvrzení v následujícím verši Pavel
vysvětluje – „Zaměnili slávu
nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a
čtvernožců a plazů.“ Tato slova kritizují římské uctívání božské podstaty
lidí a zvířat. Ač se to zdá zcela nepochopitelné, s určitou obdobou
těchto projevů se mohli lidé setkat dokonce i v dvacátém století, např.
ve fašistickém či stalinském období tvz. kultu osobnosti. A opět, pokud bychom to aktualizovali – nekritická adorace
některých sportovních, hudebních či jiných „hvězd a hvězdiček“ by byla
akceptovatelná ještě pro pubertální nezávislost. Nad čím mi ale rozum
skutečně stojí (a nejen mě), to je zcela bezbřehá adorace některých
politických demagogů, prospěchářů či servilních patolízalů. Ani vyložené,
prokazatelné a opakované lži, podvody, arogance a zneužívání funkce, vlivu a
moci neotevře mnohým lidem oči v jejich zaslepenosti, zatvrzelosti a
fanatickém uctívání. Vrátíme-li se do naší epištoly, potom Boží reakci na již
zmíněné zaměnění slávy nepomíjitelného Boha máme zachycenu
v následujícím verši 24. – „Proto
je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá
vlastní těla“. Zde apoštol Pavel naráží na proslulou římskou uvolněnost
mravů, vedoucí někdy až k perverzitě. Dvacátý pátý verš – „Vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se
a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky!“ – je
připomenutím toho, co bylo čteno na začátku tohoto textu. Potlačená pravda je
nyní vyměněna za lež. Ovšem pozor – klanění a služba tvorstvu se dá
zevšeobecnit na všechny předměty, zájmy, koníčky, věci i mezilidské vztahy,
kterým lidé nezdravě propadají. Tím je aktuálnost rozšířena téměř na všechny
lidi. Sebekriticky musím přiznat, že i pro mne se staly některé zájmy určitým
druhem fetiše a proto vím, jak těžko se člověk dokáže povznést nad tyto věci
či závislosti. Věrné následování Ježíše Krista – to je především
nezávislost na všem ostatním. Nezávislost ve smyslu jediné nenahraditelné
závislosti – Kristu odpouštějící lásky. Z křesťanského pohledu, tedy
věci smějí člověku sloužit, ale nesmějí jej zotročovat. Já osobně
v tomto bodě cítím nejen svůj obrovský dluh, ale i jeden
z nejtěžších nároků evangelia, protože náhražka stvořeného za Stvořitele
je v celé této společnosti a asi i v téměř celém světě největším
duchovním problémem. Dochází totiž k určitému druhu uspokojení a tudíž
oslovitelnost – včetně i křesťanů tradičních církví je rapidně snížena. Bez
vědomí Boha se začne vytrácet pokora. Bohorovnost, sebeuspokojení včetně
intelektuálního či kulturního a pocit vlastnictví může člověka lehce vzdálit
od největšího bohatství – bohatství na dosah ruky, bohatství překračující
rámec našeho života. Paradoxně si většina lidí myslí, že víru předků už
překonala, ale ve skutečnosti ji ve svém životě vůbec nepoznala. Tušení o
její proměňující síle si tito lidé ani vzdáleně neumí představit, ale ruku na
srdce, a opět to směřuji především k sobě, na tuto proměňující sílu víry
zapomínáme často i my, kteří jsme v církvi i určitém sboru nalezli svůj
duchovní domov. I ve víře se jedná o neustálý vnitřní zápas každého sama se
sebou, se svými slabostmi, nezájmem, lhostejností či zevšedněním. O to větší
význam mají na druhé straně všechna naše setkání včetně a především těch
bohoslužebných, protože víra nemající dopad do našeho života se míjí svým
účinkem a my se i v této víře a s ní míjíme s Božím
stvořitelským záměrem. Sestry a bratři, milí přátelé, Slovo Boží, konkrétní
společenství Stolu Páně a upřímné i vytrvalé modlitby, mají schopnost naší
víru obnovovat i restartovat a my tak budeme moci z milosti Boží
zakoušet její bohatství, radost i posilující naději života věčného i sami na
sobě, a sdílet jí se svými bližními. Amen. |