Lukáš Volkman: O čem rozhodujeme my – a o čem církev?
(odmítání a příjímání)

texty: Př 8,34-36; Mt – 18,18-20; Gal 2,5-10; 1Pt 5,6; Fil 4,13; Fil 4,19-20

V 19. verši 16. kapitoly evanglelisty Matouše Ježíš Petrovi řekl: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ A v našem 18. verši z dnešní kapitoly Ježíš říká: „Amen, pravím Vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Ježíš tedy na tomto místě opakuje učedníkům to, co řekl Petrovi.

Nejrůznější rozhodovací pravomoce má většina lidí. V rámci výchovy rodiče nad svými dětmi (alespoň po určitý krátký čas), učitelé nad svými žáky a studenty – (byť dnes ve velmi omezené formě), velitelé nad svými vojáky, ředitelé, primáři, arcibiskupové, trenéři a vůbec všichni vedoucí pracovníci všech oborů nad svými podřízenými.

Samozřejmě zvlášť velké rozhodovací pravomoce mají vlády, strany, politi, ministři, vysocí státní úředníci, členové nejrůznějších představenstev, nadnárodních korporací, podniků, bank a firem se svitou nejrůznějších lobbistů, rodinných klanů, šedých eminencí, či rovnou mafiánského prostředí, nemluvě o justici, která může být prodlouženou rukou statní zvůle a může být taktéž zaujatá, podplacená anebo, což je nejhorší, přímo ovládána tzv. vyššími zájmy – tj. politickou či jinou objednávkou. Nejhorší je, když tato moc rozhoduje o životě a smrti, což bylo nesčíslněkrát zneužito nejen v monarchiích, diktaturách a nejrůznějších politických systémech, ale i v církvi.

Jenomže autorita s odpovědností, kterou Ježíš zaslibuje apoštolu Petrovi, a v našem textu i ostatním apoštolům, je úplně jiného charakteru a rozměru, než všechno, co bylo řečeno. Rozhodovací právo o životě a smrti je z pozice světa to nejvyšší a je-li zneužíváno, je to hrůzostrašné a děsuplné (mimo jiné i proto, že si nikdo nemůže být jist svým životem, a často právě ti, co rozhodovali, taktéž nezemřeli přirozenou smrtí). A přes všechnu tu hrůzu a nezvratitelnou absolutnost již dokonaných trestů a zločinů, ve stati nesoucí název „Povzbuzení ke statečnému vyznání“ v Matoušově evangeliu Ježíš říká: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“

Z pohledu biblického jako skutečně tragická a děsuplná není fyzická smrt, ale smrt duchovní. Ztráta pozemského života je těžká, ale není ničím proti ztrátě života věčného. To Ježíš jasně připomíná svým učedníkům slovy: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“

Z tohoto zorného úhlu platí to, co často říkám na pohřbech, že totiž z pohledu biblického smutnější než smrt jsou mrtvé vztahy k Bohu nás žijících. A z tohoto pohledu je také patrný propastný rozdíl v rozhodovacích pravomocech a odpovědnosti, kterou Ježíš propůjčuje apoštolu Petrovi i dalším apoštolům. Na rozdíl od soudců, vojenských velitelů, despotů, králů, politiků, či mafiánů, kteří rozhodují pouze o fyzickém bytí či nebytí, zde jsou kompetence vztaženy až do nebe, tedy do života věčného. Nejzazší hranice, ke které tresty, pomsty anebo paranoický strach o vlastní přežití mohou dojít, jsou zde překročeny. Jenomže tato výsada Kristem udělená nepodléhá našim schopnostem, vůli či zlovůli, konexím, penězům ani jiným privilegiím, ale pouze a jedině darům Ducha svatého a tedy shodou s vůlí Boží. Kristem udělená výsada je čistě služebného charakteru a je podmíněna obrovskou pokorou, poslušností a odevzdaností, což se vztahuje i ke společným prosbám a modlitbám.

Kristem udělená výsada i odpovědnost prvním apoštolům, byla v církvi automaticky přivlastněna a opakovaně neoprávněně zneužita, což mělo přímo otřesný a tragický dopad do lidských životů i národů, ale jistě ne do věčnosti, anebo když, tak ve smyslu přesně opačném, že ti, kdo za každou cenu zachraňovali své životy a mařili životy jiných, o ně sami přišli, a ti, kdo o ně nespravedlivě přišli, je získali. Zaplať Bůh, že skutečné rozhodovací právo o životě věčném je v milostivých, spravedlivých a obětujících se rukou Božích. Sestry a bratři, posuňme ale ještě úplně jinam svůj pohled.

Každému člověku přesto zůstává volba odmítání a přijímání, ať už se to týká čehokoli – partnerů, přátel, profesí, zájmů, volného času, priorit, životního stylu, až po módu, potravu, vkus a finanční investice.

Odmítání, anebo přijímání, se ale (a to je to nejpodstatnější) týká také duchovního života a našeho vztahu k Bohu. Bůh se stal pro mnohé přebytečnou a zbytečnou hodnotou, anebo přesněji úplně ztratil jakoukoli hodnotu. Z role prvního Hybatele, z role Otce, spravedlivého Soudce, starostivého Pastýře, odpovědného Hospodáře, anebo alespoň hodného, vousatého, bělovlasého dědečka na obláčku – vše vidícího a zaznamenávajícího, se proměnil v „něco nad námi“. Tím ztratil životnost, všemohoucnost i lásku, a stal se zcela neidentifikovatelným, bezmocným a zbytečným. Byl vyřazen a odepsán ze všech rituálů, z lidských myšlenek, skutků i svědomí. Z inventáře bytostí a hodnot byl jednou pro vždy vyškrtnut. Abstraktní „něco“ je pro život úplně stejně zbytečné jako úplné nic.

Jako křesťané, kteří jsme Boha jednou pro vždy nevyřadili ani ze slovníku, ani z přemýšlení, ani ze života, stojíme před neustálým procesem jeho odmítání a přijímání. I pro nás se Bůh mnohdy stává zcela přebytečným i dokonce překážejícím (chceme-li prosadit svou vůli) a poté zase existující, (anebo jsme-li v úzkých, přímo životně nezbytným a nenahraditelným). I naše odmítání a přijímání má ale vztah k tomu, co bude odmítnuto, či přijato v nebi. A to se týká každého z nás osobně. Právě již citovaná stať „Povzbuzení ke statečnému vyznání“, pojednává o tom, koho se máme skutečně bát, a končí slovy: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“

Sestry a bratři, perikopu s názvem „O moci církve“, která je obsahem dnešní úvahy, bychom tedy měli transformovat, aktualizovat a promýšlet do moci, kterou máme každý sám nad sebou a do odpovědnosti rozhodování, která rozhodují do budoucna především o nás samotných. Církev, a to každá, včetně té naší, si na rozdíl od Boha za mnohé odmítání lidí může sama. Přesto však církev z duchovního života vyloučit nemůžeme, neboť jak řekl Ježíš v posledním 20. verši: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich“, o tom ale až příště. AMEN.