Lukáš Volkman: O Božích trestech (problém utrpení, smrti)

L 13,1-5: „Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: ,Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete‘.“

Stať „O Božích trestech“ jakoby vypadla z televizních zpráv či tištěných novin, o tisku bulvárním už vůbec nemluvě. Dnešní biblické zprávy jsou dostatečně děsuplné, hororové. Jsou dostatečně prosáklé krví a utrpením, které by se však mnohých dnešních lidí vůbec nedotklo, jenom by je na chvíli fascinovalo a přitahovalo.

Tato stať evangelia nijak nevybočuje z jiných statí, ale v dnešních novinách a časopisech by spolehlivě plnila přední stránky s palcovými titulky a fotografiemi masakrů. Ani Židy tehdejší doby nenechala pohroma smíšení krve Galilejců s krví jejich obětí chladnými a netečnými. Abychom lépe pochopili, co se stalo, cituji z výkladu tohoto místa z Kovářovy Malé bible: „V době Ježíšovy poslední cesty do Jeruzaléma přicházejí k němu někteří lidé a vypravují mu příhodu o skupině jeho galilejských krajanů. Tito galilejští se chystali přinést oběti Hospodinu v chrámě a vedli s sebou obětní zvířata. Ať ještě na cestě k Jeruzalému nebo už v chrámovém nádvoří, dal je místodržitel Pilát z neznámého důvodu svými vojáky všechny pobít, takže krev lidská se smísila s krví obětních zvířat. Byla to jistě příhoda neobvyklá a lid si ji vysvětloval – jako všechny případy náhlé smrti – jako Boží soud a trest za hřích těch Galilejských. Mimořádnost utrpení a smrti se lidu zdála být dokladem mimořádné velikosti jejich hříchu a viny. Jako by Bůh tím těžkým soudem potrestal zvlášť těžké hříšníky a nic tím neukázal ostatním lidem. Ti, kdo si o případu vypravovali s takovým smýšlením, se sice podivili, ale také se uklidnili blahým vědomím, že jim samým se nic nestalo a neděje a že proto nestojí před Bohem jako hříšníci.“

Domnívám se, že palčivost otázky po velikosti hříchu nebyla dána jenom samotnou drastičností brutálního zločinu, ale samotným místem a okolnostmi. Vždyť Galilejští se chystali přinést oběti Hospodinu. Jinými slovy směřovali ke smíření a odpuštění a navíc směrovali anebo dokonce již vstoupili do chrámových prostor. Vstoupili na území posvátné, kde měli být ochráněni a místo toho tam byli zavražděni. Velikost zneuctění a hrůzy byla zesílena i rituálním znečištěním a znesvěcením. Otázka po velikosti hříchu byla tedy z pohledu židovského vnímání zcela logická.

K otázce, která možná ani nebyla vyslovena, však už měli předem danou odpověď. A tuto jistotu, tento předem daný pohled Ježíš Kristus – tak jako už tolikrát – narušil a obrátil vzhůru nohama. Nejde o poměřování hříchu, ze kterého bychom vítězně vyšli. Nejde o posílení sebespokojenosti, ale o uvědomění si křehkosti i nevypočitatelnosti života. Jde o zamyšlení se nad jeho podstatou, a tím o cestu směrem dovnitř, do sebe – i směrem ven k Bohu Stvořiteli. Cestu, která se děje jedině skrze pokání a v něm.

Skutečnost, že nešlo o žádné speciální hříšníky, kterým by se Bůh mstil, ukazuje Ježíš jiným, také velice smutným a drastickým příběhem, pádem věže u rybníka Siloe v jižní části Jeruzaléma, která zabila 18 lidí. Ježíš před utrpením nezavírá oči, ani poutníky lacině neutěšuje, ale ani utrpění nedémonizuje, bulvárně se v něm nevyžívá. Utrpení a nespravedlnost nejsou osamocené. Vedle hrůz a vražd existují i jiná neštěstí, jiné tragédie a přírodní či živelné pohromy, a nelze uplatňovat přímou souvislost, anebo dokonce podmíněnost s velikostí hříchu. Na úplně jiném příkladu, který je ale taktéž drastický, Ježíš Kristus posouvá a mění pohled Židů a ukazuje, co je podstatné a co zachraňuje – tedy pokání – (v lítosti vyznání vin svatému Bohu). Ani pokání ale nezaručuje absenci pozemských hrůz, nemocí, bolestí, katastrof a smrtí. Nejedny svědky dokonce právě křesťanská víra přivedla do vězení, na mučidla a do hrobu. Ježíš Kristus totiž za největší tragedii nepovažuje ztrátu pozemského života, ale ztrátu života věčného. A tato ztráta s absencí pokání už úzce souvisí.

Podobnost zahynutí není tedy ve způsobu smrti, ale v její konečnosti a definitivnosti. Jako jednou definitivně skončí dny našeho fyzického bytí, což je nevyhnutelné, mohl by před námi být definitivně uzavřen i zaslíbený život věčný v království nebeském. Bůh nikde neidealizuje pozemský život, neobhajuje naivní, černobílé vidění s pohádkovým odměňováním dobra a trestáním zla. Vždyť ani svého milovaného Syna neušetřil krutého utrpení, bolesti a smrti, ale naopak skrze ně zajistil vzkříšení a život věčný nám! Bůh v Ježíši Kristu sice zaslibuje to, co od něj očekáváme – tedy dobro, spravedlnost a lásku, ale v úplně jiné dimenzi – formě a podobě i míře – než jsme si schopni vůbec představit.

Při slovech o pádu věže v Siloe, kde zahynulo 18 lidí se mi (stejně jako vám) vybaví pád jiných věží – amerických Dvojčat. Pád, při kterém byl počet obětí ještě nesrovnatelně vyšší. V této souvislosti a právě v těchto dnech nemohu také nevzpomenout hrůzné události ve Frenštátu pod Radhoštěm. Tragédie, která je nám prostorově i časově o tolik bližší a tudíž bolestnější. A přesto, jak nepředstavitelně snazší je pro nás, než pro ty, kterých se přímo týká. Je těžké se ubránit nejen soucitu ale i palčivým otázkám, které se vynořují a přepadají nás. Velikost utrpení v nás už však nevyvolává otázku po velikosti hříchu, jako tomu bylo u biblických Židů. Otázka mnohých dnešních lidí je úplně jiná. Oni se ptají: „Což může existovat Bůh, když se děje taková nespravedlivá krutost?“ A na tuto otázku zpravidla mají pro sebe i druhé již i odpověď: „Ne, nemůže.“ Je těžké zůstat bez jednoznačných, laciných či předpojatých odpovědí. Je těžké dál procházet duchovními zápasy a navzdory všemu, co se stalo, děje i stane – směřovat k pokání. Ne proto, abychom nezemřeli, ale abychom byli z Boží lásky ospravedlněni a vykoupeni. Pokání je totiž jediná smysluplná cesta, která se sice nevyhne tragedii smrti, ale pokračuje dál až za roh, kam už nevidíme, až do života věčného. Na začátku jsme četli o smíšení krve obětníků i obětí. Krev oběti Ježíše Krista byla prolita za nás. Jak můžeme číst v listu Židům 9,12: „Ježíš Kristus nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ Aktuální otázka zní – což byl Ježíš Kristus natolik odlišné krve než my? A odpověď zní – Ano i Ne. Ve svém lidství byl člověkem z masa a krve jako každý z nás. Ve svém božství však byl plně spojen s Bohem a byl bez viny. Proto nás jedině jeho krev a žádná jiná může očistit a vykoupit. Stejné krve s Ježíšem nikdy nebudeme, ale skrze víru a přijetí této krve ve svátosti Večeře Páně dochází k jakési duchovní transfuzi – nezbytné pro zachování života. Jak řekl Ježíš Židům v evangeliu Janově (kap. 6,54): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“

Kdysi jsem napsal v kázání „O krvi“, že na plakátech v čekárnách ordinací a nemocnic jsme mohli vídat nápis: „Daruj krev – daruješ život“. Z hlediska teologie by tuto výzvu bylo třeba pozměnit takto: „Přijmi krev – krev Kristovu – přijmeš život – život věčný.“ Ježíš Kristus je dárcem krve pro všechny krevní skupiny. Amen.