|
Lukáš
Volkman: Neúspěšný lov Janovo evangelium
21,4-6: Šimon
Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“
Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál
Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Přátelé,
nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na
pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout
pro množství ryb. V uvedené části textu se
Šimon Petr rozhodl, že půjde lovit ryby a zbývajících šest učedníků, kteří
byli s ním, se k němu přidali. Závěr 3. verše říká: „šli a vstoupili na loď – té noci však nic
neulovili.“ Z pohledu rybářského pracovního se jednalo o zcela
nevydařenou akci a naprosté fiasko. Učedníků bylo celkem sedm, což je poměrně
velká rybářská skupina a údaj o noci nasvědčuje tomu, že jejich
nevydařená snaha trvala minimálně několik hodin. Noční lov navíc sice
zvyšoval naději na úspěch (který se v našem případě nedostavil – i když
v noci ryby lépe berou), ale také představoval nemožnost se vyspat a
pořádně si odpočinout. Útrapy, vyčerpání a nevyspání musely bezpochyby
učedníkům zhoršovat náladu a zvyšovat pocity marnosti a zbytečně vynaložené
námahy. Pro profesionála je to ještě těžší tím, že může částečně pochybovat i
o sobě, o svých schopnostech, zkušenosti a o svém odhadu. V této souvislosti se mi
vybavuje dramatický příběh Oty Pavla z knížky „Velký vodní tulák“, který
se jmenuje „Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům“. Otův tatínek měl
smělý plán, jak ulovit úhoře. Rozstříhali dvě nové prádelní šňůry, nachytali
barevné překrásné škeble potoční, strejdovi Proškovi rozryli celou zahrádku
kvůli rousnicím. Tatínek čekal na vhodnou dobu, až zmizí měsíc a obloha se
zatáhne, hvězdy budou spát a řeka bude zakalená. Vybral vzdálené místo a
v hustém dešti v noci vyrazili. Po dlouhé cestě se konečně
doplahočili na místo, kde přikázal tatínek malému Otovi, aby se svlékl, šel
se šňůrou do řeky a až bude napnutá, tak pustil kámen na šňůře uvázaný.
Studená a divoká voda stoupala dítěti stále výš a tatínek, který sám neuměl
plavat, jej povzbuzoval slovy: „Jdi a
neboj se. Jsi můj syn. Jsi přece po mně.“ V jednom ze závěrečných
odstavců popisu této příhody Ota Pavel doslova vzpomíná: „Voda mi vnikla do úst, ztrácel jsem půdu
pod nohama. Věděl jsem, že nesmím pustit tu šňůru, protože by se mě řeka
zmocnila a roztrhala dole na kamenech a v proudech. Odpoutal jsem kámen
od šňůry a pustil ho ke dnu. Držel jsem se křečovitě provazu a cítil jsem,
jak mě něco docela pomalu táhne ke břehu. Tatínek mě přitáhl až do mělké
vody. Byl jsem největší tvor, jakého měl v životě na šňůře nebo na
udici.“ I na tomto příkladu, jako na
tolika jiných, si člověk uvědomí relativitu věcí. Nechytit vůbec nic po celou
noc může být hodně nepříjemné, mrzuté a flustrující, ale na straně druhé, oč
je to lepší, než kdyby nějaký otec z nerozvážnosti, z nedostatečné
odpovědnosti a proti své vůli utopil vlastního syna. Jak už jsme si i jindy
zdůraznili při výkladu dnešního textu, také zde nebyl podstatný neúspěch
rybářů, nýbrž jejich zájem, snaha a nasazení, a proto se také vzkříšený Ježíš
učedníkům zjevil. Kdyby nic nedělali a nic ani dělat nechtěli, asi by všechno
bylo jiné. Ježíšovo vstoupení do celého příběhu je velice nenápadné. Tak
nenápadné, že si ani učedníci nevšimli, kdo mezi ně přichází. Nutno dodat, že
Ježíš Kristus byl pro ně po svém ukřižování mrtev a jistě ho ve svých myslích
pohřbili, ale je třeba říci, že tomuto příběhu ze Zjevení v Galileji
předcházelo i Dvojí zjevení v Jeruzalémě, což znamená, že se učedníci se
vzkříšeným Kristem již setkali, ale přesto ho nyní nepoznávají. Ježíšovým
vystoupením na scénu se však celá situace radikálně proměňuje. Skutečnost, že začalo svítat,
nemusí znamenat jenom časový údaj. Zvlášť v Janově evangeliu je Ježíš „světlem světa“, takže v jeho
blízkosti každá tma ustupuje do pozadí. Na stručnou Kristovu otázku: „Přátelé, nemáte něco k jídlu?“
se mu dostává ještě stručnější odpovědi. „Nemáme.“
Učedníkům evidentně nebylo do řeči. Zvláštní je, že ani po tomto oslovení
učedníci Ježíše nepoznali. Ještě stále je pro ně neznámým příchozím. O to je
však zajímavějším fakt, že uposlechli jeho radu, aby hodili síť na pravou
stranu lodi. Po všech těch marných pokusech by nebylo divné, kdyby učedníci
poslali neznámého muže k vodě, neboť oni nebyli v lovu ryb žádnými
začátečníky. Byli zkušenými rybáři ovládajícími svou práci, jistě vyzkoušeli
všechny možnosti a každá rada jim mohla připadat jako poučování diváků, kteří
teoreticky rozumějí všemu na světě. Přesto bez jediného slova pochybností
uposlechli a královsky se jim to vyplatilo. „Hodili síť a nemohli ji ani vytáhnout pro množství ryb“. Aktuálním pro nás je, že ani my
jsme nedokázali mnohé příležitosti a možnosti ve svých životech podchytit či
lidově „chytit za pačesy“ a ony nám nenávratně uplavaly. Také mnohé lidi se
nám zase nepodařilo chytnout za srdce a často se z druhých chytáme za
hlavu, ale málokdy se sami za sebe „chytneme za nos“. Nezřídka však spíše než
Kristovu slovu, které je zásadním vylovením pro věčnost, dáváme přednost
pohodlnému proplouvání životem. Také nemalým problémem bývá samotná naše síť
víry, která může být potrhaná a nepevná, někdy může scházet úplně. Ale jestli
učedníci uposlechli zdánlivě neznámého příchozího a došli úspěchu, máme i my poslechnout
Boží slovo. A tak jako se malý Ota Pavel pevně držel záchranné šňůry a byl
svým otcem vytažen na břeh, i my se držme Kristových slov a jeho lásky a
milosti, abychom byli jednou nebeským Otcem vytaženi na břeh života věčného.
Amen. |