NEJENOM O VODĚ

Od vody plodové k vodě křtu

Biblické texty: Iz 58, 11; 1J, 5, 5-8; Mt 3, 11 + J 3, 5-6

Kdyby se slovo stávala realitou, jako je tomu u Pana Boha, tak by jste v této chvíli potřebovali plavky, skafandry, plovací vesty a čluny. Někdo by se povozil, někdo by si zaplaval, někdo by se potápěl a někdo možná utopil. Kdyby se slova stávala realitou, byli bychom totiž obklopeni vodou; a to v množství takovém, že by nám celý tento prostor naprosto nepostačoval a možná bych byl jediný z vás, komu by to nevadilo, by právě naopak, cítil bych se jako ryba ve vodě.

Ponořme se ale z výšin fantazie na dno reality, do prostoru suchého a vyhřátého, ve kterém se ocitáme fakticky. Všechna ta voda, od plodové, přes svátostnou, pitnou až k říční, která vytéká z jednotlivých textů, všechna ta voda, která osvěžuje, posvěcuje, zachraňuje, voda, která stojí, kape, teče i se divoce valí a protéká každou dnešní chvílí, je zde přítomná proto, aby vtekla a vyústila do vody použité ke svátosti křtu. Tím její množství značně poklesne, zato však její význam velice vzroste…

Voda křtu bývá pro mnohé lidi vodou nežádoucí, pro některé dokonce jakoby závadnou a pro mnohé, kteří skrze ni byli očištěni před tváří Boží, bývá vodou opomenutou či zcela zapomenutou. A proto je důležité na ni položit důraz a nakonec přes ni přijmout jinou, ještě vzácnější svátostnou tekutinu, kterou je Kristova krev.

Vraťme se ale nejprve ke svým počátkům. S vodou je spjat celý náš život. Tím nemám na mysli pouze nápoj, kterým hasíme svou žízeň a který je základním předpokladem života na Zemi. S vodou jsme spojeni ještě dříve, než spatříme světlo světa. Již v prenatálním stavu jsme obklopeni vodou plodovou. Jedna z otcových básní, která se mimořádně hodí pro dnešní příležitost, se jmenuje „Na počátku“ a zní takto:

Plodové vody brázdili jsme
k mysu dobré naděje mateřské
kde vystupujeme batolivě a s pády
na objevenou pevninu.

A po ní jdouce dál
dál do vnitrozemí života
dál od dat vyplutí v křestním listě
jde se nám hůř a ušleji.

A padáme-li
nejsou na dosah paže
jež by se těšily
na naše pozvedání.

[Alois Volkman]

Těžkosti životních cest se všemi pády a prohrami znáte asi každý osobně a po bezpečí mateřského lůna a pozvedajících paží se nám může mnohdy bolestně zastesknout, ale napadá mě v této souvislosti, že nejúžasnější v celém našem životě je ta skutečnost, že z plodových vod onoho nejbezpečnějšího přístavu můžeme vplout do jiných vod – vod svátostných, vod chráněných ne dělohou v břiše matky, ale Hospodinovou milující náručí. A i to maličké množství vody, skládající se z pár kapek, nás očišťuje před tváří Boží a otevírají se před námi nové obzory a mlhavě se rýsují protější břehy, které byly dosud v nekonečném nedohlednu, neboť nikdo kromě Krista se z nich nikdy nevrátil.

Svátost křtu, to totiž nejsou jenom ty kapky vody, anebo křtící bazény, ale jak jsme četli v Matoušovi, přicházející Kristus nás křtí Duchem svatým. Řekneme-li voda a Duch, je to jako bychom řekli člověk a Bůh.. I ve svátosti křtu jde o spolupráci člověka s Bohem a těla s Duchem. Nakonec právě toto řekl Ježíš biblickému Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je Duch. Nediv se, že jsem ti řekl: „Musíte se narodit znovu.“

Nejen dvousložková lepidla jsou dobrá; každý člověk by měl být dvousložkový. Naše těla by měla být ozdobena Duchem. Proto je třeba znovu se narodit. První porod, který vždy nakonec vyústí ve smrt, je potřebné doplnit zrozením k životu věčnému. Po opuštění plodové vody je potřeba projít očistnou vodou svátosti křtu a směřovat dál, již ne k vodě, ale ke Kristově krvi, a tím vplouváme do našeho textu z 1J, kde v 5. kapitole ve verši 6. čteme: „To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže.“

Ve svém životě se naučíme v lecčems plavat a lecčíms proplout. V duchovním životě by ale mělo jít o něco jiného. O hluboký ponor, abychom se od vody křtu dostali až ke Kristově krvi. Jde to, přes všechnu povrchnost, která prosakuje i do duchovního života, a přes vlastní směřování, které vyplouvá stále na povrch a strhává nás s sebou, dokázat se ponořit až k jádru Boží spásy – ke Kristově prolité krvi, protože řečeno s apoštolem Pavlem, ve křtu přijímáme podíl na Kristově smrti a tím také i podíl na jeho zmrtvýchvstání.

Křtem se před námi otevírají hranice výsostných vod Boží milosti a Kristův kříž, to je v podstatě jediný průplav, vedoucí až do oblasti Božího království

Jeden z významných světových myslitelů, Paul Tillich, kdysi sundal Hospodina z nebe výrokem, že „Bůh je hlubinou našeho bytí“. Proto je i v duchovním slova smyslu nezbytná nutnost ponoru, proto tak často teprve až jsme-li doslova a do písmena na dně, nacházíme Boha. Nacházíme a jsme ochotni přijmout otevřenou náruč, jež se také těší na naše pozvedání. Je-li Bůh hlubinou našeho bytí, potom i pomalé klesání ke dnu může být jednou z nejspolehlivějších cest k poznání Pána Boha a k našemu vnitřnímu posunu.

Přát komukoliv z nás, abychom se nikdy neocitli na dně, by sice vypadalo hezky, ale bylo by to přání naivní, utopistické, nereálné – a navíc by hrozilo, že naše bytí uvízne v mělčinách všední každodennosti.

Proto nám všem raději přeji něco podstatně důležitějšího. Abychom na dně nikdy trvale nezůstávali. Abychom se netopili v pocitech marnosti, beznaděje a zoufalství, které tak často a z tolika rozličných příčin, zaplavují naší mysl, nýbrž abychom se vždy dokázali odrazit a stoupat vzhůru k naději, k radosti a ke světlu. Biblicky zakotvená víra ve vykupující moc Kristovy prolité krve je tím nejspolehlivějším a nejsilnějším záchranným lanem, které nás vytahuje nejen ze všech splínů a strachů a úzkostí, ale především z všepohlcující smrti do života věčného...