|
Lukáš
Volkman: Následování Markovo evangelium
8,34-39: „Zavolal
k sobě zástup s učedníky a řekl jim: Kdo chce jít se mnou, zapři
sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj
život, ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium,
zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova
v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn
člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly‘.“ Sestry a bratři, různé
evangelní texty mohou náhle (na základě celosvětových, celostátních či velice
osobních událostí) člověka nově oslovit, překvapit, ale i zaskočit či dokonce
pobouřit a rozhodně o nich musí nově uvažovat, ztotožnit se s nimi,
anebo vnitřně bojovat. Stať „Následování“ by přesně do
takové kategorie v současné době mohla zapadnout. Přeskočíme-li slova o
„zapření sebe, vzetí svého kříže a následování“, ke kterým se dostanu
na závěr – hned ten následující verš může působit jako rozbuška. „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život,
ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání
jej.“ Zprávami o ztrátě životů jsme
v médiích neustále zaplavováni. Řezání hlav a upalování zajatců
islámských fanatiků a vrahů, teroristické útoky všude možně na světě, válečná
agrese na Ukrajině, atentáty (např. na Putinovy odpůrce) či šílené střílení
v restauraci v Uherském Brodě. Připočteme-li k tomu oběti
živelných pohrom, tragických nehod, zákeřných nemocí a stáří, je jasné, že
těch zpráv je až nad hlavu. V té souvislosti Ježíšova
slova: „neboť kdo by chtěl zachránit
svůj život, ten o něj přijde“ mohou (pro někoho) znít až absurdně či
rouhavě. Všichni si totiž tu větu kladou úplně opačně – kdo by nechtěl
zachránit svůj život, ten si ho ani nezaslouží. Kromě sebevražedných útočníků
jej chtějí zachránit všichni, včetně všech obětí, kterým to není umožněno.
Snaha zachránit svůj život patří k nejsilnějším lidským pudům a
přirozenostem. Ke skutečnému lidství patří i
empatie a soucit, a tudíž by nikomu nemělo jít jen o záchranu svého života,
ale i o životy ostatních a je úžasné, že jsou dokonce záchranáři, vojáci,
policisté, hasiči a různé organizace, ale i jednotlivci, kteří pro záchranu
cizích životů jsou ochotni riskovat své vlastní. A právě ty události masového
zabíjení mohou v někom prohloubit cynismus a lhostejnost, ale existuje i
obrovská vlna solidarity – i zvýšeného strachu a pocitů ohrožení, kdy se
zvyšuje důraz a proměňují se zákony na větší ochranu lidských životů. Při našem posledním
komponovaném večeru – cestománii – byla připomenuta osobnost Alberta Schweitzera,
jehož stěžejním krédem byla právě „úcta k životu“. Schweitzer si dobře
uvědomoval rizika, spojená s vývojem technické vyspělosti lidstva a
proto napsal: „Mocí, kterou jsme
získali nad silami přírody, jsme se od nich osvobodili a učinili je
služebnými. Zároveň jsme se však od nich odloučili a dostali jsme se do
mnohých nebezpečí nepřirozenosti. Mocí, kterou jsme získali nad silami
přírody, dostáváme také v netušené míře moc jako lidé nad lidmi.“ Onu míru moci lidí nad lidmi si
můžeme uprostřed všech těch zpráv stále uvědomovat a připomínat. Mimořádně výstižné
je totiž jedno ruské přísloví (které je díky jeho nejvyššímu představiteli
v plnosti realizované) a to zní: „Život
dává jen sám Bůh, ale bere kdejaká svoloč.“ Tato skutečnost mne naplňuje
třemi pocity: hlubokou lítostí nad oběťmi, bezmezným vztekem nad „kdejakou
svoločí“ a samozřejmě částečně i strachem, který vychází ze závěru již
citovaného výroku Alberta Schweitzera. Co by se ale také mělo dostavovat a
prohlubovat, to je pokora a vděčnost za dar života. V této souvislosti
se mi vždy vybaví jedna báseň mého otce „Život
je nejcennější dar, přitakáváme bez rozdílu. Jen si tak denně připadat
obdarováni a ne obtíženi“. Pro život a spokojenost s ním totiž není
určující jenom vnější podoba a samotný průběh, ale důležitý je náš přístup,
naše vnímání. Hudební skladatel židovského původu Irvin Berlin (který si asi
také zažil svoje, ale přesto se dožil úctyhodných 101 let), pravil: „Život se skládá z deseti procent
toho, co z něj uděláte, a z devadesáti toho, jak ho berete.“ K vnímání života, především
toho vlastního, je strašně moc užitečná vděčnost a duchovní pokora, krásně
vyjádřená aforismem Pavla Kosorina: „Pán
mi život vzal a zase mi ho dal, abych pochopil, že není můj.“ A vedle toho jako vyvažující
protipól je nervy ochraňující určitá odlehčenost a smysl pro humor (i
když černý) zachycený ve výroku Bonviera: „Neberte
život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí.“ A tady by mohla vzniknout
otázka, zda Ježíšova slova o ztrátě života, vedená snahou jej zachránit,
nejsou také podceněním a zlehčením hodnoty života či dokonce opovržení
životem – což některé filozofie či duchovní proudy obsahovaly. Nebylo by to
ale logické k Ježíšovým opakovaným léčitelským aktivitám, kdy život
zachraňoval, dokonce křísil ze smrti anebo hodně ulehčoval. Ježíšova slova
jsou vyslovena na pozadí daleko větší hodnoty, kterou si ani nedovedeme
představit, a se kterou mnozí vůbec nepočítají, a tou je život věčný. Záchrana
života věčného v období tyranie a pronásledování křesťanů mohla
obsahovat ztrátu života vezdejšího a ztráta života pro Ježíše Krista a pro
evangelium znamená záchranu života věčného. Opět bychom si to měli silně
uvědomovat a být o to pokornější – že nejsme vystaveni takovým zkouškám a
tomuto utrpení. Nenahraditelnost hodnoty života
věčného vyjadřuje výstižně otázka položená v textu: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“
Ve svém následování Ježíše Krista jsme ušetřeni pronásledování a zabíjení –
což není ani dnes běžné všude na světě, ale přesto víra musí obsahovat určité
sebezapření a přijetí kříže nejen osobního, ale především kříže Kristova. A
tím jsme se dostali k našemu úvodnímu verši: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj
mne.“ Milí přátelé, k nesení
svého kříže je sebezapření nezbytné, neboť bez něj bychom jej neunesli. Vedle
sebezapření je ale velice důležité i přijetí kříže Kristova, který nemůžeme
ani napodobit, ani odnést, ale jedině přijmout jako dar obětující se Boží
lásky. V tomto připjetí je však obsažena obrovská podpora a nosnost i
pro ty nejtěžší zátěže našeho bytí. To vyjadřuje výrok věřícího svědka: „Kříž nese ty, kteří jej nesou.“
Přijetí Kristova kříže je posílením k nesení všech našich křížů, protože
za ním a skrze něj přichází vzkříšení. Přijetím podílu na Kristově kříži
smíme totiž mít podíl i na Kristovu vzkříšení a životě věčném. Amen. |