|
Lukáš
Volkman: Naše vykoupení (osobní – ne obchodní!) II.list Korintským
5,21-6,2: „…na
místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal
hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží
spravedlnosti. Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste
milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: V čas příhodný jsem tě
vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.“ Hle, nyní je čas příhodný,
nyní je den spásy!“ Posledního verše 5. kapitoly 2.
listu Korintským: „Toho, který nepoznal
hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží
spravedlnosti.“, se týkal i výrok z knihy Bernarda Bergmana „Ježíš Kristus nebo Budha, Mohamed či
hinduismus?“ – a toho se týká malá část, kterou bych chtěl připomenout.
Po uvedení zlomových momentů u nejvýznamnějších náboženských zakladatelů a
vyzdvižení jejich naprosto rozdílného způsobu života píše Bergmann
k osobnosti Ježíše Krista: „Úplně
jiné je to u Ježíše Krista. Žádný zápas o očištění a tříbení jako u Buddhy.
Ježíš Kristus zůstal čistý od každé poskvrny znečištění skrze hřích. Své
nepřátele, zákoníky a farizeje vyzývá: ,Kdo z vás mne obviní
z hříchu?‘ To však žádný nemohl, ačkoli stále číhali na jeho život a
podezíravě ho sledovali. Museli umlknout. Řekněme si to jasně, v jeho
životě nebylo lži, nelásky, nespravedlnosti, zlého slova, nečistoty, ačkoli
se s tím setkával při styku s lidmi na každém kroku. Přesto všechno
je miloval.“ Tato citace výstižně ukazuje na
nepřekročitelný a nepřekonatelný rozdíl mezi Ježíšem Kristem na jedné straně a
– mohli bychom říci – na straně druhé celým zbytkem světa. Kristovu
bezhříšnost můžeme také popsat jako jinak zcela bez výjimky – existující
výjimku, potvrzující pravidlo – pravidlo Božího spasitelského díla, čímž se
dostáváme ke druhé části Pavlova verše (toho, který nepoznal hřích „kvůli nám
ztotožnil s hříchem…“). Kristova jedinečná bezhříšnost není samoúčelná,
není sama pro sebe. Není to zářivě čistý drahokam, který má pouze vyniknout
na pozadí nečisté, nezářící a často velice temné přirozenosti člověka.
Kristova oběť není uměleckým artefaktem ani ozdobou lidských dějin, nýbrž
jejich nemilosrdnou obžalobou a následnou záchranou. Spojení Kristovy bezhříšnosti
s naším lidským hříchem je nečekané, šokující a nezvyklé a stejně
nezvyklý je také jeho účinek. V praxi a běžných
přírodních zákonitostech je tomu tak, že i jedna kapka jedu dokáže otrávit
velké množství vody. V duchovním slova smyslu dochází k procesu
přesně obrácenému. Jeden jediný Ježíš Kristus by se také mohl zdát
v obrovských lidských masách čítajících miliard úplně osamocenou
kapičkou v nekonečném oceánu a krátký časový úsek od ukřižování po
vzkříšení (onoho třetího dne) se na pozadí mnoha tisíciletí lidských dějin
jeví také poněkud mikroskopicky, a přesto před Bohem není Ježíšova
bezhříšnost ani naředěna ani utopena v lidské hříšnosti a zlobě, i když
to tak na nás může často působit. Ježíšovo vykupitelské dílo se neztrácí ani
nezaniká ve všech mnohdy halasných lidských počinech všeho druhu, i když i to
se nám někdy může zdát. Kontaktem Ježíše Krista s hříchem nedochází
k znečištění Krista (jak se kdysi obávali farizeové), ale naopak dochází
k očištění hříchu, a tím se dostávám ke třetí části Pavlova výroku. Tato třetí část je vyvrcholením
celého verše, neboť nám odkrývá záměr Božího nepochopitelného počínání – proč
vůbec byl Ježíš Kristus ztotožněn s hříchem. Je to proto „…abychom v něm dosáhli Boží
spravedlnosti.“ Jinými slovy, abychom byli vykupitelní, abychom byli
povýšeni do stavu lidství, ke kterému jsme byli stvořeni. Dosažení jinak
naprosto nedosažitelné Boží spravedlnosti, to je věcí vážného, odpovědného a
především pokorného přijetí Bohem nabídnuté spásy. Proto apoštol Pavel hned
v následujících slovech, kterými začíná 6. kapitola, píše: „Jako spolupracovníci na tomto díle vás
napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ,V čas
příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přišel na pomoc. Hle,
nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!‘“ To jsou mimo jiné slova jako
stvořená do doby postní. Nepřijímat naprázdno, tj. bezúčastně,
bezmyšlenkovitě, mechanicky, stereotypně a lacino. To, že platí Bůh za nás
náš dluh vůbec neznamená, že by neměl skoro žádnou cenu (jak podle toho často
jednáme), ale přesně naopak. On má naprosto nesplatitelnou cenu a proto nikdo
jiný, než Bůh za něj platit nemůže. Tato třetí část 21. verše „abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“
je od předchozích částí zásadně odlišná tím, že na Kristu, který nepoznal
hřích, ani na jeho ztotožnění s naším hříchem absolutně žádný podíl
nemáme ani mít nemůžeme, zatímco ve slovech „abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ jsme přímo vybídnuti
ke spolupráci s Bohem. Tady bez vlastní účasti a podílu, bez osobního
přijetí a vztahu, bez, řekl bych „zvednutí hozené rukavice“ či „uchopení se
záchranné ruky“, jsme naprosto mimo. Stojíme mimo spásu, mimo milost, mimo zásadní
dění, chcete-li sice výběrově, ale z jeho výběru jsme se dobrovolně
vyřadili my sami. Uvedená slova „v čas
příhodný jsem tě vyslyšel“, myšlená na Hospodina, bychom mohli
v takovém případě úplně obrátit na sebe: „V čas příhodný jsem tě nevyslyšel, a proto se den spásy
nekoná!“ Sestry a bratří, řada filmů
končí nezodpovězenou otázkou. Dovolte mi též skončit otázkou, na kterou
si musíme odpovědět každý sám. Z dnešního verše vysvítá, že se Bůh
v Ježíši Kristu ztotožnil s naším hříchem. Nejpodstatnější otázka
našeho bytí tedy zní: „Jak jsme se my ztotožnili se svým ztotožňujícím se
Bohem?“ Amen. |