|
Kázání
pro výroční shromáždění – Myslete na opuštěné, vdovy a sirotky… Lukáš Volkman Jakubův list kap.
1,26-27, Evangelium Lk 21,l-4 „Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na
uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. Pravá a čistá
zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich
soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Lukášovo
ev. 21,1-4 „Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové
pokladnice. Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince a
řekl: „V pravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni
ostatní. Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého
nedostatku: dala všechno, z čeho měla být živa.“ Sestry a bratři – v Jakubově listu jsme četli – pravá
a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich
souženi…! A já bych se proto rád v této chvíli zaměřil právě na vdovy.
Vdovy totiž jsou velice výraznou součástí a mnohdy i nejpočetnější nejen
většiny rad starších jednotlivých náboženských obcí, ale i celé církve. Proto
bychom měli výrok z našeho textu úplně otočit. Jsou to totiž především
vdovy, které pamatují na svou církev a které se pro ni obětují. Obětavost ale
člověk neprojevuje jenom v penězích, ale i v konkrétní pomoci, ve
službě, ve vyslyšení bližního, v účasti s ním a především i
darování času. Nenahraditelnost věnovaného času je nejlépe i nejsmutněji
vidět na malých dětech, které se v mnohých rodinách přímo topí
v množství hraček a technických vymoženostech, ale přitom rodiče na ně
nemají čas. A stejně ošizená jsou i přátelská či sousedská setkávání anebo
zájmová komunikace, protože nikdo nemá čas. Říká se že, „čas jsou peníze“, a
většina lidí jiný čas než čas dobře zaplacený pro někoho jiného, než pro
osobní zisk, neobětuje. Z toho, co bylo řečeno, jasně vyplývá, že v dnešní
hektické a uspěchané době je čas dokonce ještě cennější a vzácnější než
peníze a já jsem vděčný Bohu i každému z vás, že právě pro vás čas
nejsou jenom peníze! Nuda nebo laciná zábava, neboť jenom díky tomu se můžeme
setkávat lidsky i duchovně, můžeme se sdílet a vytvářet společenství, tedy
živý organismus, tělo, jehož hlavou je Kristus. Znovu zdůrazňuji, děkuji vám všem, ale dnes, máme-li
„pamatovat na vdovy“, bych rád vyzdvihl především jejich obětavost a nesmírný
přínos i pro naši dejvickou obec. Nezapomínat na vdovy a vážit si jejich
obětavosti ovšem není důležité jen pro dnešní, drtivou většinou našich
spoluobčanů opuštěnou církev, ale bylo to podstatné i v dobách
biblických. Proto apoštol Pavel v listu Timoteovi, 5. kapitole, 3.-5.
verši napsal: „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Vdova, která je
opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám
ve dne i v noci.“ Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi před řadou let pořádal
koncert Štěpána Raka, kde jsem se ve své úvaze mimo jiné inspiroval jeho
skladbou s názvem „Dvě vdovy“, a proto bych nyní rád právě tato slova
připomenul. „Nevím, před kolika vdovami
Štěpán Rak už hrál a neví to jistě ani on sám, ale určitě jich bylo
nesrovnatelně víc než dvě. Já sám mám k tomuto názvu vztah jen částečný,
protože utrpení a osamělost vdov jsem na vlastní kůži neprožil. Nebyl jsem
vdovou ani vdovcem, leda tak slaměným, ale snažil jsem se ve svém životě
utěšit daleko více vdov než dvě, protože při své profesi přicházím do styku i
s vdovami zcela čerstvými, které jejich vdovství bolí nejukrutněji.
Vdova je osoba, na kterou bible již od dob Starého zákona výrazně pamatuje.“ Nyní mi dovolte přesunout pozornost od mnoha vdov ke vdově
jediné, neznámé a nuzné, o které hovoří Pán Ježíš v Lukášově evangeliu. Kristus
není jen netradičním Spasitelem, Kristus by byl i velmi netradičním byznysmenem,
neboť velikost obnosu neměří nominální hodnotou, ale pouze a jedině velikostí
oběti. Kristus jde dokonce ještě dál. On touto mírou měří i velikost života.
Před Kristem, na rozdíl od všech peněžních ústavů, může člověk i z mála
dát nejvíc. Milí přátelé, ony ale nejsou opuštěné jenom vdovy, děti či
kteříkoliv jiní lidé na celém světě, a nejsou opuštěné jenom jednotlivé
farnosti, náboženské obce či úplně celé křesťanské církve, ale opuštěný a
zapomenutý bývá především Bůh a Ježíš Kristus, a to i přes všechno úsilí a
oběti člověku nejen pomoci, ale zachránit a spasit jej pro život věčný.
Opouštění Boha a Jeho milosti a lásky se ale netýká jen lidí stojících mimo
církev, ale (a uvědomuji si to silně i sám u sebe) týká se to i lidí žijících
či dokonce i pracujících v církvi. Milí přátelé, kéž by i dnešní setkání bylo připomínkou,
abychom stále nezapomínali na věčně opuštěného a opouštěného Boha a obraceli
se k němu ve svých modlitbách i v pomoci svým bližním dříve, než
definitivně opustíme tento svět. Amen. |