|
Lukáš
Volkman: Lidský soud podle zdání Janovo evangelium 8,14-15: Farizeové mu řekli:
„Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé.“ Ježíš jim
odpověděl: „I když vydávám svědectví sám sobě, moje svědectví je pravé, neboť
vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. Vy
soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho.“ Perikopou Spor o Ježíšův původ
jsem se již zabýval v jiných promluvách – dnes bych se rád zastavil u
toho verše 15: „Vy soudíte podle zdání.
Já nesoudím nikoho.“ Zdá se mi totiž naprosto příznačný pro dnešní dobu a
zasahuje snad do všech oblastí lidského života. Souzení i posuzování všeho a
všech podle zdání. Mám pocit, že v tomto směru jsme snad nejlepší, nebo
přesněji nejtroufalejší národ na celém světě. Každý všemu nejlépe rozumí,
každý se cítí oprávněn všechno posoudit a do všeho s prominutím – mluvit.
To se netýká jen hospodských řečí, na které má vliv míra vypitého alkoholu.
Dokážeme totiž posuzovat nejen politickou situaci či sportovní výkony, ale i
mezilidské vztahy, které se nás netýkají a také samozřejmě duchovní otázky
včetně samotné existence Boha, a to i přesto že třeba nemáme ani nejmenší
tušení o síle víry, biblickém svědectví, sdílejícím či pomáhajícím si
společenství církve ani o modlitebním ztišení. Je to stejný rozdíl, o jakém
hovoří Ježíš v našem textu. Rozdíl mezi zdáním a věděním, rozdíl mezi
pocitem či dokonce předsudkem a osobní zkušeností. Relativita názorů a silný
důraz na subjektivismus je jistě umocněn ztrátou autorit, zejména ztrátou
autority, kterou představuje dokonalý, všemohoucí a svatý nebeský Bůh Otec. A
tak žijeme v postmoderní době, kdy každý má svou pravdu i svou víru a v důsledku
toho předsudek, zdání či vědění mohou mít stejnou váhu. Připomíná mi to
krásný vtip Vladimíra Renčína, kdy dva Čecháčci v nějakém světově
proslulém muzeu stojí před sochou řeckého filozofa Sokrata a na ní vytesaném
jeho geniálním výrokem: „Vím, že nic
nevím.“ A ten jeden povídá tomu druhému: „To já vím svoje.“ Toto vědění svého je v naší zemi velice
zakořeněné, a i proto možná patříme k nejateističtějším státům na světě.
Bývají to pocity, zdání, klam, které vydáváme mylně za vědění. Víme-li své,
potom už nemusíme být přesvědčovaní, ani netoužíme být přesvědčeni. Tento
stav je pro duchovní život zhoubný v tom, že lidé ztratí potřebu
hledání, kladení si zásadních otázek svého bytí. A ačkoliv nemají o některých
věcech ani tušení, myslí si, že vědí všechno, a proto i všechno posuzují.
Tento postoj je naprostým protipólem pokory, a tak i poznávání Boha. Neboť
Boha nelze poznat jinak než v nejistotě, v tápání, v otevřené
upřímnosti a přiznané nedostatečnosti, nedokonalosti, odkázanosti na něj. Boží pohled je od lidského
zásadně odlišný v tom, že není ovlivněn zdáním a že nevychází z vnějších
úkazů, nýbrž z nejhlubších poznatků. Bůh nehledí na to, co má před
očima, ale k srdci člověka (jak čteme v Písmu) a jedině On je
schopen do těchto skrytých, temných a často nepřehledných hlubin dohlédnout.
Z tohoto pohledu je víra neustálým přehodnocováním také našich pohledů,
výroků i odsudků. Našeho zatracování stejně jako nekritického nadšení. Víra,
to je především prostor pro posun a změnu nejen našeho nazírání, ale
především pro změnu a proměnu pozorovaného objektu – lépe – jedince. Tam, kde
není otevřen prostor pro tento Boží zásah a zázrak –a dochází k odsouzení, je tím vyloučeno
Boží působení. To jistě neznamená v žádném případě podcenění
obezřetnosti či opatrnosti tam, kde je to na místě. Skutečnost řečená farizeům, že
soudí podle zdání, platí i do řad církve – jistě i naší. Mnohokrát jsme
neodsoudili jen mnohé bližní, které jsme dostatečně nepoznali, ale i Boha
samého, jehož milost a láska nám unikla. Zvláště ve vypjatých situacích či
krizích se lidé rádi uchylují k soudům podle zdání, sympatií nebo
představ, které si vytvořili dříve. To vede až k zaslepenosti, někdy až
fanatismu, kdy nazíraný problém nevidíme v jeho celistvosti, hloubce či
nebezpečí, ale jen v úzkém výseku zaměřenému pouze k naší osobě či
postavení. V důsledku toho, skutečnosti, které by byly zcela zřejmé, jsou
zlehčovány a jsou hledány jiné falešné příčiny některých událostí. Biblické nároky
jsou pak zploštěny či opomenuty. A tak často se přesvědčujeme – ve veřejném
politickém i církevním prostředí o platnosti výroku Heinricha Heina: „Slova jsou stvořena na to, aby zakrývala
myšlenky.“ Dodávám – někdy aby zdůvodňovala naši bezmyšlenkovitost. Nepodlehnout urychleným soudům
a prázdným plytkým výrokům je někdy hodně těžké a jedině pokorná víra nám
může pomoci. Polský myslitel Stanislav Jerzcy Lee kdysi napsal: „Myšlenky některých lidí jsou tak plytké,
že jim nesahají ani po hlavu.“ Myslím, že čím nestojí za to se brodit,
nadto je možné se povznést. Zejména však spoléhejme na jediné: Boží soud je
úplně jiný, neboť náš Spasitel Ježíš, jak čteme v dnešním textu – podle zdání
nesoudí nikoho. Amen. |