|
Lidský hlas Texty: Ž 130,1-2; Mt 3,1-3; Ž 68,33-34 „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas!
Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.“ „Za těch dnů vystoupil Jan Křitel a kázal v judské poušti: „Čiňte
pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno
ústy proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně,
vyrovnejte mu stezky!“ „Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku, tomu, jenž
jezdí po nebi, po nebi odvěkém. Hle, vydal hlas, hlas plný moci.“ „Hlas volající“ Říká se, že
lidský hlas je nejdokonalejší nástroj. To platí nejen pro oblast hudební, kde
můžeme hovořit o typech hlasu, tónech či různých technikách, ale hlas je také
nejdokonalejším nástrojem ve smyslu dorozumění se a komunikace, stejně jako
bývá často největší překážkou v porozumění si, pochopení nebo alespoň
k vzájemné toleranci. Z toho je zřejmé, že samotný hlas nestačí. Je
zapotřebí zapojit také rozum, cit a empatii. O hlasu by bylo
možné hovořit i z hlediska biologického – o jeho vzniku, utváření,
o různých nebezpečích i nemocech, což
by byla přednáška spíše pro foniatra. V této
souvislosti bych se ale o jedné poruše, uvedené ve slovníku cizích slov
přesto rád zmínil Jedná se o fonismus, tedy (cituji) „vnímání zvuku bez skutečného zvukového podnětu drážděním
neakustických smyslových orgánů“. Obrazně by se dalo říci, že touto
poruchou trpí kdekdo. Jednak ti, kteří slyší „trávu růst“ a jsou patologicky
podezřívaví, dále ti, kteří jsou čímkoliv podrážděni, aniž by člověka
vyslechli do konce, a nakonec se jedná i o ty, kteří obsah slov svých
bližních mají přehlušen svými předsudky, soudy, nebo pocitem strávení veškeré
moudrosti světa. Když položíme
vedle sebe podezíravost, netrpělivost a pýchu, tak se celkem spolehlivě
můžeme v té či oné chvíli sami diagnostikovat a zařadit. Obávám se, že
syndromem fonismu je u nás totálně postižena nejen celá politická scéna, ale
do značné míry i celá společnost a všechny církve. Rozvoj vědy a
techniky umožnil nejen přenášení hlasů i na obrovské vzdálenosti, ale také
možnosti odposlouchávání hlasu, zkreslování, syntetické napodobování a úplné
falšování. A tak musel
vzniknout i specifický obor v kriminalistice – zvuková expertíza tzv.
fonoskopie. (Po pravdě řečeno, ani by člověk nevěřil, kdy se takový obor může
v životě hodit.) Když mluvím o
lidském hlasu a o technice, dovolte mi ocitovat otcovu báseň, která se přímo
jmenuje „Hlas“ „Balancovat lze i
po telefonní šňůře. Toto balancování
lze ovšem vykonávat i u mobilních bezdrátových telefonů. Problém nastává,
když neprovádíme duševní exhibici jen pro jediného účastníka, ale je jich víc
– tedy když jsme odposloucháváni. To potom nemusíme balancovat jen
v myšlenkové rovině, ale i na hraně zákona. Odposlouchávání nebylo
jen jednou z mocenských zbraní komunistické diktatury, ale na tento
problém narážíme stále, a stále je řešena otázka, kdy je to ještě zákonné a
kdy už ne. A proto mi dovolte ocitovat
ještě i jednu další otcovu báseň, která je i dnes více než aktuální. Jmenuje
se „Jeden druhému“ „Neslýchané doby,
v nichž jeden druhému nemá kdy naslouchat Zdá se mi, že
v této hektické době je čas k naslouchání anebo vyslyšení ještě
vzácnější a je to velká škoda, protože by se předešlo mnohému nedorozumění,
mnohým rozpadům vztahů i manželství a v některých krajních případech i
některým sebevraždám. Schopnost
naslouchat je mimořádně důležitá, a to i tehdy, kdy nemáme k vyslyšené
situaci co říci, nebo se nám nedostává slov. Jde tedy o to,
abychom se i skrze víru naučili být trpělivými příjemci lidských hlasů, nářků
i proseb, a zároveň abychom nevyslyšeli každou pomluvu a zlobu, zvláště,
máme-li s dotyčným dobré osobní zkušenosti. Protože i vyslyšení
čehokoliv bývá příčinou rozpadu přátelství i partnerství a způsobuje i
obrovské zlo uvnitř církve nebo náboženské obce. Z našeho
textu o Janu Křtiteli ovšem vyplývá, že on byl „hlasem volajícím!“. A to si myslím, že je úlohou každého
křesťana. Být volajícím hlasem a zvěstovatelem evangelia. Nejde
o kolovrátkové a stereotypní fráze a hesla, ani o tlampačové výzvy a nábory, či laciné
a prázdné výkřiky, ale o vnitřní hlas svědomí a Božího povolání, který může
být někdy úplně tichý a jindy zase hlasitý, to podle potřeby. Tento hlas,
v určité harmonii doprovázený i našimi skutky by ovšem neměl směřovat
pouze ven, k cizím příjemcům, ale i dovnitř, do našeho srdce, do
našeho ztišení se a zastavení v rychlém běhu dnů. Jenže hlas svědomí a
ztišení se ve všem tom okolním hluku často zcela přeslechneme. S.a b., lidové
úsloví „hlas lidu – hlas Boží“
z biblického pohledu naštěstí neplatí. Hlas Boží je totiž naprosto
jedinečný, svébytný i nezávislý, a na rozdíl od lidské velkohubosti je i
skutečnou silou a mocí, skrze kterou
bylo stvořeno všechno co jest, a skrze kterou jsme byli i my povolání do
služeb víry, naděje i lásky, tedy i do role jakési ozvěny a nedokonalého
reproduktoru Božího hlasu. S. a b. obracejme
se k Hospodinu, který nás neodposlouchává, ale slyší nás a naslouchá
našim modlitbám, a proměňujme se skrze víru, aby v té záplavě informací
i slov jsme se alespoň někdy také stávali „hlasem,
volajícím na poušti“. Amen
|
