Lukáš
Volkman: Třetí pokušení na poušti – korupce Mt
4,8-11: „Pak ho ďábel vezme na velmi
vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu:
„Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš
odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se
budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ V té chvíli ho ďábel opustil, a
hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“ Ž
22,27-29: „Pokorní budou jíst dosyta,
budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít
navždy. Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě
se budou klanět všechny čeledi pronárodů. Vždyť Hospodinu náleží kralovat i
nad pronárody vládnout.“ Mílí
přátelé, pokušení třetí, které jsem vybral pro dnešní setkání, se mi zdá být
nejen tím nejtěžším, ale vzhledem k polické situaci, jakož i
k situaci v celé společnosti, kdy zkorumpovanost i
zkorumpovatelnost je vůbec největším i nejrozšířenějším problémem, se tato
část textu stává i nejaktuálnější. Ono
totiž, když už to někdy vypadá nadějně, často posléze zjistíme, že se pouze
naplnil aforismus: „Byl nepodplatitelný.
Do určité sumy.“ Velikost úplatků je odstupňována tím, kdo a co
potřebuje, anebo čeho chce dosáhnout. Cenu zvyšuje i míra rizika,
protizákonnost a trestnost, a souběžně s tím je zvyšována i deformace
charakteru, protože jak známo: „hodně
pokřivený charakter se lehce vyrovná – s čímkoliv“. Výstižnou
odpovědí na zoufalý stav, ve kterém se ocitáme, je otázka vyslovená
Petroniem: „K čemu jsou zákony tam, kde
jedině peníze Nakonec
i ve středověku horší než ti, kteří platili odpustky, byli církevní
hodnostáři, kteří je vymysleli a vybírali. Říkám to proto, že totéž můžeme
vztáhnout i na náš evangelijní text. Ďábel nabízející všechna království
světa by asi pro celý svět byl a je velkým pokušením, ale oč horší by pro
celý svět i každého z nás bylo, kdyby Ježíš Kristus – Spasitel světa na
to přistoupil. On nás však učí a doporučuje: „Hledat především království Boží a spravedlnost“. Opustíme-li
svět vysoké korupce, moci, podrazů a pochybných vlivů, každý z nás máme
za sebou spousty kompromisů, sobeckého prosazování se na úkor někoho jiného,
sami jsme byli mnohokrát někým a něčím ovlivněni a možná i napáleni. Za zisky
všeho druhu nejednou stálo nemalé úsilí i nasazení. O to více je na Kristově
třetím pokušení fascinující onen zdánlivý nepoměr požadovaného a nabízeného.
Ježíš mohl mít pohodlně, rychle a hned všechna království světa i
s jejich slávou, čímž by i naplnil tužby mnoha lidí, kteří právě
takového Mesiáše očekávali. A za to všechno stačilo pouze ohnout záda. Byli
sami, nikdo je neviděl. Žádné Kainovo znamení, ani žádná smlouva, podepsaná
spolupráce či legitimace by nenásledovali. Satan
chtěl jenom to, co skoro všichni politici, úředníci a šéfové či funkcionáři –
tedy vnější projev úcty a uznání. Ježíš si ale (na rozdíl od mnoha lidí)
nenamlouvá, že jeden malý ústupek mu nevezme vnitřní přesvědčení a že myslet
si může své, protože ví, že všechny myšlenky, slova i činy jsou před Bohem
propojené a především ví, že jediný koho je třeba uctívat, je samotný Bůh,
což je i prvním a druhým požadavkem Desatera, na které se Ježíš i odvolává. Milí
přátelé, dnešní text nám ukazuje, že velikost darů a nabídek, které mohou
přicházet odkudkoliv, nemusí být vůbec určující. Určující je náš přístup a
priority, které si zvolíme. Všechno včetně majetku, postavení a moci může být
i prospěné, pokud neplatíme větší cenu a především jinými prostředky než
k tomu určenými. Intimní styky, charakter, vnitřní přesvědčení,
pravdivost a pravdomluvnost či posvátná úcta a skutečná bázeň – to všechno
jsou věci, které by neměly sloužit jako směnitelné platidlo za žádnou cenu. Starověký
římský myslitel a dramatik Publilius Syrus řekl: „Kdo rád přijímá dary, ztrácí svobodu.“ No, kéž by už ji někteří
lidé konečně ztratili. Je nejvyšší čas. Horší je, že ztratit se toho dá
mnohem víc a často nenávratně. A
právě proto, než Pán Ježíš tak hezky citoval
Satanovi to, co je psáno – komu jedinému se klanět a koho uctívat, tak ho
razantně a nekompromisně poslal někam. Ne sice tam, kam posíláme ve vzteku
lidi my. Poslal ho jenom z cesty. Pán Ježíš byl slušný člověk, ale
ve výsledku to vyšlo nastejno. Důležité totiž není přesné určení, do
kterého někoho vykazujeme. Důležité je, koho a za co vykazujeme. Obávám se,
že by drtivá většina lidí i církví za „všechna
království světa a jejich slávu“ nejenže nikoho z cesty neodehnala,
ale cestu by mu spíše zametala a s otevřenou náručí jej vítala. Nezapomeňme
však, že ke křesťanské víře patří též moudrost i odvaha v určitých
situacích a určitým lidem se nebát do očí říci – „Jdi z cesty“. Řekl bych, že mnohdy je to přímo nezbytné a
v církvi, ve společnosti i v politice zoufale scházející.
K víře ale patří i odvaha z mnohých cest dobrovolně sejít a odejít,
a na jiné se pokorně navracet. I my jsme různými lidmi a zájmy přiváděni a
odváděni a Bohem povoláváni. A řada lidí vstupuje do našeho života a provází
nás a my zase je. Ve společenství potom i skrze své spolubratry a přátele
nesměřujeme jenom ke smrti, ale též, jak věříme, i do života věčného. Vždyť
křesťanská víra obsahuje naději, že v Ježíši Kristu k nám
přistupuje Bůh a vstupuje nejen na naši cestu (přestože ho opakovaně
přehlížíme či od sebe odháníme), ale vstupuje i do našich srdcí a myslí,
které proměňuje, aby skrze přijetí Kristova kříže nás vykoupil, abychom
jednou směli i my předstoupit před Něho. Milí přátelé, Bůh nám sice nezaslibuje „všechna království světa s jejich slávou“, ale zaslibuje nám v Ježíši Kristu život věčný ve svém království nebeském, jehož cenu a slávu si představit ani nedovedeme. Jak napsal apoštol Pavel v listě Římanům: „…co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří ho milují“. Amen. |
|