Lukáš Volkman: Jsme stany i Božími chrámy
(kázání k listopadovým vzpomínkám)

Text: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama… „

2. list apoštola Pavla Korin%tanům, kapitola 5,1

Sestry a bratři,

hned první verši 5. kapitoly listu Korintským je krásnou metaforou vystihující rozdíl mezi životem pozemským a věčným, mezi tím, co je přechodné a co trvalé. Ať lidé jakkoli budují a upravují své byty a domovy a sebeintenzivněji kupují či staví své domy, vily či chalupy a chaty, z pohledu Bible přebývají ve stanu, který bude jednou stržen, neboť i ten příbytek, který obývají neustále a který také mnozí náležitě šlechtí a udržují cvičením či upravují novými „fasádami“ účesů a líčení a razantnější přestavby řeší na plastických klinikách i tento příbytek – lidské tělo, je odsouzen k zániku: ke spálení či zakopání do země a obrácení v prach. Což o to, obměna, úprava a údržba fasády, která je pro spoustu lidí hlavní náplní života, má v určitých rozměrech, mezích a v kombinaci s jinými zájmy a aktivitami také svůj význam a smysl a může přinášet vnitřní uspokojení jak pro majitele, tak i pro okolí. Na straně druhé je však člověk také velice složitou stavbou, což každý nejvíce pocítí, dojde-li k narušení či vyřazení jakékoliv funkce, neřku-li k ohrožení samotné existence. Stavba každého jedince obsahuje pumpu s čerpadlem v podobě srdce a složitou síť potrubí s rozvody do všech koutů v podobě žil a cév, a co jiného je žaludek, než zásobárna paliva tuhého i kapalného. Je to expanzní nádoba, která musí být stále doplňována. Stejně nezbytné jsou vzduchové trubice – ústrojí dechové se zásobníkem vzduchu i ventily, celou hydraulikou – plíce. Máme v sobě i výkonné filtry v podobě ledvin a ovšem i dlouhé odpadní potrubí. Všechno je naprogramováno a vloženo do mozku – řídicího centra, aby byl celý chod zaručen. I když jsem se omezil na výčet těch nejzákladnějších funkcí, je zázrakem i Božím darem, že můžeme fungovat.

Máme v sobě součástky opravitelné, vyměnitelné ale zatím i stále nenahraditelné. Samozřejmě nejoptimálnější je mít v sobě funkční originál. Každá naše součástka – celek nás samotných i každá sebemenší mikroskopická částečka je vrcholným technickým zázrakem na té nejvyšší úrovni – ovšem nikdo nemáme na nic žádný záruční list. Lidově řečeno – kdykoliv se cokoli může rozsypat. Je paradox, že i přes všechny technické vymoženosti a možnosti, které nám stavba našeho těla poskytuje, jsme v podstatě každý z nás obyčejným stanem, určeným ke stržení, takže nás ty skutečné stavby, ba i adaptace a rekonstrukce, časově zpravidla přežívají.

Historicky nazíráno bylo rozbalování stanu typické pro starozákonní putující Izrael. Nám tato činnost může připomínat spíše trampy či cirkusy. Pro mne osobně to ve stanu – i v cirkusovém – může být docela fajn, pokud to není příliš nadlouho. Nakonec v církvi i v životě člověk bývá účastníkem tolika cirkusových představení, ve kterých je k vidění nepřeberné množství přemetů, kotrmelců i balancování na hranách slušnosti a lidskosti, žonglování s důvěrou i se slovy, krocení divokých vášní a útoků. Všude kolem sebe člověk naráží na otrockou poslušnost, vycepovanost lehce dosažitelnou metodou cukru a biče – a to vše bývá prokládáno řadou komických výstupů, návrhů názorů i skečů, že kdyby to nebylo k pláči, člověk by se bavil jako při vystoupení klaunů, takže já už do klasických cirkusů ani nechodím.

Naše těla jsou jakýmsi darovaným místem, poskytujícím a zajišťujícím nám prostor k životu. To nejpodstatnější oč jde, ale spočívá v tom, zda prostor naší existence, našeho já, je vymezen pouze pro nás či pár nejbližších přátel a příbuzných, či zda je otevřen pro bližní a pro Hospodina. Vytěsněnost a uzavřenost tohoto prostoru pouze pro vlastní zájmy či pár vyvolených jedinců může být dána pokročilým stadiem zhoubného egoismu pohlcujícího naše vztahy i empatie anebo jde o pohlcenost a tíseň časovou – případně obojí. V každém případě se jedná o neschopnost, častěji ale o neochotu, vydobýt a uvolnit prostor, do kterého by mohl vstupovat Bůh. Tím se z nás stávají uštvaní konzumenti života či stroje na plnění povinností a vydělávání peněz. On totiž Hospodin není doprošujícím se a obtěžujícím bezdomovcem ani vlezlým náboženským fanatikem, vtírající se do naší přízně a časové skulinky, kterou jsme mu netrpělivě obětovali, ale je Bůh, který přes všechnu svou absolutně neomezenou moc, kterou si nikdo z lidí nedokáže ani vzdáleně představit, je ochoten jako host vstupovat do našich srdcí a myslí a zabydlet se v nich, přestože nejsme víc než stany určené ke stržení. Je dobré přijmout tohoto hosta – a tak se otevřít i naději života věčného, kterou před námi a pro nás Bůh otevřel ve svém synu Ježíši Kristu. Otevřel ji odkrytím víka smrti, pod kterým je uzavřena a zakonzervována sama podstata bytí. Otevřel ji Kristovým slavným vzkříšením.

A tím se posouváme – zařazujeme do nové kategorie. Pak – přes všechnu technickou dokonalost, ale zároveň i pomíjitelnost a časovou omezenost našeho žití – se před námi otevírá zaslíbení věčnosti, takže tím nejsme jen stany určené ke stržení ale též chrámy Božími. To apoštol Pavel vyjádřil na řadě míst svých listů. Chrámy Božími jsme však ve dvojím smyslu.

První rovina představuje stavební materiál pro stavbu příbytku, kterým je společenství Božího lidu. S přehledně zachyceným stavebním plánem tohoto chrámu se můžeme seznámit v listu Efezským (kapitola 2.20-22) „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu, v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Jak už bylo řečeno v jiných mých promluvách, viděno lidským pohledem se celá (a nejen naše) církev i každá její obec může jevit jako zřícenina, někdy i naprostá ruina, ale Bůh přichází i tam, kde se sejdou dva nebo tři a může to být z biblického pohledu – jedná-li se o upřímnou víru a touhu – plnější obecenství než kdoví jaké zástupy. Vedle zříceniny, a to je také veliké požehnání, které jako dejvický sbor zakoušíme, je to i jakýsi „stan setkávání“ – setkávání s novými lidmi, tématy i přátelstvími a jak věřím – s Boží přízní.

Druhá rovina chrámu Božího je velice osobní a týká se každého jednotlivce zcela individuálně. V 1. listu Korintským, kapitola 6,19 Pavel píše: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!“ Chrámy Božími jsme v tom slova smyslu, že „život věčný již zde na zemi se začíná…“ A tak přes všechnu práci a námahu, kterou jsme někdy úplně zavaleni, ten nejdůležitější prostor musíme budovat sami v sobě, abychom se přestavovali v chrámy Boží a usilovali i doufali v zajištění vstupenky do „příbytku, který nebyl zbudován lidskýma rukama“! Amen.

ZPĚT NA KÁZÁNÍ