|
Lukáš
Volkman: Matoušovo
evangelium 8,10-12:
„Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen,
pravím vám tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím
vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem,
Izákem a Jákobem v království nebeském, ale synové království budou
vyvrženi ven do tmy, tam bude pláč a skřípění zubů.“ Sestry a bratři milí přátelé –
k zacházení s osobností Mistra Jana Husa, některé projevy
slavností a především pak k vnímání husitství, jak je zaujímá naše
církev, bych měl určité výhrady. Ale i přes různé výtky k některým
projevům a postojům k tomuto, jak v naší církvi tak i jinde, zůstává
neoddiskutovatelnou pravdou, že Mistra Jan Hus je osobností mimořádně silnou,
významnou i stále inspirující a tudíž letošní kulaté 600. výročí je naprosto
jedinečné a pro každého z nás i neopakovatelné. Proto si naše náboženská
obec připomněla Jana Husa v rámci zahradní slavnosti i výletem na
Krakovec – Husovo poslední útočiště v Čechách – a též speciálním
rozšířeným komponovaným večerem. Rád bych uspořádal v září i výlet do
Husince. Neopakovatelné výročí se netýká totiž jenom jeho smrti, ale i
čehokoliv co udělal či napsal. A právě v den, kdy znělo ve sboru toto
kázání (7. června), to bylo přesně na měsíc a den 600 let od jednoho
z jeho listů, který napsal 7. června „Přátelům v Kostnici“. Zaujala
mne v něm – mimo jiné – věta: „Měl jsem za to, že jest na koncilu větší
kázeň a slušnost.“ Avšak celý list, jako i všechny ostatní, je povzbuzující a
prosakuje z něj láska, trpělivost a zájem o druhé, a to i přes nejen veliké
starosti ale i zdravotní problémy. Právě na velikost Husova utrpení, ale i na
velikost jeho víry, ukazuje závěr tohoto dopisu: „Nyní mne trápí bolest zubů a na tvrzi mne trápilo zvracení
s krví, s bolestí hlavy a kaménkem. To jsou tresty povinné za
hříchy a zároveň známky lásky Boží ke mně.“ Mistr Jan Hus již
v březnovém dopise Panu Janovi z Chlumu píše o žlučových kamenech,
těžkém zvracení a horečkách. Profesor František Šmahel ve své knize Jan Hus k tomu dokonce napsal: „Strážci se již obávali nejhoršího, proto
ho vyvedli z vězení a zavolali papežova lékaře.“ A ke všem těmto těžkostem se –
jak se dovídáme právě z dopisu ze 7. června – se přidala bolest zubů. Proto
jsem pro tuto bohoslužbu vybral biblické texty zaměřené na zuby. Zuby jsem se
před pár lety již zabýval ve dvou kázáních a několik myšlenek bych uvedl i
zde. Již starověký římský spisovatel
a důvěrník císaře Nerona – Arbiter Petronius, kterému se nakonec Nero
odvděčil tak, že ho donutil spáchat sebevraždu – vidíte nejen, že Jan Hus měl
přátele, kteří nakonec usilovali o smrt svého přítele –, tedy Petronius
napsal „Voda má zuby“. To znamená,
že odpůrce vody – voda kouše. Uvědomil jsem si, že mít zuby může pro někoho znamenat
cokoliv, a to nejen záporného. Zuby může mít například i víra anebo i láska,
zvláště je-li zahořklá, sobecká nebo třeba opičí. Vedle toho i některých lidí lze
mít „plné zuby“, což jste možná někteří zažili a možná jste se i v těch
místech sami ocitli. V takových případech je ale třeba spíše „zatnout
zuby“ a pokusit se přemístit do srdce anebo alespoň do určité neutrality. To
ovšem neznamená, že někdy nepadne kosa na kámen, což úsměvně vyjadřuje
latinské přísloví „rodete dentem dente“ – tedy kousat zub zubem. Mnohé střety, rány, pády a
zranění (zvláště ta vnitřní) mohou být velice bolestivá a zdlouhavá, zvláště
když jsme jakoby zakousnuti do pocitů křivdy, výčitek, obviňování a
sebeobviňování, takže často ani „čas, který je nejlepší lékař“, nic nezmůže. Rozhodně
ale určité smíření může přinést víra a odpuštění, což vidíme nejen u Ježíše
Krista ale i u mistra Jana Husa, který se i za své nepřátele modlil. Ve světe biblickém mají zuby
zpravidla rovinu zápornou. Skoro ve všech textech jsou buď zdrojem utrpení či
bolesti anebo nebezpečnou, ohrožující zbraní. (Žalm 3,7-9, Zjevení 9,6-9, Přísloví
10,26 ad) V evangeliích, když Pán Ježíš popisuje vyloučení ze života
věčného obrazy o pekle, ohni nebo temnotě, používá často příměr „tam bude
pláč a skřípění zubů“. A právě z tohoto ohně, pláče a skřípění zubů
měl mistr Jan Hus daleko větší strach než ze skutečného ohně i jakéhokoliv
utrpení. Vyvržení z instituce církve, vyvržení do tmy a do smrti, které mohli
způsobit středověcí církevní představitelé nebylo Husovi ničím, ve srovnání
s vyvržením z Království nebeského a stolování s Abrahamem,
Izákem a Jákobem. Možná – a to ví jen Bůh sám –
Ježíšova slova, řečená setníkovi v našem evangelním textu „Pravím vám, tak velikou víru jsem
v Izraeli nenalez i nikoho,“ by se dala vztáhnout i na Mistra Jana
Husa, protože tak velikou víru v naší zemi také nelze jen tak najít. Vrátíme-li se v přeneseném
slova smyslu naposled k zubům, lze říci, že pojem zub bývá také dáván do
slovního spojení se „zubem času.“ Můj otec v knížce Tlak mé krve otiskl i báseň „Stomatologie“. „Zub času zubí se. Čelisti let drtí nás svým skusem – než zem nás
polkne. Zub času se svými kazy přebolí… Dutino ústní – do tebe vložen byl
chrup i slovo – ne protézy slov, které slyším cvakat i v projevech
básnických.“ Zubu času nemilosrdně podléhá celé stvoření, ale dříve, než
přijde „zubatá s kosou“, dříve než nás „polkne zem“, býváme drceni či
pohlcení kde čím a kde kým. Skrze víru ale může být do našich srdcí vloženo slovo
života. Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, jak píše
evangelista Jan. Je to slovo o Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném.
Přijetím tohoto slova nejsme ušetřeni účinků zubu času a pohlcení smrtí,
které nebyl ušetřen ani Ježíš Kristus, ale je nám za její hranicí nabídnut
život věčný, který už žádným kazům, ani zubům a dokonce ani zubu času
nepodléhá. Jde tedy o to, aby v naší pomíjitelné pozemskosti byl
přítomen skrze víru již rozměr věčnosti. Teprve až z toho pohledu mnohdy
dokážeme skousnout a strávit nejen řadu nepodstatných věcí, nesrovnaných
vztahů i pocitů nespravedlností, které by nám jinak „ležely v žaludku“
anebo jsme jich měli „plné zuby“, ale pomáhá nám to strávit i věci nejtěžší a
nejbolestnější. Podstatné je, aby Boží láska nepronikala jen do našich slov,
ale těž i postojů, vztahů a skutků. Jak k tomu nabádá stále
aktuální slovo apoštola Pavla zapsané v listě Galatským 5,14 – 45: „Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově – Milovati budeš
bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a
požíráte, dejte se pozor, abyste se navzájem nezahubili.“ Amen. |