Lukáš Volkman: Dvojí zjevení v Jeruzalémě

Jan 20, 19-29: „Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Z evangelního textu Dvojí zjevení v Jeruzalémě bych dnes rád přesunul svoji pozornost od nevěřícího Tomáše k jinému důležitému pojmu (s vírou ovšem také úzce související) a tím jsou dveře. V našem textu se dveře vyskytují dokonce dvakrát a pokaždé jsou zavřené. Vzhledem k tomu, že učedníci vedle touhy se shromáždit a být spolu měli také, a to zcela oprávněně, strach před Židy, lze předpokládat, že tyto dveře nebyly jen zavřené, ale i zamčené a na petlici zabedněné.

Motivem jejich setkání nebylo očekávání Kristova příchodu, zaslíbení pokoje, dodání odvahy, přijetí darů Ducha svatého a vyslání do služby. Na úplném počátku nenastal čas otevřených dveří a otevřených srdcí. To všechno přinesl až Ježíš. Jeho příchod je proto zcela příznačně nazván zjevením. A protože jde o zjevení, ani zavřené a uzamčené dveře nejsou překážkou k tichému a pokojnému vstoupení. Ježíš Kristus překonává uzamčené dveře totiž úplně jinak než zloděj. Dveře nejsou poškozeny a místo odnešení cenností Ježíš daleko větší a ničím nenahraditelné cennosti přináší a dává. Tou první je pokoj – nezbytný k překonávání obav, strachu a úzkostí.

Uzavřené dveře do určitých kruhů či k někomu – to bývá mnohdy těžké a složité a člověk musí zpravidla, chce-li někam projít anebo se dostat, shánět průvodce. Někoho, kdo je schopen určité dveře alespoň pootevřít svým slovem, svým významem, svojí přímluvou, známostí. Mnohé dveře jsou otevřeny penězi a protislužbami přiměřené síly a potřeby.

Přejdeme-li ale ke skutečným dveřím do domu nebo bytu, musím se vám přiznat, (a možná to někdo také znáte), že jsou-li zabouchnuté či zamčené a dojde-li ke ztrátě klíčů, dostaví se místo pokoje spíše vynervování a vztek. I tyto dveře bývají zpravidla otevřeny nemalými penězi za zámečníka a nové zámky a klíče.

Kuriózní případ zavřených dveří a zdviženého padacího mostu, který vstoupil do historie, potkal mladšího bratra Karla IV. – Jana Jindřicha, jenž na podzim (po návratu z lovu) roku 1341 nebyl vpuštěn do hradu Tyrol vlastní manželkou Markétou Pyskatou. Vztek, hrozby ani dobývání nic nezmohly a Markéta v klidu přesedlala z rodu Lucemburského na rod Witelschbašský. A jsme-li už v historii, připomeňme i případ opačný, kdy naopak zapomenutá otevřená branka na hradbách měla (alespoň podle Zweigova románu „Hvězdné hodiny lidstva“) důsledky přímo katastrofální, neboť měla svůj podíl na dobytí Konstantinopole a tím i pádu Byzantské říše tureckým sultánem Mahomedem II. roku 1453.

Přesto, že nejsou naše domovy (alespoň zatím) obleženy přívalem Turků, z hlediska bezpečnosti (zvláště v dnešní době a této zemi) je dobré nezapomínat na zavírání a zamykání pokud možno bezpečnostních dveří i zámků. Mnohdy nám však ale ani toto zabezpečení nepomůže.

Přejdeme-li do sféry osobní, lze říci, že dveře do svého nitra a srdce máme i každý z nás. Tyto dveře bývají pro někoho otevřené a pro jiného zavřené. Tím však, kdo má zavřené mnohé dveře (u většiny vždy a u některých jen někdy) je samotný Bůh. On se do nich nevlamuje, nedobývá a ani je zpravidla neotevírá proti naší vůli. Ve Zjevení Janově kap. 3,20 můžeme číst: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“. Zaslechnutí a otevření je pouze na nás.

Biblický Bůh je tedy Bohem trpělivě čekajícím, protože ví, že lidé ve svých názorech, představách a předsudcích bývají silně uvězněni. Jedná se o problematiku, kterou bychom mohli označit – abych si vypůjčil velice výstižný název knížky Kateřiny Lachmanové – jako „Vězení s klíčem uvnitř“. Její kniha pojednává o velmi těžkém a dlouhém, mnohdy dokonce celoživotním vězení neodpuštění, do kterého se lidé sami uzavřou. Směrem k našemu tématu, k tématu uvěření, existuje ale také vězení. Vězení rozumu, vězení předsudků, pochybností a otazníků. Naše smysly, které nám otevírají dveře k poznání do nejrůznějších oblastí nás ale v oblasti duchovní mohou velice omezovat, spoutávat a věznit. Je to tím, že se víry chceme uchopit svou racionalitou tak, jako čehokoliv jiného. Víra ale je darem shůry, který musíme nejprve přijmout anebo se mu alespoň otevřít. Rozum dojde svého uplatnění a rozvíjení až v další fázi.

Slavný arcibiskup přelomu 11. a 12. století Anselm z Cantebury moudře napsal: „Nesnažím se Pane, nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.“ Anselm definuje Boha jako „to, nad co nic většího nelze myslet.“ To koresponduje s výrokem apoštola Pavla, že Bůh těm, kdo ho milují, připravil to, co ani člověku na mysl nepřišlo. Jinými slovy – Boha lze přijmout pouze jako toho, kdo nás nevýslovně přesahuje, a proto před jeho velikostí a majestátností musí být upozaděny i naše smysly a racionální úvahy, proto jiný bůh, než Bůh absolutně všemohoucí a nás převyšující by pro nás ani neměl význam.

A tím se dostáváme k onomu uvěznění do vlastních představ a pokusů do nich Boha vtěsnat anebo jej z nich vytěsnit, či vůbec nevpustit. To znamená, že klíč od těchto dveří tohoto vězení je opět na naší straně. Je uvnitř, je v naší hlavě, anebo je už zapomenut a ztracen.

Ježíš Kristus však ve své moci, trpělivosti i lásce stále vstupuje i do zavřených dveří, srdcí kam se Ho bojíme vpustit, ale na nás je, abychom mu alespoň částečně vyšli vstříc tak jako nevěřící Tomáš, který přes svou nevíru nezůstal zalezlý doma, ale překonal svoji lenost a pohodlnost a nedůvěru a především svůj strach ze Židů a vykročil v oblasti myšlenkové i pohybové směrem k obecenství, jehož se stal živou aktivní součástí. Tomáš (i přes své pochybnosti) opravdově a vážně toužil po víře a blízkosti apoštolského společenství i blízkosti Krista, a v tom je i pro nás tato postava inspirující. Ježíš Kristus ale nevstupuje pouze do našich srdcí či třináctých komnat, jejichž dveře bývají nejuzavřenější. On, jak čteme v Janově evangeliu ve stati „O dobrém pastýři“ říká: „Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Ježíš Kristus je dveřmi, které nelze ani vyrazit ani vypáčit ani žádným paklíčem otevřít, ale a to je nejdůležitější, On je dveřmi, které nelze ani obejít. Vejití skrze dveře, kterými je Kristus, znamená záchranu, protože to jsou jediné dveře vedoucí do života věčného. Jedná se (jak čteme v Matoušově evangeliu ve Výroku o dvou cestách) o onu těsnou bránu a úzkou cestu, která vede k životu a málokdo ji nalézá. Ježíš Kristus, který sám prošel bolestnou smrtí i slavným vzkříšením otevřel i pro nás brány života věčného a na tuto cestu nás skrze víru opakovaně zve a přichází k nám. Jde jen o to otevřít se a osobně dojít k Tomášovu vyznání: „Můj Pán a můj Bůh!

Je to krásné, když se i církev účastní Dnů otevřených dveří, ale před Bohem ještě důležitější je, abychom byli pro Něj místem otevřených myslí i srdcí a směřovali ke dveřím vedoucím do života věčného. Ke dveřím, které skrze Boží lásku a Kristovu oběť nezůstanou ani pro nás uzavřené. Amen.