Lukáš Volkman: Dva nebo tři

Mt 18,20 – „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Žd 10,23-25 – „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“

Milí přátelé, perikopa „O moci církve“, kterou jsme Vám posílali minulý měsíc, končila 20. veršem. Veršem, který je velice známý a řekl bych i značně zneužívaný a který zní: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

V běžně citované verzi bývá slovo shromážděni nahrazeno slovem sejdou. „Kde se sejdou dva nebo tři…“. Každý výraz má něco do sebe. Slovo shromážděni evokuje pojem duchovního shromáždění nebo obecenství. Slovo sejití může působit spíše náhodným dojmem. Scházejí se chlapi v hospodě, a to zpravidla „jako šváby na pivo“. Na straně druhé pro komorní společenství je příhodnější pojem sejití, setkání. S kamarádem nebo s přáteli se sejdete stejně tak, s rodinou, se sousedy nebo třeba s právníkem. S nimi všemi se neshromažďujete. A stejně tak, což je vůbec nejdůležitější, dochází v duchovním slova smyslu k setkání s Pánem. To není jenom název známé knihy profesora Jindřicha Mánka, ale je to i praxe a osobní zkušenost řady biblických postav, jakož i bezpočtu lidí v celých dějinách a jistě i řada z nás má ze setkání s Pánem tutéž, osobní zkušenost.

Způsoby, možnosti, místa i okolnosti oslovení bývají velice rozdílná a individuální. S vírou se můžeme setkávat v nejrůznějších obdobích i situacích, a zdaleka ne vždy býváme osloveni. Pokud k tomu však dojde skrze Bibli, modlitbu, osobní svědectví, četbu různých knih, těžkou životní ránu, nemoc, smrt či uzdravení atd., potom pocítíme, že nejen my jsme se setkali s Bohem, ale že především se Bůh skrze Ducha svatého setkal s námi. Byl vpuštěn do našeho srdce i do naší mysli. Reakcí na toto oslovení a uvěření je touha, ale i poslušnost k spoluvytváření obecenství Božího lidu, do kterého přichází Ježíš Kristus a je uprostřed něj.

Ježíš Kristus, onen největší a nejúspěšnější podnikatel, který vstoupil do dějin a pozměnil je ve všech sférách a oblastech jako nikdo před ním, ani po něm, a to – v počítání letopočtu pro většinu světa. Anebo Ježíš Kristus, onen naprostý a opuštěný zkrachovalec a bezdomovec, jehož krátký život proběhl mezi ubohým chlívem a popravištěm, byl, jak dosvědčují všechna evangelia obklopen obrovskými zástupy, kroužkem učedníků, anebo farizeů a nepřátel, stejně jako jednotlivci anebo úplnou samotou.

Veliké zástupy byly však rozhodně velice častou a zcela běžnou skutečností Ježíšova působení. Nebylo výjimkou, že se k Ježíšovi vůbec nebylo možno dostat na dosah ruky. Mnohdy byl zástup tak veliký, že Ježíš musel kázat a učit z lodi na moři. V případě ochrnutého, bylo pro obrovské množství lidí nezbytné rozbít střechu a spustit nemocného k Ježíšovi otvorem v ní. O davech by jistě mohl vyprávět i vrchní celník a veliký boháč Zacheus, který kvůli své malé postavě, chtěl-li Ježíše alespoň spatřit, musel odložit všechnu povýšenost, důstojnost a názorovou i společenskou odlišnost a vylézt na strom. Ani přes všechny ty zástupy lidí ovšem Ježíš Kristus nepropadl žádné megalomanii, pocitu nadřazenosti ani manýrům populárních hvězd a „osobností V.I.P.“, ale jak jsme četli, přichází i do společenství dvou nebo tří bratří a sester, kteří se scházejí v jeho jménu.

Na Boží straně tedy problém není. Je na straně lidské. Na vnitřní potřebě duchovního setkávání. Setkávání jako takové je v dnešní době, oproti dřívějším časům velice omezené, okleštěné a vzácné. Známý výrok o tom, že „Technika překonala obrovské vzdálenosti, ale nepřinesla žádnou blízkost“, je hluboce pravdivý. Ono je to ovšem ještě horší v tom, že technické vymoženosti, styl života a preferované priority, mezilidské vztahy nejen nepřiblížily, ale povětšině je naopak oddálily a odcizily. Zrychlením životního tempa nám nezbývá na nic čas a technika atomizovala mnohé jedince a nahradila vzájemnou komunikaci i soudružnost. To se projevuje v úpadku či zániku nejrůznějších sdružení, zájmových spolků i v omezení sousedských, přátelských i rodinných vztahů. Místo vzájemného bavení se spolu, chceme být stále baveni přes obrazovky televizorů a monitory počítačů. Přitom lidská pospolitost s výměnou a sdílením životních historek, názorů či zkušeností byla vlastní už pravěkým lovcům shromážděným kolem ohně.

Z této odvěké bytostné potřeby vlastní i jiným živočišným druhům, vycházel i Ježíš Kristus, který ale do centra, do těžiště, chcete-li, do ohniska umístil samotného Boha. A protože byl s Bohem Otcem plně sjednocen (já a Otec jedno jsme), staví do tohoto středu sám sebe. Své jméno, ve kterém se přítomní dva nebo tři (nebo 20, 50, 500 či jakékoli jiné množství) shromáždili, a po té i svoji přítomnost: „…tam jsem já uprostřed nich.“ Toto dvojí setkání – setkání lidí mezi sebou a setkání Ježíše Krista s těmito lidmi – předpokládá aktivitu lidskou i Boží. Problém je v tom, že ani církev se vždy neschází ve jménu Krista. V centru setkávání mohou být jen lidé, vnější atmosféra, uklidněné svědomí, výchovné návyky, stereotypní zaběhnuté rituály. Kristus z centra pozornosti bývá vytlačován jinými lidmi, zájmy, starostmi či povinnostmi, a to i uprostřed bohoslužeb a modliteb, ale může se do ní alespoň opět navracet. A to nejen do centra pozornosti, ale i do našich srdcí a životů.

Horší je, že upadá samotná potřeba se v jeho jménu shromažďovat. A právě tento výrok o dvou nebo třech slouží zvláště v naší církvi mnohým duchovním k sebespokojenosti, k omluvě či výmluvě nad rozpadem vlastního sboru a společenství a tím i k naprosté lhostejnosti v hledání nových cest a jiných možností, jak oslovit evangeliem součastného člověka. Přes všechnu svou snahu i očividný úspěch musím tuto ostrou kritiku vztáhnout i sám na sebe, protože těch příležitostí a možností, které jsem nevyužil a nevyužívám, je strašně moc.

Potřeba duchovního setkávání by měla být pro lidi zcela samozřejmá, jako v přírodě, jak říká Ježíš v Lukášově evangeliu: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“ Jenomže lidé dnes touží po jiných tělech, než je tělo Kristovo, podávané nám ve svátosti Večeře Páně, a touží po zcela jiných kořistech a hodnotách, než je Boží blízkost, láska a oběť. Lidé touží po jiné přítomnosti, než je přítomnost Boží. Společnost jistě může spokojeně žít v nadbytku a naprosté konzumnosti, ale z pohledu Biblického je to spíše k pláči. Nakonec – „Nic nového pod sluncem“ k pláči byl Ježíš pohnut i při pohledu na Jeruzalém. V Mt 23,37-38 můžeme číst: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý.“

Daleko smutnější než prázdné kostelní lavice je vnitřní, duchovní prázdnota, kterou zeje kdejaký lidský život a která tak často prostupuje i každodenním bytím nás věřících křesťanů. Naštěstí stále opouštěný a zavržený Ježíš Kristus je ochoten přicházet i do sebemenších obecenství i do jednotlivých životů tam, kde se mu otevíráme a dáváme mu prostor. AMEN.