Lukáš Volkman: Domov v těle není domov u Pána

2K 5,6-9: „Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.“

Hned šestý verš našeho textu je v podstatě takovým místem určení naší identity: „Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána“. Tělo je naším permanentním domovem i na našich nejdelších cestách. Tělo je naším domovem i po nezbytném opuštění anebo definitivní ztráty domova způsobené živelnou nebo politickou katastrofou. Holé tělo bývá často jediným domovem, který lidé v dramatických situacích zachrání. Přes všechnu zoufalost, nouzi a tragédii jak mnoho však zachránili proti těm, kteří přišli i o tento nejcennější domov. Vždyť i na sebenepohodlnějším přebývání v našem těle zpravidla do posledního dechu lpíme a nechceme tento často už velice nepohodlný, stísněný a kvalitou přebývání stále se zhoršující domov, opustit.

A do této žité reality můžeme číst Pavlova slova z osmého verše, psaná jakoby z jiného světa či z jiného břehu: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.“ Pavel neváhá opustit tento nejvlastnější domov, a kdyby záleželo jen na něm, kdyby nepociťoval závazky ke svým bližním, nejraději by odešel. To jasně vyjadřuje v listě Filipským 1, 21-24: „Život, to je pro mne Kristus a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ Na těchto verších jsem si nejmarkantněji uvědomil sílu Pavlovy víry. Pavel se nebojí, dokonce touží odejít, protože má nejen kam jít, na rozdíl od všech duchovních bezdomovců, ale také proto, že tuší, že vstoupí do nesrovnatelně lepší a úplně nové kategorie bytí. Apoštol Pavel na rozdíl od nás nechce být v jiném bytě – tedy těle. V těle vyšším, svalnatějším, mladším, zdravějším, štíhlejším, přitažlivějším. Proto se nehoní po fitcentrech, nenavštěvuje kosmetické ani masážní salony, netrápí se speciálními dietami, ani neběhá po ulicích a přírodních cestách, a pokud ano, potom proto, aby roznesl evangelium do celého světa. Handicapující ostny Pavel dokonce vnímá jako určitou výhodu pro zvýšení pokory a tedy i pro zvýšení výkonnosti a vlastního nasazení.

Pavel ani nechtěl odejít od povinností, úkolů a práce, která mu byla svěřena. Pavel netoužil po důchodu ani dovolených a rekreacích se sladkým nicneděláním, ani po turistickém cestování. Všechny Pavlovy cesty byly výhradně misijní. Nebyly to cesty poznávací, ale pracovní. I když poznávací byly také, neboť apoštol Pavel poznával situaci jednotlivých měst, míst a sborů, a lidé, kteří jej slyšeli, zase poznávali Ježíše Krista. Vytoužený a zasloužený odpočinek, který mají lidé naplánovaný na důchodový věk, měl Pavel naplánovaný až na život věčný. A tak jako mnozí lidé chtějí odejít do důchodu, chtěl apoštol Pavel odejít (ne z práce, ale ze svého těla), ze svého nejvlastnějšího domova, aby mohl konečně být, jak napsal v osmém verši: „doma u Pána“.

Do touhy odejít k Pánu zdaleka ne každý člověk, ani křesťan doroste, a záleží jistě i na okolnostech i věku, ale dozrávat postupně do vnitřního klidu, že i po opuštění těla máme kam jít, to je biblické. S naší touhou po blízkosti a přítomnosti Boží souvisí samozřejmě i naše touha líbit se Pánu, na což také často zapomínáme, zahlceni vlastní samolibostí anebo touhou po líbení se určitým lidem a úplně nejhorší je snaha zalíbit se všem. To je ale velké téma, které nelze rozhodně v této chvíli zkoumat, a proto bych se rád posunul až k druhé části našeho závěrečného devátého verše.

„Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.“ Z biblického pohledu je na jedné straně naším nejbytostnějším domovem naše vlastní tělo, takže jsme doma po celý život, ale protože Písmo vše nazírá z odlišných zorných úhlů, tak je pravdou i výrok autora prvního listu Petrova 2,11: „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva“. Ať už se ale považujete, milí přátelé, za domácí pecivály anebo za cestovatele, cesta za Kristem je vždy a v každém případě vyjitím. Vyjitím ze své sobeckosti, sebestřednosti, lenosti. Cesta za Kristem je hledáním a kladením si nových otázek, nových jistot i pochybností, nových směrnic, ukazatelů a norem pro každodenní život. Cesta za Kristem je budováním nových vztahů k bližním i k Bohu. Cesta za Kristem je vědomím, že ten největší a nejtěžší krok do neznáma, který je před každým z nás – vykročení z vlastního těla – zůstává sice nadále tajemstvím, ale rozhodně nejde o pád do propasti beznaděje, zmaru a prázdnoty, nýbrž jde o přechod do nového domova.

Smrt jako odejití do neznámé ciziny. Cestování je velice obohacující složkou života a jak je radostné bez komunistických direktiv a zákazů. Oč krásnější je svobodné cestování oproti emigraci z jakýmkoliv návratem v nedohlednu. Kolik rodin a přátelství bylo rozbito, kolik vztahů a vazeb bylo zpřetrháno, kolik blízkých bylo navždy odloučeno. Otcova báseň v próze, jmenující se Příběh, kterou mám velice rád, nesměla v totalitě nikdy vyjít. Může nám ale připomenout: 1) dobu nesvobody a útlaku, a tudíž i radost, že alespoň v této oblasti je náš život nesrovnatelně lehčí, než býval; 2) že problém emigrace v řadě zemí na tomto světě stále existuje a my bychom alespoň v modlitbě na tyto lidi neměli zapomenout; a za 3) v této básni v próze můžeme najít i útěchu, že naše cesta je společná. „Žádal o vízum na onen svět. Nedali mu výjezdní doložku ani devizový příslib. Emigroval tajně přes hranici života a smrti. Parte bylo jeho celním prohlášením. Označili ten čin za zradu, za projev malého vlastenectví. Vyloučili ho ze všech organizací. Uzákonili nemožnost jeho návratu. Nevadilo mu to. Věděl bezpečně, že všichni přijdou za ním.“

Opuštění těla je naší poslední cestou, a proto tělo nesmíme vnímat jako překážku na cestě ke spáse ale naopak jako dopravní prostředek. Milí přátelé, smrt je emigrací do nejméně známé ciziny, ze které už absolutně nikdy není návratu, ale ve víře se můžeme s apoštolem Pavlem těšit a očekávat nový domov, jehož brány byly Kristovým vzkříšením otevřeny a v přijetí jeho výkupné smrti na kříži jsme dostali pozvánku s trvale platnou smlouvou. Amen.