Zdeněk Havránek: Dar víry

 

Ev. Mk 10,13-16:

„Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: ,Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.‘ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.“

V izraelské společnosti bylo zcela běžné žehnat dětem. Rodiče jim žehnávali každou sobotu. O dnu smíření a jiných svátcích jim žehnali zákoníci před synagógami. Žehnalo se tak, že se dětem na hlavu položili ruce a řekla se modlitba, která měla zaručit dítěti Boží ochranu. Když však lidé přiváděli děti k Ježíšovi, učedníci je začali odhánět. Nepřipadaly jim společensky, ale ani jinak, vhodné a připravené na to setkat se samotným Ježíšem. Jako by snad měly Ježíše odvádět od jeho velkého poslání. Výchova dětí v době Ježíšově byla autoritářská a běžně se používaly tělesné tresty. Tvrdou a nekompromisní výchovu bylo možno vidět jak v kultuře helénistické, tak v kultuře hebrejské. U pohanů dítě neznamenalo nic. Drastické a morbidní případy zacházení s dětmi u pohanů – míněno u Egypťanů, Řeků a Římanů – nebudu raději komentovat. Ale ani dětství u Hebrejců nebyla žádná procházka růžovým sadem. Tehdejší podmínky výchovy dětí se s dnešními nedají vůbec srovnávat. Naprostá většina našich dětí si oproti dřívějším dobám žije jako v peřince. A naopak se někdy prosazuje až nezdravý „kult dítěte“ jako doplňku pro životní standard.

K překvapení všech, jednání učedníků Ježíše rozhněvalo. Ježíš byl zcela opačného názoru a dokonce dával děti do popředí k lepšímu pochopení víry. A nejen to, šlo mu o to vytvořit společenství. Do církve patří celé rodiny, včetně malých dětí. Dle prvotní křesťanské církve i malé děti vstupují do nebeského království. Ježíš děti objal a požehnal jim. Tím, že jim Kristus žehná, dostává se jim království nebeského. Děti mají naději království Božího. Ježíš řekl: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ A proč jim patří? Jelikož umí přijímat dary. Umění přijmout tento dar dospělí, avšak ne všichni, často zapomínali. Děti dary přijímají s radostí. A tak by měl člověk přijímat dar víry také s radostí. Když tento dar přijmeme jak máme, s dětskou radostí, budeme sami radostnější, budeme žít podle víry a bude to na nás vidět. V této perikopě o dětech jde tedy především o postoj víry. Osobně jsem si to ještě úplně také nepřiznal a nepřijal, tak jak bych měl, pořád jako bych si tu víru chtěl vybojovat sám. Na mě tedy není vždy vidět ta radost a záře, která by měla být viděna.

Vrátím-li se k umění přijímat dary, tak se to má tak, že děti dar přijmou a nepřemýšlejí jako dospělí, tedy jakým způsobem bych to dotyčnému odplatil. Někteří lidé dokonce dary ani nechtějí přijmout, aby se náhodou necítili tomu druhému zavázáni. Můžeme to uchopit i z druhé strany. Dáváme, pomáháme a konáme dobro přeci také bez nároku na odměnu či odplatu. Jasné je, že dávat je více než přijímat. Evangelia zvěstují: ten kdo dává, je Kristus. My také dáváme dětem různé věci a hlavně lásku bez nároku na odměnu a ony lásku a dary s radostí přijímají. Ale abychom se dostali ještě hlouběji, budu citovat krásné heslo francouzské filosofky Simone Weilové: „Jedna z nejvzácnějších radostí pozemské lásky, sloužit milovanému, aniž by o tom věděl, je v případě Boží lásky možná jen skrze ateismus.

V dnešní perikopě Ježíš klade důraz na to, abychom přijali království Boží jako děti. Znovu cituji: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Jde tedy o to přijmout víru jako dar a tím i podíl na Božím království. Přijetí tohoto daru neznamená, že to Bohu můžeme a i budeme chtít mermomocí odplatit a snažit se dělat dobré skutky i tam, kde to není třeba. Jelikož ať děláme, co děláme, stejně je to málo. Je důležité, abychom byli šťastni a plní radosti, díky daru, který nám byl dán. Tato radost a přijetí daru víry dětským způsobem je pro Boha dostačující. Naše skutky a osobní – jakási radostná aura na sebe nenechají dlouho čekat. Nechme se tedy vést Kristem. Pokusme se důvěřovat Otci na nebesích tak, jako děti důvěřují svým rodičům – naivně a oddaně. Všichni mohou být dětmi Božími – dospělí, staří, mladí, rodiče, děti. Ježíš přijímá do svého království i lidi, kteří mohou vypadat jako autsajdři, podivíni, jsou to lidi žijící mimo okruh apoštolů či dnešních kněží, kteří si o sobě někdy myslí, že jsou privilegovaní a že mohou určovat pravidla pro vstup do království nebeského. Taková pravidla jsou Kristem již za jeho života zde na zemi absolutně nerespektována. Kristus otevírá dveře království Božího všem hříšníkům jakéhokoli věku, všem nám, kteří smíme být dětmi Božími. Bůh nám darem Božího království dává budoucnost. AMEN.

 

Zkosené hrany: ZPĚT NA KÁZÁNÍ