Lukáš Volkman:
Čtvrté blahoslavenství

Milí přátelé, čtvrté blahoslavenství zní: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ S podobným zněním, i když obsahově odlišným, se můžeme setkat u evangelisty Lukáše. Jeho druhé blahoslavenství zní: „Blaze Vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.“ A proti tomu staví Lukáš i běda – „Běda Vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět.“ Jistě jste si všimli rozdílu mezi oběma evangelisty – Matouš dodává „po spravedlnosti“. Lukášovo evangelium, jak už bylo častěji připomenuto, je zaměřeno více sociálně. Všímá si materiální chudoby a nespravedlnosti, která je u některých lidí vystupňována až po fyzický hlad. Vidět hladovějící v Ježíšově zemi a době nebylo nic neobvyklého.

Hlad a žízeň jsou jistě největším problémem pro ty, kdo takto trpí. Nechci zmenšovat toto utrpení a myslím si, že církve především by se měly snažit tento problém na celém světě odstraňovat. Avšak příčiny hladu mohou být různé včetně lenosti, neschopnosti, hazardnímu přístupu k penězům atd. Nemluvě o tom, že hladovět může každý člověk, bez jídla musí hladovět. Jde o fyziologickou nutnost, která sama o sobě nevypovídá nic o našem vztahu k Bohu a našem vnitřním životě. Zatímco hladovění po spravedlnosti v tom biblickém slova smyslu je touhou po Boží vládě. Je to naděje, která motivuje a naplňuje naší víru a dává jí eschatologický výhled. Biblická víra má cenu pouze za předpokladu těchto nadějí a tohoto očekávání. Hlad po Boží spravedlnosti není nic automatického, nic samozřejmého. S tím se setkáváme jen u některých věřících. Některých proto, že mnoho lidí i církví si snaží přivlastnit Boží spravedlnost a jednají se suverenitou náležející jen Bohu. Touha po Boží spravedlnosti vyžaduje poddání se Boží vůli, což není pro nikoho jednoduché. Většina lidí touží po spravedlnosti lidské a bohužel nemálo je těch, kdo netouží vůbec po žádné spravedlnosti. Jsou schopni vykořisťovat a nárokovat si práva, která jim nenáleží. Osobní blaho za cenu bezpráví, útlaku a násilí. Dá se říci, že hlad po Boží spravedlnosti je něco vzácného. Proto jsou v Matoušově evangeliu blahoslaveni právě ti, kteří takto hladoví. Hlad po Boží spravedlnosti nemusí prožívat pouze lidé utiskovaní, perzekvovaní a umlčovaní, ale zpravidla právě tito lidé takto hladoví. K plnému nasycení tohoto hladu dojde jistě až v plném obecenství s Bohem, v obecenství rovnosti a lásky. Přesto si myslím, že hlad po Boží spravedlnosti je sycen i v našem pozemském životě.

V upřímné modlitbě nám Bůh může dát zakusit sílu své existence. Může Duchem svatým naplnit naši víru, která se promění v jistotu, že svá zaslíbení splní. Profesor Jindřich Mánek v knížce Dům na skále správně píše, že církev v historii často nešla s hladovými, ale šla se sytými. Tento historický problém a fakt je aktuální stále – buď tím, že se církev snaží z hmotných statků urvat, co se dá, anebo naopak naprostým přizpůsobením se vnějšímu okolí, kdy církev téměř popře svou podstatu. Takže vám nakonec církevní představitelé připomínají více manažery než pastýře.

Lidé obecně očekávají, že jejich hlad po spravedlnosti bude nasycen v církvi a když se to nestane, když dojde ke zklamání – odejdou. A tady je třeba říci to nejpodstatnější. Zklamání se v církvi patří k nejbolestnějšímu a nejméně pochopitelnému ale při větším zapojení se do života církve se mu téměř nelze vyhnout. Míru rozčarování a bolesti nesnižuji, neboť ji velice dobře sám znám. Církev není v žádném případě územím, kde byste nenarazili na mnohdy i velikou nespravedlnost. V tom její jedinečnost a odlišnost nespočívá. Ta spočívá v tom, že každá církev by měla být jediným společenstvím, kde bude pociťován hlad po Boží spravedlnosti, která je vždy odlišná a skrytá. A teprve tomuto hladu se dostává z Ježíšových úst ono veliké zaslíbení – „...neboť oni budou nasyceni.“ A toto zaslíbení musí církev přinášet, zvěstovat, naplňovat.

Toto zaslíbení samo o sobě je velikou duchovní potravou obsahující útěchu a naději (světsky nezajistitelnou). Takže z tohoto zaslíbení je možné zpětně být posilňován a sycen již v přítomnosti k překonávání tak mnohých nespravedlností, kterými jsme všude obklopeni a kterými každý procházíme. Vždyť nakonec skrze tu největší nespravedlnost – Kristův kříž – jsme všichni zachráněni. A jsme zachráněni jak jinak než nespravedlivě – neboť si to nikdo nezasloužíme. Teprve součtem těchto nespravedlností nám vyjde správný výsledek nepochopitelné Boží spravedlnosti. Amen.

ZPĚT NA KÁZÁNÍ