Co ještě víno v bibli

Doplňuji úvodní úvahu o celé kázání a dávnou vzpomínku vojína

K vínu – kázání

Biblické texty: I Kniha Mojžíšova 19,30-38 a Matoušovo evang. 26,26-29

Dívám se z okna naší fary – na sborové zahradě proti němu se začínají objevovat první hrozny. Kdy že jsme to měli ten „večer prosáklý vínem“? – loni, nebo už jsou to dva roky – a co jsem to tehdy měl za úvahu?

„Milí přátelé, víno ve větším či menším množství neprotéká pouze skrze naše ústa a jícen do žaludku a odtud dále – ono také zároveň stoupá do našich hlav a postupně proměňuje naše projevy myšlenkové, slovní i motorické – u někoho až do úplného „okna“ či bezvědomí. Ale víno prosakuje i do tak svaté knihy, jakou je bible a kromě textů před vínem varujících jakož i pití vína doporučujících (bible směřuje do nejrůznějších poloh i lidských situací) – zde najdeme i tak divoké využití vína, o kterém jsme četli v příběhu Lotových dcer v kapitole 19 knihy Genesis.

Lot měl povedenou rodinu. Nejvíce se proslavila jeho žena, která byla pro svou neposlušnost proměněna v solný sloup. I dcery se ale docela „vybarvily“, opití otce do nevědomí a následné krvesmilstvo drtivou většinu čtenářů či posluchačů přinejmenším pohorší. Abych byl upřímný, tohle je i na mě silná káva. Z hlediska genetického by se měly narodit úplně zdegenerované děti. Velké množství alkoholu při početí bývá mimořádně nebezpečné, o nejbližším příbuzenském poměru už vůbec nemluvě. Proti všemu očekávání však byly zplozeni praotcové budoucích rozvětvených rodů.

I z toho příběhu jasně vidíme, že Pán Bůh není ani farizejský zákoník ani ortodoxní fundamentalista ani maloměšťák. On dobře věděl, že Lotovy dcery nebyly úchylné a perverzní, ale že jednaly pod tlakem největší nouze a nutnosti a možná, že jejich utrpení a oběť si ani nedovedeme představit. Zaplať Bůh, že máme větší výběr, než měly ony.

V Novém zákoně prosakuje víno především a nejsilněji ze dvou evangelních partií a nutno říci, že pokaždé má jinou příchuť.

Prvním místem mám na mysli slavnou proměnu vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské (Jan) Tento počátek Ježíšových znamení nebyl samoúčelný. I zde hrála hlavní roli nouze – konkrétně nedostatek vína. Protože nikdo neoplýváme Kristovou schopností činit zázraky, nezbývá nám nic jiného než dávat si dobrý pozor na nedostatek. To mi připomnělo vtipný výrok amerického zpěváka Toma Waitse na otázku novináře „Máte nějaké problémy s alkoholem?“ Tom odpověděl: „S alkoholem nemám vůbec žádné problémy, tedy kromě toho, když nemám co pít.“

A přesně tento problém měli i svatebčané v Káni Galilejské. Neměli co pít. Ježíše nelze v žádném případě vidět jako propagátora alkoholu, ale na druhé straně ani jako abstinenta či puritánského suchara. Někteří křesťané nejsou jenom papežtější než papež, někteří se dokonce snaží vypadat zbožněji než Ježíš Kristu. Anatol France kdysi napsal: „Ti kdož vám tvrdí, že pití vína je zvyk pohanský, nepříslušný křesťanu, zapomínají na první zázrak Kristův. Proměnil tehdy víno ve vodu, či to bylo obráceně?“

U Kristovy zázračné proměny vody ve víno jsme nikdo přítomen nebyl. Jenomže Ježíš Kristus nemá pouze moc změnit podstatu tekutin. Nemenším zázrakem je obdarování vírou, tedy duchovní proměna člověka. Přes všechny zůstávající nedostatky, chyby, ba hříchy dochází k proměně hodnotového žebříčku, k proměně některých názorů i postojů, k proměně smyslu bytí, k proměně do empatie, odpuštění, odpovědnosti, oběti i naděje. Nevyhnutelná a konečná smrt je prozářena radostným zaslíbením života věčného.

Víno v Káni Galilejské je opojné svou nečekanou hojností i vysokou kvalitou. Je radostné svatebním veselím, trvajícím i několik dní.

Jak propastně jinou příchuť má víno z kalicha hořkosti při Poslední večeři Kristově. I tentokrát dochází k proměně. Již ale ne vody ve víno, ale v nesrovnatelně vzácnější tekutinu – v Kristovu draze prolitou a i za nás obětovanou krev na Golgotském kříži. Do jaké míry se ve svátosti večeře Páně proměňuje víno ve skutečnou krev se církve neshodnou – ale to není tak důležité. Důležité je, že zpečeťuje smlouvu, (jak čteme v evangeliu Matoušově), kterou Bůh s lidmi uzavřel a očišťuje nás od našich hříchů – jinými slovy, otevírá nám brány věčnosti. Rozhodující ovšem je, zda tento kalich Kristovy obětní smrti a naší spásy přijímáme nebo nikoliv.

Kalich s vínem, podávaný ve svátosti večeře Páně je opakovaným očištěním i zpřítomněním znamení smlouvy a potvrzením její platnosti. V jisté metafoře bychom možná mohli římskokatolický důraz proměny vína v Kristovu krev zcela otočit a říci, že Kristova krev se poměňuje ve víno a rozlévá se do všech kalichů všude tam, kde lidé ve společenství víry i v osobní pokoře, bázni a radosti přijímají – přes vlastní nehodnost – Boží dar smíření a spásy.

Staré zlidovělé rčení „Ve víně je pravda“ získává z tohoto duchovního pohledu nepředstavitelně zásadnější a hlubší rozměr, neboť toto víno neprosakuje do naší mysli a nerozvazuje nám jazyk, ale prosakuje do naší věčnosti a rozvazuje nám pouta smrti…

A přesto může spojení vína a krve vyvolávat děsuplné představy a zážitky z minulosti. Jejich hrůza mě osobně paradoxně velice pomohla ba zklidnila. Jde o to, že zažívám velice nepříjemné chvíle a pocity úzkosti při letu v letadle. Vždy se vynoří – po čase zase rozplynou. Nezbytné ovšem je, kromě modlitby, stále odvádět a rozhánět černé myšlenky.

Stejně, jako si velice hladový člověk příliš nevybírá jídlo, nevybírá si člověk v úzkosti ani podněty k rozptýlení – to byl důvod, proč jsem při návratu z dovolené otevřel časopis aerolinií a začal číst článek o pěstování vína v Evropě. Jeho začátek mne však tak fascinoval, že jsem si jej opsal, neboť jsem věděl, že přijde chvíle, kdy se mi bude hodit. Dnes – po třech letech – ta chvíle skutečně nastala. Cituji: „V prudké stráni směřující na sever odpočívaly v r. 1942 ve vyhloubených zákopech tisíce Němců, vojáků Wehrmachtu. Byl mezi nimi i vinař Erich Junger, německý rodák z rumunského Sibiu. Odehrávalo se to tehdy na ruském Krymu. Zuřila válka, ale podzimní babí léto poletovalo nad údolím a vzdušné proudy ho zanášely na protější, sluncem sežehlý jižní svah. Vinice se tam dosud šplhají do prudkého kopce, který je protkán desítkami sklepů naplněných sudy s červeným, sladkým a hutným vínem. „Ty sklepy s vínem vyhodili Rusové do povětří. Strašná rána do byla,“ vzpomíná Erich Junger. „Tisíce litrů červeného vína se valily z kopce. A ze zákopů se hrnuli Rusové, bylo jich jako much, a to víno pili z hrnků, nebo ho jen tak chlemtali ze země. Pak tam leželi a byli opilí. A někdo z našich důstojníků dal rozkaz a my do nich začali střílet,“ vypravuje starý voják. „Krve tam teklo moc a míchala se s vínem. Plakal jsem tehdy. Pláči i dnes, když u nás na mši v chrámu Páně kněz proměňuje víno v Kristovu krev. To si vzpomenu na Krym a na to pozdní léto,“ tiše pláče vinař Erich Junger.

Drastičnost takové vzpomínky musí být nesmírně krutá, ale na druhé straně, Kristova bolestně a nevině prolitá krev byla z Boží milosti prolita i za všechny marnotratně utracené životy i za všechnu bratrovražedně prolévanou krev v řečišti dějin. Žádný ztracený lidský život nemusí být ztracený u Boha a v Bohu.

Milí přátelé i když život ještě neztrácíme a lidé kolem nás nejsou stříleni přepadají nás stejně různé stesky, splíny, úzkosti, pochybnosti i beznaděje. Dobré víny rozhodně není všelék, ale někdy dokáže člověku jeho situaci částečně nadlehčit i ulehčit. Toho si byl vědom i autor starozákonní knihy Přísloví, který v 31. kapitole, verše 6-7 napsal: „Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná.“

Bylo by ale škoda pít víno jen ve chvílích těžkých. Úžasné je, může-li se člověk napít se svými přáteli a lidmi blízkými, což je jednou ze snah i těchto komponovaných večerů. A tak na závěr přeji každému z nás, abychom především dozrávali do stále pevnější naděje Božích zaslíbení, ale také abychom prožívali lidskou blízkost a sounáležitost a dokázali být dobré mysli s vínem i bez vína! Přeji každému z nás, abychom na alkoholu nikdy nebyli závislí a zároveň abychom dokázali vychutnat nejen dobré víno, ale každý den svého bytí.

Autor knihy Kazatel 9,7 napsal slova, která bychom si mohli odnést jako motto dnešního večera „prosáklého vínem: “A popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle.“ Amen.