Lukáš Volkman: Co je člověk?

Gn 1,26 – 27 – I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

J 4,10 – 14 – Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

Když se lidí zeptáte, jaký je rozdíl mezi člověkem a zvířetem, nebo co člověka odlišuje od ostatních živočichů, tak vám každý odpoví, že je to uvědomování si sebe sama, vnímání času, vědomí konečnosti, která je nevyhnutelná, a dále je to mravní a charakterová odpovědnost. Na tom se téměř s každým můžete shodnout. Lidství v běžném slova smyslu je třeba naplnit projevem, který je obecně podle všech norem a zákonů očekávatelný. Poleze-li člověk po ulici nahý, po čtyřech a s kostí mezi zuby, je ostatním zřejmé, že s jeho lidstvím nebude něco v pořádku. Ale spočívá-li lidství v nejobecnější rovině pro všechny rasy, národnosti, náboženství, kultury, země, města a světadíly v určitém vědomí a svědomí a projevu (byť vnějšně odlišném), musíme říci, že totéž platí pro biblický pohled pouze s tím rozdílem, že je rozšířena a posunuta hranice našeho vědomí, projevu, odpovědnosti, svědomí, ale i omezenosti. A v tomto posunu tkví tajemství víry i nejhlubší nezbytnost naplnění lidství ke kterému byl člověk stvořen.

Naše odpovědnost je posunuta nejen na právně stíhatelné činy, ale i na nepostižitelné myšlenky.

Naše vděčnost za stvoření je rozšířena nejen na rodiče a předky, ale – a to především – na Stvořitele nebe i země.

Naše láska je rozšířena z nejbližšího okruhu příbuzenstva, přátel, partnerů a sousedů na všechny bližní (i když ne ve stejné intenzitě) ale především je rozšířena, ba dokonce je převýšena, na lásku k Bohu.

Naše vědomí je rozšířeno nejen na skutečnost konce a skutečnost smrti, ale i na možnost věčnosti – věčného života.

Tímto rozšířením a prohloubením našeho vnímání a počínání dochází ke zkvalitnění i té základní odpovědnosti, vděčnosti, lásky i poznání, a tím k naplnění lidství – totiž Božího stvořitelského plánu.

Nemáme mít „podíl práce na polidštění opice“ – jak napsal Bedřich Engels –, ale můžeme a máme mít podíl práce na polidštění člověka, aby byl k obrazu Božímu.

Obraz ovšem neexistuje, dokud není namalován, a malování je proces míchání barev, hledání kompozice, perspektivy, pozadí, motivu – a být v pravém slovy smyslu člověkem k záměru, ke kterému byl člověk určen, je duchovní proces, na kterém se podílí člověk i Bůh. A protože bychom bez Boha a Ježíše Krista Boží záměr nepoznali a neměli bychom tudíž co rozšiřovat a prohlubovat a naplňovat, nemůžeme být na svou plnost lidství nikdy nadřazeně a domýšlivě pyšní.

Když se hovoří o rozšiřování, lidé mají zpravidla na mysli pozemky či existenční zázemí. Když se hovoří o prohlubování, mají na mysli zpravidla znalosti a vědomosti (pokud zrovna nekopou studnu), a když se hovoří o naplňování, mají na mysli zpravidla čas – aby byl naplněn činorodou prací nebo peněženku, aby byla naplněna patřičným obnosem, anebo pohár, číši, půllitr – aby byl naplněn patřičným nápojem. Já jsem tyto pojmy převedl na rozšíření a prohloubení lidskosti, která by měla naplnit naše lidství, naše poslání, ke kterému jsme byli stvořeni. Člověk je často v metafoře přirovnáván k nádobě, dokonce i v samotné Bibli. To však není nic nového.

Pojďme se ale nad touto metaforou zamyslet s určitým, ještě metaforičtějším významem. Člověk svým zájmem a tím, čím naplňuje svůj čas a život, se vskutku podobá nádobě, schráně či kusu nábytku. A tak se potkáváme s lidmi, kteří jsou živými džbány na pivo, půllitry či štamprlátky. Potkáváme se s chodícími knihovnami, potkáváme se s různými šatníky a almarami plnými oděvů, a narazíme-li na opravdového hypochondra, potom před sebou máme buď domácí lékárničku nebo větší urnu. Já sám, abych byl také osobní, jsem podoben skřínce s alternativní diskotékou a jsou lidé, jejichž zájmy jsou zredukovány na postel nebo ledničku. Někdo může být podoben truhle s pokladem nedobytným a skrytým, někdo zase alabastrové nádobě. Některým lidem nevidíte ani pod kabát, a některým vidíte zas až do žaludku. Jsou lidé, kteří jsou pouhými pokladničkami – prasátky s dírou v zádech, a ti lépe situovaní jsou zabezpečenými trezory či vkladními knížkami. A také jsou lidé, kteří vám svým obsahem připomínají popelnice – samý odpad…

Lidé, to je rozlišná směs designů a funkcí – od archaických vykopávek přes starožitnosti, až po hypermodernu. A pak jsou i lidé, kteří vám připomínají už jen střepy, a vy litujete, že je nemůžete dát dohromady – bývaly by to často krásné a funkční nádoby. Introvertnost a extrovertnost lidské povahy, to je otázka, zda má nádoba poklop, víko, zátku či naopak je otevřená. To však nebývá to nejpodstatnější. Podstatné je, aby nádoba měla dno. To je základ. Když teolog Paul Tillich sundal Hospodina z nebe výrokem že „Bůh je hlubinou našeho bytí“, můžeme tuto hlubinu připodobnit dnu. Bůh je naším základem. Člověk také Boha často poznává, je-li doslova a do písmene na dně. A když si položíme otázku, jaké nádobě byl tedy podoben Pán Ježíš, dostáváme v Janově evangeliu odpověď: „Já jsem studnice vody živé.“ Na poušti, když člověk po několik dní nesvlaží rty, těžko může chtít najít něco víc než studnici s vodou anebo oázu. Náhle všechny šatníky a skříňky, pokladničky, lahve s alkoholem, trezory a konta či truhly plné pokladů ustupují do pozadí našeho zájmu.

Život v tomto světě je životem na duchovní poušti, neboť jsme přímo obklopeni lidmi, kteří, ač žijí, postupně umírají duchem, a ani my sami nenalézáme vždy pramen, který nás obživuje. Studnice vody živé je nenahraditelná – tou my sami být nemůžeme, ale můžeme z ní čerpat posilu a sami se stát studánkami posilujícími všechny duchovně žíznivé. S Boží milostí a s Boží pomocí se smíme proměnit ve studánky naplněné láskou a vírou dříve, než skončíme v rakvích a urnách, oněch posledních schránkách našeho pozemského bytí. Amen.