Lukáš
Volkman: Ž
24,3-5: „Kdo vystoupí na Hospodinovu
horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce
ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde
požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“ Mt
5,8: „Blaze těm, kdo mají čisté
srdce, neboť oni uzří Boha.“ Nárok na čistotu srdce není
Ježíšovým specifikem, neboť se s ním setkáváme i ve SZ, jak dokládá náš
vstupní text, anebo například známé žalmistovo přání zachycené v Ž
51,12: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce,
obnov v mém nitru pevného ducha.“ Kvalitou srdce je totiž určena
kvalita celého člověka. Židé, a zvláště farizeové, se velice báli vnějšího
znečištění vzhledem ke špíně, vzhledem ke kontaktu s hříšníky, vzhledem k různým
pokrmům. A proto Ježíš klade důraz na čistotu vnitřní. Ve stati „Co
člověka znesvěcuje“ v našem Matoušově evangeliu mimo jiné říká: „Nerozumíte, že to, co vchází do úst,
přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce,
a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy,
cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které
člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“ Z tohoto
pohledu je už jasné, proč Ježíš blahoslaví lidi čistého srdce. Dnešní doba preferuje spíše
„ostré lokty a dlouhé prsty“ a také dochází (a to už od školních let)
k nadřazení mozku před srdcem. Preferována je chytrost a některými
především vychytralost. Důležité potom není, co si člověk opravdu myslí, ale
co, kdy, kde, jak a před kým říká, anebo naopak zamlčuje. Kdysi jsem
k tomu napsal: „I dobře fungující
mozek často reprodukuje myšlenky a pocity úplně zkresleně a falešně. Mozek
může být i dobrým cenzorem, ale především je třeba položit důraz na zachování
autenticity, aby nedocházelo ke zkreslení či dokonce úplnému obrácení
zesílených myšlenek – čili vyřčených slov. Ohlídat, aby slova nebyla oproti
přesvědčení odlišná, zkreslená a falešná, na to už samotný mozek nestačí.
Tady je třeba zapojit také svědomí, cit, lásku a odpovědnost, přičemž
nenahraditelným pomocníkem může být právě křesťanská víra se svou čistotou
srdce, neboť ona umožňuje zintenzivnění, prohloubení a někdy i znovuobnovení
našeho svědomí, naší lásky i naší odpovědnosti, a především člověk není
měřítkem sebe sama, ale posiluje se a upíná k Tomu, kdo jej
nesrovnatelně přesahuje.“ Čisté srdce tedy především musí
být oproštěné od falešnosti, vylhanosti a pokrytectví, aby mohlo být naplněné
otevřeností, ryzostí a upřímností. Vystižení upřímnosti, která je i před
Bohem zcela nezbytná (neboť se jedná o jeden ze základních pilířů všech
vztahů), což vyjadřuje úsloví: „Co na srdci, to na jazyku“. Ale pozor! – ani
s tímto základním požadavkem nemáme ještě vyhráno, protože úplně
určující je ono: „Co na srdci, či v něm“. Lidské srdce je totiž
skladištěm všeho možného a zpravidla i zcela protichůdného, takže ve výsledku
i náš jazyk obsahuje všehochuť myšlenek, pocitů i slov. Z upřímného
srdce lze být vstřícným i zatvrzelým, naivně důvěřivým či předpojatým a
zaslepeným. Tak, jako jsme
v souvislosti se „statečností srdce“ vyzdvihli statečnost a zároveň
zdůraznili, že ona samotná nestačí a musí být doplněna soucitem, obětavostí a
láskou, tak úplně stejné to je s upřímností. Je-li srdce naplněno
především zlobou, závistí, netolerancí atd., potom je upřímnost daleko více
na škodu než k užitku a působí mezi lidmi jen „zlou krev“. To znamená, že čistota srdce
není stavem jednou daným, ale jako všude jinde, kde chceme mít čisto, musíme
to udržovat a musíme uklízet. Pravidelný úklid je nejlepší, ale zaplať Bůh i
za ten občasný, protože mnozí lidé toho nejsou schopni nikdy, a zvláště
z vnitřními úklidy a myšlenkovými i vztahovými posuny míváme problémy
asi i každý z nás. Řekl bych, že pokorná modlitba
vyrůstající z vědomí Boží v Ježíši Kristu obětované a darované
lásky, milosti, odpuštění, vykoupení a zaslíbení života věčného je tím úplně
nejúčinnějším čistícím prostředkem pro naše srdce. Prostředkem, který
odstraňuje i letité nánosy pýchy, ukřivděnosti, samolibosti i nesmíření.
Usazené nánosy nejen do očí bijící, ale též skryté, přehlédnuté či
zapomenuté. Čistota srdce má totiž svůj vnitřní zrak. Čistota srdce nazírá na
skutečnosti, věci, lidi, vztahy, duchovní život i na nás samotné jiným zorným
úhlem pohledu. Pohledu, který nemusí být na první pohled, ale ani žádný další
zřejmý a fyzickému zraku viditelný. A možná právě proto a tím se
dostáváme i ke Kristovu zaslíbení – jen „čistému srdci zaslíbeno uzření
Boha“. To, co čisté srdce skrze víru vidí v náznacích, podobenstvích a
velice omezeně, uvidí jednou v plnosti. Viz apoštol Pavel, když v „hymnu
lásky“ říká: „Nyní vidíme jako
v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní
poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“. Jde tedy jen
o to, ani nezpochybňovat, ale ani se neznepokojovat tím, co nyní nevidíme,
neboť jak praví Písmo: „Boha nikdy nikdo
neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho
láska v nás dosáhla svého cíle.“ Známe rčení: „Čeho oko nevidí, toho
srdce neželí“. Můj otec doplnil: „Mnohé
srdce přesto želí – čeho oči neuzřeli“. A ono obojí je hlubokou pravdou a
k tomu ke všemu máme toho jistě každý hodně, co bychom nikdy radši ani
neviděli ani neslyšeli. Sestry a bratři, přes všechny
nesplněné touhy i nejrůznější prožitá zklamání, přes všechny výhledy, které
mohou vyvolávat obavy a strach, se nemusíme alespoň v duchovní oblasti
spoléhat na tak omezený smysl, jakým je náš zrak, ale můžeme a smíme vylévat
svá srdce před Bohem a být očišťováni i povzbuzováni jeho Slovem, láskou i
mocí. Pro naši víru je totiž
podstatné, abychom i pro sebe přijali Kristovo zaslíbení řečené nevěřícímu
Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš.
Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ AMEN. |