Lukáš Volkman:
Čisté srdce

Ž 24,3-5: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“

Mt 5,8: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“

Nárok na čistotu srdce není Ježíšovým specifikem, neboť se s ním setkáváme i ve SZ, jak dokládá náš vstupní text, anebo například známé žalmistovo přání zachycené v Ž 51,12: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ Kvalitou srdce je totiž určena kvalita celého člověka. Židé, a zvláště farizeové, se velice báli vnějšího znečištění vzhledem ke špíně, vzhledem ke kontaktu s hříšníky, vzhledem k různým pokrmům. A proto Ježíš klade důraz na čistotu vnitřní. Ve stati „Co člověka znesvěcuje“ v našem Matoušově evangeliu mimo jiné říká: „Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“ Z tohoto pohledu je už jasné, proč Ježíš blahoslaví lidi čistého srdce.

Dnešní doba preferuje spíše „ostré lokty a dlouhé prsty“ a také dochází (a to už od školních let) k nadřazení mozku před srdcem. Preferována je chytrost a některými především vychytralost. Důležité potom není, co si člověk opravdu myslí, ale co, kdy, kde, jak a před kým říká, anebo naopak zamlčuje. Kdysi jsem k tomu napsal: „I dobře fungující mozek často reprodukuje myšlenky a pocity úplně zkresleně a falešně. Mozek může být i dobrým cenzorem, ale především je třeba položit důraz na zachování autenticity, aby nedocházelo ke zkreslení či dokonce úplnému obrácení zesílených myšlenek – čili vyřčených slov. Ohlídat, aby slova nebyla oproti přesvědčení odlišná, zkreslená a falešná, na to už samotný mozek nestačí. Tady je třeba zapojit také svědomí, cit, lásku a odpovědnost, přičemž nenahraditelným pomocníkem může být právě křesťanská víra se svou čistotou srdce, neboť ona umožňuje zintenzivnění, prohloubení a někdy i znovuobnovení našeho svědomí, naší lásky i naší odpovědnosti, a především člověk není měřítkem sebe sama, ale posiluje se a upíná k Tomu, kdo jej nesrovnatelně přesahuje.“

Čisté srdce tedy především musí být oproštěné od falešnosti, vylhanosti a pokrytectví, aby mohlo být naplněné otevřeností, ryzostí a upřímností. Vystižení upřímnosti, která je i před Bohem zcela nezbytná (neboť se jedná o jeden ze základních pilířů všech vztahů), což vyjadřuje úsloví: „Co na srdci, to na jazyku“. Ale pozor! – ani s tímto základním požadavkem nemáme ještě vyhráno, protože úplně určující je ono: „Co na srdci, či v něm“.

Lidské srdce je totiž skladištěm všeho možného a zpravidla i zcela protichůdného, takže ve výsledku i náš jazyk obsahuje všehochuť myšlenek, pocitů i slov. Z upřímného srdce lze být vstřícným i zatvrzelým, naivně důvěřivým či předpojatým a zaslepeným.

Tak, jako jsme v souvislosti se „statečností srdce“ vyzdvihli statečnost a zároveň zdůraznili, že ona samotná nestačí a musí být doplněna soucitem, obětavostí a láskou, tak úplně stejné to je s upřímností. Je-li srdce naplněno především zlobou, závistí, netolerancí atd., potom je upřímnost daleko více na škodu než k užitku a působí mezi lidmi jen „zlou krev“.

To znamená, že čistota srdce není stavem jednou daným, ale jako všude jinde, kde chceme mít čisto, musíme to udržovat a musíme uklízet. Pravidelný úklid je nejlepší, ale zaplať Bůh i za ten občasný, protože mnozí lidé toho nejsou schopni nikdy, a zvláště z vnitřními úklidy a myšlenkovými i vztahovými posuny míváme problémy asi i každý z nás.

Řekl bych, že pokorná modlitba vyrůstající z vědomí Boží v Ježíši Kristu obětované a darované lásky, milosti, odpuštění, vykoupení a zaslíbení života věčného je tím úplně nejúčinnějším čistícím prostředkem pro naše srdce. Prostředkem, který odstraňuje i letité nánosy pýchy, ukřivděnosti, samolibosti i nesmíření. Usazené nánosy nejen do očí bijící, ale též skryté, přehlédnuté či zapomenuté. Čistota srdce má totiž svůj vnitřní zrak. Čistota srdce nazírá na skutečnosti, věci, lidi, vztahy, duchovní život i na nás samotné jiným zorným úhlem pohledu. Pohledu, který nemusí být na první pohled, ale ani žádný další zřejmý a fyzickému zraku viditelný.

A možná právě proto a tím se dostáváme i ke Kristovu zaslíbení – jen „čistému srdci zaslíbeno uzření Boha“. To, co čisté srdce skrze víru vidí v náznacích, podobenstvích a velice omezeně, uvidí jednou v plnosti. Viz apoštol Pavel, když v „hymnu lásky“ říká: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“. Jde tedy jen o to, ani nezpochybňovat, ale ani se neznepokojovat tím, co nyní nevidíme, neboť jak praví Písmo: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ Známe rčení: „Čeho oko nevidí, toho srdce neželí“. Můj otec doplnil: „Mnohé srdce přesto želí – čeho oči neuzřeli“. A ono obojí je hlubokou pravdou a k tomu ke všemu máme toho jistě každý hodně, co bychom nikdy radši ani neviděli ani neslyšeli.

Sestry a bratři, přes všechny nesplněné touhy i nejrůznější prožitá zklamání, přes všechny výhledy, které mohou vyvolávat obavy a strach, se nemusíme alespoň v duchovní oblasti spoléhat na tak omezený smysl, jakým je náš zrak, ale můžeme a smíme vylévat svá srdce před Bohem a být očišťováni i povzbuzováni jeho Slovem, láskou i mocí.

Pro naši víru je totiž podstatné, abychom i pro sebe přijali Kristovo zaslíbení řečené nevěřícímu Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ AMEN.

ZPĚT NA KÁZÁNÍ