Lukáš Volkman: Bůh ve středu (uprostřed Bůh)

„Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich.“

2. kniha Mojžíšova –Exodus 25,8

„Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Matoušovo evangelium 18,19-20

Milí přátelé – mám rád, když věci anebo témata se k sobě hodí, souvisejí spolu anebo jsou v naprostém protikladu či se doplňují. Programem jedné naší nedávné, společné sborové neděle byla návštěva Muzea hl. m. Prahy – viděli jsme tam nejen nejrůznější předměty z doby baroka, ale i slavný Langweilův model Prahy s centrem a opevněním, a když jsem zvažoval, jakou promluvu na tuto neděli vytvořit, našel jsem své – ještě cvičné – kázání z roku 1987, což je neuvěřitelných 27 let – právě na text 2. knihy Mojžíšovy. Zdá se mi, že v některých ohledech je tato úvaha aktuálnější, než byla tehdy, a proto ji chci sdílet s vámi i touto zcela moderní cestou.

Uvedený text se nachází v 25. kapitole, která celá pojednává o modelu schrány Hospodinovy, stolu a svícnů v chrámu. Každý kultický předmět, látka či ozdoba je přesně popsána. Mají předepsaný materiál, barvu, tvar i místo. Nejdůležitější však je výrok právě 8. verše: „Já budu bydlet uprostřed nich.“ Je to jistota, zaslíbení i ujištění, že všechna ta práce a dodržování směrnic má svůj význam a smysl. Je to jistota, že Bůh bude se svým lidem.

Všechny důležité stavby se stavěly uprostřed sídla, ať už byly politického či náboženského významu. Při pohledu zvenčí tyto stavby stály za hradbami. Ve zmenšeném měřítku modelů to vidíme u hradů a klášterů. Dnes žijeme v době, kdy se už hradby nestaví, už se nedají významné domy, paláce či chrámy takto chránit. Přesto však vznikala – a někde dosud vznikají – ve všech městech centra. Centra, která mají spíše obchodní či kulturní ráz. A tak má Londýn svou Wall Street, Paříž svůj Montmartre, New York svou Broadway a u nás třeba pětitisícová Litovel své náměstí Přemysla Otakara II. Ale kde se vyskytuje centrum, vyskytuje se zpravidla i periferie.

Ve složité architektuře lidské psychiky pak jedni nechali prostor ve svém vnitřním centru pro Ježíše, druzí jej odsunuli na periferii svých zájmů a třetím už nezbylo pro něj místo nikde. Musím kajícně přiznat, že i můj Ježíš bývá „pojízdný“. A přitom Ježíš Kristus má pro lidský život cenu jedině tehdy, stane-li se kamenem úhelným, tedy opěrným bodem, o který se můžeme opřít a také tím, na jehož bedra můžeme vložit své jho – tedy všechny své obavy, pochybnosti i starosti.

Králové jezdili uprostřed svých družin, stejně tak jako naši dělničtí představitelé se vozili do práce uprostřed svých kolon. Ve válečných leženích se stavěly štábní stany také do středu. To jsou však jiné středy. Středy, které mají zajistit bezpečnost a ochranu. Chce-li Bůh být v našem středu, potom ne proto, aby byl On ochraňován, ale aby chránil. Bůh ve středu, to je pevná hradba okolo nás. A mít Boha ve svém středu znamená mít rozhodnost a moudrost.

Pokud u rovnoramenné váhy posuneme těžiště z jejího středu, vychýlí se i váha a nastane nevyváženost. Život je stálé vážení a zvažování situace. Věřící člověk si uvědomuje závažnost rozhodnutí a rozhodne-li se pro Boha, chce jej učinit těžištěm svých životních vah. A náhle životní hodnoty získávají na váze a souměrně s tím všechny dosud závažné věci na ní ztrácejí. Jde o přehodnocování. Bída doby spočívá v tom, že dnešní lidé škrtli závažnost duchovna a zbyla jim jen tíha hmoty, kterou nemají čím vyvážit. Proto tolik unáhlených a nerozvážných kroků všude kolem. Proto tolik hodnotových systémů zcela nedostačujících. Zlehčení mravních problémů a obrácené hodnotové systémy mají negativní vliv na veškeré uvažování a počínání.

Nad pojmem rozhodování a volby jsem se hodně zamýšlel už dříve. Myslím si, že je to nejčastější lidská činnost, neboť vždy před námi existuje i jiná alternativa. Týká se to věcí zcela nepodstatných, běžných či každodenních, ale též i rozhodnutí velice závažných a důležitých a někdy i osudových. Kam až mohou lidská rozhodnutí dojít, nemají-li ve svém středu Boží slovo a lásku Ježíše Krista, vidíme dnes více než markantně. Dnešní lidé už rozhodují dokonce i o životě či nebytí svých dětí. Nejsou první. I Herodes rozhodoval. Rozdíl je jen v tom, že oni dovedou zabít své děti – ale ani tady nejsou první. Vždyť car Ivan Hrozný také zavraždil svého syna, aby mohl dále vládnout, jak nám o tom svědčí hrůzostrašný obraz světově proslulého malíře I. J. Repina.

Na posledním soudu bude zvážena naše lehkovážnost i závažnost našich hříchů. Nejen jednotlivec by tedy měl mít Boha ve svém středu, ale zejména i celá církev. Vždyť Ježíš říká: „Kdekoliv se sejdou dva nebo tři, tam já jsem uprostřed nich“. Bůh uprostřed společenství, to je ta nejradostnější vize (skutečnost) pro jednotlivce i církev. Písmo končí v této největší naději pro každého. A tak jako zvěst o ukřižování je dovršena zprávou o vzkříšení, tak na konci bible ve Zjevení Janově po všech hrůzách a utrpeních a vizích soudu čteme o novém Jeruzalému a přebývání s Bohem a o konci slz i smrti. Amen.