DEVADESÁTÉ VÝROČÍ CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ

Církev československá husitská v lednu roku 2010 slaví své devadesáté výročí. Je to příležitost k zamyšlení...

Oslava devadesátin je i v lidském životě velice významnou událostí, neboť zdaleka ne každý člověk se jí dožije. Zatím stále ještě (i v rámci celosvětového průměru) zemře více lidí v poněkud mladším věku, a to přesto, že se lidský věk stále prodlužuje (nepočítáme-li časy biblických praotců).

Devadesátiny symbolizují plnost a naplněnost přinejmenším co do časového úseku. Tento věk je tedy úctyhodným a požehnaným, i přesto, že je zpravidla doprovázen velkým omezením psychických a fyzických sil, nejrůznějšími zdravotními problémy, někdy i úplnou nemohoucností – a žel Bohu nezřídka i naprostým přehlížením od rodinných příslušníků a nejbližšího okolí.

Proto si i mnozí lidé (a to i v mladším věku) stěžují na různé obtíže, cítí se být na světě zbyteční a překážející a někteří i zcela ztratí chuť k životu. Tento stav velice vtipně popsal americký herec Milton Berle, a to výrokem: „Jste ve věku, kdy všechno, čím vás obdařila Matka příroda, vám bere Otec čas…“

Pro život ale není nejpodstatnější, o co nás časem obere Otec čas, či co nám nedala Matka příroda. Podstatný je náš přístup ke všem ztrátám i k celému našemu bytí. Hudební skladatel židovského původu Irving Berlin, který se dožil úctyhodných 101 let, tuto skutečnost vyjádřil úměrou, na kterou občas zapomínáme, a která zní: „Život se skládá z 10% toho, co z něj uděláte, a z 90% toho, jak ho berete.“ To je také důvod, proč bývají mnohdy lidé s velice těžkým osudem daleko šťastnější a vyrovnanější než ti, kterým se daří relativně dobře.

Na všechny pocity úzkosti, beznaděje, marnosti či dokonce vzteku, který může vysoký věk přinášet a u některých trvale obsahovat, je dobré se utěšit mým oblíbeným citátem světoznámého politika Winstona Churchilla, který pravil: „V mém věku si už nemohu dovolit, abych se cítil špatně.“ Jinými slovy – každý den je přidaným darem, za který máme být vděčni a ze kterého se můžeme radovat.

To nakonec koresponduje i s naším vstupním textem ze Žalmu 71: „Z mých úst plně zní tvá chvála, den co den tě oslavuji. Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.“ (Žalmy 71,8-9) Přes všechny starosti, obavy, omezení i komplikace, které s sebou vysoký věk přináší a které přirozeně zaplavují lidskou mysl a vyplouvají na povrch ve formě stísněnosti, zhoršené nálady anebo nářků a stížností, by víra měla způsobovat, abychom navzdory tomu všemu nezapomínali ani na „chválu a oslavu“, jak nám ji připomíná starozákonní žalmista. Vždyť víra přináší naději i tam, kde již žádné naděje nebylo.

Takto apoštol Pavel definoval v Listě Římanům známého starce praotce Abraháma: „Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: ‚ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.‘ Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo.‘ Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to ‚bylo počítáno za spravedlnost‘. To, že mu to ‚bylo počítáno‘, nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ (Římanům 4, 16-25) On se stal „otcem mnohých národů“ právě proto, že navzdory velmi vysokému věku uvěřil v Boží zaslíbení a tedy ve své budoucí otcovství. Stal se praotcem stejné víry, skrze kterou máme my uvěřit v Kristovo vzkříšení a tím i ve vlastní ospravedlnění a život věčný. Proto by navzdory všemu, čím procházíme, měla naše víra obsahovat vedle naděje také pokoru a vděčnost, neboť Bůh nás na rozdíl od nás ani v čase stáří neopouští.

Přesuneme-li svou pozornost k církvi, potom je zřejmé, že devadesátiny nejsou nikterak vysokým věkem. Mnohé církve jsou daleko starší a některé přímo nesrovnatelně! Přesto je doba nejsilnějšího rozvoje, rozmachu a růstu dávno za námi. Naše církev působí spíše chatrným a vetchým dojmem, způsobeným nejrůznějšími odchody, včetně těch na věčnost, a nedostatečným přílivem nových členů. Tělo církve neprochází dostatečnou regenerací. Paradoxně právě tato situace nedává jenom možnost odejít, ale dává i možnost k vnitřnímu prohloubení, k posunům směrem k Ježíši Kristu, což církev teologicky udělala, a k zintenzivnění pokory a odevzdanosti do rukou Božích.

Samotná existence církví, přes všechnu nadvládu totality, anebo naopak bezbřehé svobody a konzumnosti, je dokladem Božího působení a naplnění našeho dalšího textu evangelia: „Řekne jim: ,A za koho mě pokládáte vy?´ Šimon Petr odpověděl: ,Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.´ Ježíš mu odpověděl: ,Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.´ (Matouš 16, 15-18)

Nepřemožitelnost církve není dána její silou, ale skrytým, nenápadným a pro většinu očí neviditelným působením Ducha. Ve víře smíme mít Abrahámovskou naději, že přes všechno opouštění tolika lidmi do jiných zájmů, oblastí i na věčnost, a přes všechen nezájem mnohých, kteří zůstali, nebudeme opuštěni Bohem, ani odsunuti do zapomnění.

Slavný fyzik a myslitel Blaire Pascal moudře napsal: „Podepírá-li církev už jenom Bůh, je na tom dobře.“ Pravdivost tohoto výroku spočívá v tom, co vyjádřil apoštol Pavel v 1. listu Korintským, 4. kapitole, druhé polovině 25. verše „… a slabost Boží je silnější než lidé.“ To není výmluva ani omluva pro daný stav v církvi, ani to není důvod k sebespokojenosti či lhostejnosti k následné budoucnosti a dalšímu vývoji. Je to pouze braní na misku vah i jiných zorných úhlů, než které můžeme vidět a matematicky spočítat. Je to útěcha a zároveň i výzva, abychom stejně jako Abrahám měli naději i tam, kde už by ji jiní neměli. A k takovéto biblické víře se potom váže i odpovědnost a snaha pozměnit stav věcí a hledat nové cesty, nové možnosti a nová naplnění…

Devadesátiny jsou příležitostí otočit se zpět a to nejen ke vzpomínkám, ale i ke snaze mnohé pochopit a určitých chyb a omylů se snažit vyvarovat. Dánský myslitel Soren Kirkegaard měl pravdu, když napsal: „Život se dá pochopit jenom pozpátku, jenž žít se musí směrem vpřed“. A přesně totéž platí i o životě církve a v církvi.

Závěrem nelze naší církvi – a tedy i každému z nás – přát nic jiného, než duchovní růst, povzbuzení a posilu a především pak to nejpodstatnější: hojnost Božího požehnání s nadějí, že církev přežije každého z nás a i do budoucna se stane duchovním domovem pro ty, kteří přijdou po nás…