Lukáš Volkman

IV. neděle adventní

Ž 51,9-14: „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.“

Ř 10, 9-11: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ,Kdo v něho věří, nebude zahanbenʻ.“

Mt 5,8 ; J14, 1-6: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Řekne mu Tomáš: ,Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?ʻ Ježíš mu odpověděl: ,Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mneʻ.“

Sestry a bratři, milí přátelé, do mého letošního adventního očekávání Kristova zrození vstoupila dvě zcela neočekávaná a náhlá úmrtí. Kromě toho je v těchto dnech celý svět v šoku z neočekávaného a brutálního zavraždění nevinných dospělých a především pak malých dětí na jedné z amerických škol.

Bolest, úzkost, strach a smutek jsou protipólem Biblických vánočních radostí a naděje, ke které bychom měli směřovat, ač se to zdá skoro nemožné. A tak jsem se rozhodl vydat na tuto cestu, která je těžká, zvláště v tomto období, ale na které můžeme najít i velikou posilu a naději.

Všechny biblické texty jsou úmyslně zaměřené na lidská srdce, onen odvěký symbol zamilovanosti a lásky nejen k člověku, ale i k Bohu. Jak strašně však mohou být lidská srdce rozdílná, ale i proměnlivá – od srdcí zatvrzelých a neoblomných jako kámen, po srdce zraněná a zlomená zradami všeho druhu, přes srdce sevřená, která nosíme spíše v kalhotách, až po srdce otevřená, vstřícná a obětující se pro své bližní. – „Srdce, jak se říká na dlani“. Přemístěním svého srdce z hrudního koše na dlaň člověk vždycky riskuje větší zranitelnost a zneužitelnost a to zvláště v době, která preferuje spíše dlaně sevřené v pěst, ostré lokty či dlouhé prsty, anebo chytrost či přesněji vychytralost – tedy úplně jiné orgány. Ale o to více je každé takové srdce vzácnější a my bychom na jeho nositele skutečně nikdy neměli zapomínat. Jak napsal můj otec v jedné své básni – „Co věcí nosíš v hlavě, až zapomínáš jedny pro druhé. Vždyť co si nenapíšeš, zapomeneš. A nos víc věcí v hloubi hrudního koše. Srdce nemá čím zapomínat“. Srdce by tedy nemělo být pouze pumpou našeho těla, ale též spolutvůrcem našich vztahů, našich rozhodnutí a místem přebývání a žití našich bližních. A právě vás, které znám, i ti, které mám na mysli, měli srdce široké a veliké, do kterého se vešli nejen lidé blízcí či vybraní přátelé, ale i ti, kteří potřebovali pomoct. Srdce přetékající nezištností, nevypočitatelností a obětující se láskou a službou je srdcem čistým.

A z toho důvodu jsem četl Kristovo zaslíbení z 5. kapitoly, 8. verše Matoušova evangelia: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“. Čistota srdce, jak vidět, není jen podmínkou opravdového přátelství, oblíbenosti a dobrých mezilidských vztahů, ale též i uzření Boha. A protože Boha nelze v plnosti spatřit v tomto pozemském světě, to by žádný člověk nevydržel, to lze až v životě věčném, je jasné, že čistota srdce je jakousi vstupenkou do království nebeského. Čistota srdce, jakkoliv je v dnešní době přehlížena, podceňována či dokonce vysmívána, v očích Božích má své nezastupitelné místo.

A právě proto je zvláště v době končícího adventu zapotřebí nejvíce zdůraznit. Vždyť advent je očekáváním a poté i zakoušením Božího příchodu, Boží blízkosti a přítomnosti, která přichází nejen na zem, ale která chce vstoupit i do našich myslí a srdcí a očistit je, prozářit je a povzbudit. Přes všechnu bolest, smutek, nervozitu a úzkost, která i vánoční svátky může provázet a narušovat jejich klid a atmosféru, smíme i my, z milosti Boží, osobně přijmout útěšná slova zvěstovaná biblickým pastýřům. „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově“.

Čistota srdce, stejně jako čistota čehokoliv jiného, není jednou daným stavem. Ona se musí udržovat, obnovovat a někdy i pracně znovu vytvářet. Úklidům vnějšího prostředí však zpravidla věnujeme více času i námahy, než těm vnitřním. Jak velmi výstižně napsal můj otec, kterého mi dovolte ještě jednou ocitovat básní s názvem Zgruntu. „Nablýskaná okna nové záclony – domácnost úklidem přímo znásilněná v nastavených nocích. Ale když On chce vejít do tebe i do mě – tam nestihli jsme vygruntovat“.

Kéž by i tato chvíle, odkaz našich blízkých a biblická zvěst byly příležitostí k vnitřní očistě, k zamyšlení nad smyslem života i obsahem nadcházejících svátků a též k přijetí nenahraditelnosti Boží pomoci.

Text druhý z Janova evangelia je ještě více povzbuzující. Vždyť hned v prvním verši Jan říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ A v dalších verších hovoří o příbytcích v domě svého Otce, a o tom, že jeho odchod z tohoto světa je prostorem k připravení místa pro nás, kam jsme skrze víru v Kristovu výkupnou smrt na kříži a jeho následné vzkříšení pozváni. Každému z nás je i po smrti nabídnut domov.

A právě v tom je těžiště, síla i velikost vánoční radosti, kterou bibličtí pastýři uslyšeli, přijali, zvěstovali dál a po té oslavovali. Radost, která je už za dveřmi a kterou se Boží dílo spásy započalo. Jde jen o to, nebýt v tomto svém pozemském životě duchovními bezdomovci a ztracenci. Jde jen o to, abychom přinejmenším jako nevěřící Tomáš si alespoň někdy kladli stejnou otázku. „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Na naše nevědomí, jeli spojené s upřímným hledáním a zájmem, dává Bůh zpravidla odpověď v podobě daru víry. Na tu jsme totiž se svým rozumem, se svými vědomostmi, dovednostmi i zkušenostmi absolutně krátcí. Určující je ona čistota srdce, o které už byla řeč.

Nakonec i Tomáš dostal odpověď. Odpověď, která nám nemusí říci vůbec nic, anebo naopak pro nás může být životním směrem, cílem a největší posilou i nadějí, neboť – cesta za Kristem a v Kristu, který se pro nás osobně stal i Pravdou, vede dál než k jisté smrti – ona vede až do života věčného. Proto v našem posledním verši čteme o tom, že Ježíš Kristus je nejen cestou a pravdou, ale i životem – a když toto přijmeme, potom se naše srdce už skutečně nemusí chvět žádnou úzkostí ani strachem.

Milí přátelé, ze srdce přeji každému z nás, aby nám všichni naši bližní – ti kteří již odešli. i ti, co zůstávají i nadále, leželi na srdci či v něm, a přeji nám, abychom i my obývali tyto prostory a nikomu zbytečně neleželi v žaludku či ještě někde jinde.

Ale především přeji nám všem a to zvláště na prahu vánoc, abychom svá srdce dokázali otevřít i lásce Boží, která se i pro nás v Ježíši Kristu zjevila, jak napsal autor 1J 4,9: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život“. Amen.