|
Kázání ke 100 výročí
církve, Lukáš Volkman, 8. ledna 2020 Gn 17,15-22 + 18,1-3: Řím 4.16-25: Jan 8,31-40: „Ježíš
řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu
mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Odpověděli mu:
„Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat:
stanete se svobodnými?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že
každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy;
navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. Vím, že
jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít, neboť pro mé slovo není u vás
místa. Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce; a vy děláte, co jste slyšeli od
vašeho otce.“ Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste
byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on. Já jsem vám mluvil pravdu,
kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal.“ Milí přátelé, vítám vás na první bohoslužbě v tomto
významném jubilejním roce 2020. V těchto dnech totiž naše církev slavila a
ještě slavit bude své sté narozeniny. Tyto kulatiny jsou pro nás výjimečné minimálně
svojí neopakovatelností, neboť takto zakulacených narozenin se zcela jistě
nikdo z nás již nedožijeme a je vážnou a nezodpověditelnou otázkou, zda
se jich dožije sama naše církev. Zaměříme-li svou pozornost na
samotnou číslici – jedná se o jednu jedničku a dvě nuly. Na střídání jedniček
a nul je prý postaven princip mně tak vzdálených počítačů. Americká
multimediální umělkyně Laausie Anderson už v osmdesátých letech převedla
tento boj do metafory, že nikdo nechce být nulou, každý chce být jedničkou.
Ovšem smutně pravdivým faktem (a to ve všech sférách, nejen té politické) je
stále platný aforismus Ivana Krause: „Nuly bývají v číselné převaze!“.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že právě číslice 100 je
toho tím prvním matematicky vyjádřeným důkazem. Převaha nul je odpovědí na
všechno možné, co se v naší zemi (ale i leckde jinde) děje a třeba i na
to, kdo všechno může být zvolen a postaven do čela a jaké priority a
charakterové deformace mohou být většinově upřednostněny. Na to navazuje a i
doplňuje další aforismus Ivana Krause „Nemám rád nuly, jsou nevypočitatelné“.
Přirozená nevypočitatelnost života jako takového je touto skutečností ještě
zvýšena a prohloubena tím, že se dostavují zkušenosti vesměs záporné a až
šokující. Na druhou stranu křesťanská
víra by měla obsahovat „nalévání si čistého vína“ a tedy otevřenou
sebekritiku kombinovanou s nadějí milosrdného Boha. A v tomto
zorném úhlu si musíme přiznat, že nikdo z nás nebýváme vždy jedničkou,
ale ani dvojkou či trojkou. Pocity, že jsme pouhými nulami, které de-fakto
nic neovlivní ani nezmění. Nemusíme totiž být nulami jenom v rozměru
celospolečenském, ale i vnitřním a ryze osobním. Neboť mnohé se nám
nezdařilo, mnohé nevyšlo, mnohé se ani po opakovaných pokusech nepovedlo
změnit či trochu zlepšit, nemluvě o pasivitě, ve které necháváme vše při
starém anebo u ledu. A tímto prizmatem je třeba
vnímat nejen sebe ale i církev. Pavel Kosorin to velice výstižně vyjádřil
slovy: „Církev není to, co si představujeme, nýbrž to, co jsme.“. K lidské
přirozenosti patří tendence omlouvat vlastní chyby – Ježíšovsky pověděno:
„nevidět trám ve vlastním oku“. Oskar Wilde napsal: „Zkušenosti – takhle
každý říká chybám, kterých se dopustil“. Jde však o to, abychom o těchto
„zkušenostech“ nejen věděli či mluvili, ale také je před Bohem vyznávali,
poučili se z–nich a snažili se je s pomocí Boží napravovat či zmenšovat. K víře ale také patří
vědomí, že před Bohem vůbec nejde o to být (anebo se cítit) jako
nepřekonatelná jednička, nýbrž naopak mnohdy, cítíme-li se jako úplná nula,
na vedlejší koleji, přehlížení a zdánlivě nepotřební, můžeme o to
intenzivněji spatřit a potřebovat Kristovu blízkost, lásku a pomoc. On jako
„lékař nepřišel ke zdravým, ale nemocným“ a Boží pohled (na pozadí toho
lidského) otáčí slovy: „první budou poslední a poslední první“. Ve víře totiž (na rozdíl od
mnoha profesí) nejde o to, abychom byli za každou cenu jedničkou, ale abychom
přijali toho, „který je Alfa i Omega, první i poslední“. Pokud bych odcitoval
ještě do třetice Krausův číselný aforismus: „Nuly jsou samy o sobě neškodné“.
Ale běda, když se někdo před ně postaví, tak lze říci, že to platí nejen z matematického
hlediska, ale i v běžném životě. Zvláště se to týkalo a týká mnoha
výjimečných osobností a můžeme to vztáhnout i na osud Ježíše Krista. Jeho
jedinečnost byla a je pro mnohé neúnosnou, pobuřující a zavrženíhodná, ale
pro nás je přímo záchranná, neboť před Bohem jenom díky ní získáváme na ceně.
Protože jsme vykoupeni tou nejvyšší cenou, Kristovou prolitou krví a jeho
slavným vzkříšením. Vrátíme-li se k číslu 100 let,
potom základní otázkou je, zda se jedná o dobu dlouhou anebo krátkou, a tím
vlastně, zda je naše církev stará anebo mladá? Každý rozměr, stejně jako
číselná veličina, je posouditelný jedině v rámci určitého srovnání, ale
tím pádem dochází k určité relativitě. „Relativita času“ není jen
slavným Einstainovým objevem, ale skutečnou realitou nejen z pohledu
subjektivního (tedy momentálního osobního prožitku), ale i objektivního.
Kdybychom časový interval 100 let vztáhli na lidský život, potom se jedná o
vyloženě dlouhý a požehnaný věk, kterého se sice dožívá čím dále více lidí,
ale přesto je (zatím ještě) stále vzácným a spíše ojedinělým. Samozřejmě to
platí za předpokladu, že jej nesrovnáváme s pradávnými biblickými
postavami, jejichž věk má spíše bájné rozměry. V tomto směru se přímo
příslovečným prototypem dlouhověkosti stal Metuzalém, dle ekumenického
překladu Metúšelach, jehož let bylo 969. Pokud bychom ale pozornost ke
stejnému životnímu intervalu přesunuli z lidského života na církev,
potom se jedná o věk vyloženě mladý, chtělo by se říci pubertální (anebo
dokonce infantilní). Zní to komicky a až absurdně při pohledu na převážnou
věkovou skladbu našich členů, i když k dětinskosti může stáří také dospět
a některé lidi (jako např. mne) tento stav nikdy zcela neopustil. Nyní ale
hovoříme čistě o věku církve. Existují samozřejmě různá mladičká, nově
vznikající i zanikající společenství a někdy spíše sekty, ovšem vedle svých
sester – klasických církví evangelických s pětisetletou tradicí, o
pravoslavné či římsko-katolické církvi s ještě mnohonásobně delší
tradicí už vůbec nemluvě, nemůžeme naši Církev československou husitskou
nazvat jinak, než mladou. Na pozadí délky dějin lidstva se jedná už o „úplnou
kapku v moři času“. O věku Metuzaléma lze pochybovat, ale o věku církví
historicky prokazatelném nikoliv. Tady platí jiná kritéria a ta kritéria se
budou s přibývajícím věkem dalších staletí ještě posouvat a měnit. To, že je naše církev mladá, je
tedy neoddiskutovatelné, ovšem stejně jako to, že se zhoršuje její početní
stav a její kondice. V církvi se můžeme vzácně setkat s širokou
plejádou vnímání reality. Od pohledů přes „růžové brýle“ naivně
optimistických, až k pohledům depresivně černým vidícím stav postupné
agonie, soumraku a nevyhnutelného zániku. Míru znepokojení lze snížit
připomenutím skutečnosti, že křesťanství existovalo již dávno před vznikem
této církve a není důvod, proč by neexistovalo i po ní, ale především k víře
patří – to je její nedílnou součástí – též vědomí nevypočitatelnosti Božích
záměrů. Právě v souvislosti s věkem
sta let se mi okamžitě vybavil náš vstupní text, tedy životní příběh
biblického praotce Abrahama, který i v tomto věku a přes všechna Boží
zaslíbení byl stále bezdětný a jeho situace i vzhledem k věku jeho ženy
Sáry a její neplodnosti byla z lidského pohledu již zcela beznadějná.
Nejen Abraham se při té představě v duchu smál, ale i Sára se informaci
o zrození potomka (asi hořce) zasmála a ironizovala ji. Připadala jí totiž
jako úplná fantasmagorie a přesto i navzdory tomu se zaslíbený zázrak stal. Svým způsobem určitou
nevypočitatelnost Božích záměrů můžeme vidět i na naší církvi. Protože i přes
sebereálnější nazírání je zázrakem, jaké naukové chyby, jaká selhání, jakou
letargii a úbytek členů, ale i skutečná protivenství jsme dokázali přežít.
Konec konců, zaniknou-li určité formy a postupy, vznikají tím podmínky pro
formy a přístupy jiné – života budící, nosné a aktuální, což, jak doufám,
částečně a alespoň v něčem zažíváme právě v naší dejvické
náboženské obci. Úsloví, že „košile je bližší než kabát“ zakouším intenzivně
právě zde, protože oč vzdálenější je mi institucionální církev, o to bližší
je mi dejvické společenství. Jak pravil poněkud archaicky starověký filozof
Herakleitos: „Stařec je velebitel zašlých dob“. Obávám se, že „velebitelů“
zašlých dob máme v oblasti politické i církevní víc než dost. Jde jen o
to pohled dozadu přesměrovat na pohled dopředu a také vzhůru. Protože je
hlubokou pravdou to, co vyjádřil dánský myslitel Soren Kirkegaard: „Život se
dá pochopit jenom pozpátku, jenže žít se musí směrem vpřed“. Ano, zpětná zrcátka jsou
naprosto nezbytná, a to i vzhledem k chápání i k oněm v uvozovkách
„zkušenostem“, o kterých byla již řeč. Ale hledět musíme především před sebe
– na to, co prožíváme jako jednotlivci i společenství a také na to, co je
anebo by mohlo být před námi a co bychom mohli prožít. Konec konců živý Ježíš
Kristus nejde za námi, nejde v našich stopách, ale jde před námi a to
dokonce až za horizont naší konečnosti, až k branám věčnosti. A tak bych na závěr, sestry a
bratři, milí přátelé, celé naší církvi, tomuto sboru, každému z nás, i
sobě samému přál, abychom s touto nadějí nejen odcházeli z této
bohoslužby, ale i s ní a v ní žili v roce 2020 dny svého bytí
a vyhlíželi tak i do budoucnosti. Amen. |